ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.327.2003.1
sp. zn. 33 Odo 327/2003-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců: A) J. S. a B) I. S., obou zastoupených JUDr. Ing. R. A., advokátem, proti žalovaným 1) Z. H. a 2) D. H., oběma zastoupeným JUDr. J. O., advokátem, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 263/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. dubnu 2002, č. j. 10 C 263/99-102, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 28 Co 338/2002-136, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. dubna 2002, č. j. 10 C 263/99-102, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 28 Co 338/2002-136, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č. j. 28 Co 338/2002-136, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2002, č. j. 10 C 263/99-102, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalovaných, aby jim společně a nerozdílně zaplatili 400 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 10 % ročně z dlužné částky od 1. 6. 1997 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z dlužné částky od 1. 2. 1999 do zaplacení, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku soudu odvolacího, podali žalobci dovolání. Otázky zásadního právního významu spatřují „ve způsobu, jakým bylo soudy obou stupňů provedeno hodnocení důkazů“, a to z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) dospěl v prvé řadě k závěru, že není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2002, č. j. 10 C 263/99-102.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Shora specifikovaný rozsudek Okresního soudu v Nymburce v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o. s. ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 4. 2002, č. j. 10 C 263/99-102, zastavil (srov. §104 odst. 1 o. s. ř.).
Zabývaje se dále dovoláním žalobců proti rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Usnesením ze dne 25. září 2001 č.j. 28 Co 372/2001-72 zrušil Krajský soud v Praze v pořadí prvý rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. listopadu 2000 č.j. 10 C 263/99-57 pro jeho nepřezkoumatelnost, aniž by zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že v posuzovaném případě byl právní názor odvolacího soudu určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž není dána.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzovaném případě dovolatelé v dovolání nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem. Netvrdí totiž, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejich námitek je výlučně výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, neboli zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lze uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 a z hlediska jiného ustanovení o. s. ř. dovolání v posuzované věci zvažovat nelze, dovolací soud podle §243b odst. 5, věty prvé, o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci nemají právo na náhradu nákladů a žalovaným v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu