ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.366.2003.1
sp. zn. 33 Odo 366/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců A) Z. V., B) H. N., a C) M. K., všech zastoupených, advokátkou, proti žalovanému P. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 275/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002, č. j. 39 Co 276/02-103, takto:
1. Dovolání se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce první žalobkyně, Ing. J. V., bytem v K., P. č. 12, se spolu s druhou a třetí žalobkyní domáhali žalobou, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jim 190 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 6. 1996 do zaplacení, a to z důvodu dlužného nájemného za pronájem nebytových prostor.
Poté, co v důsledku singulární sukcese došlo k procesnímu nástupnictví v osobě prvního žalobce, jímž se stala Z. V., bytem v K., P. č. 12, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2002, č. j. 4 C 275/98-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 190 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2001, č. j. 54 Co 168/2001-61, rozsudek Obvodního soudu ze dne 27. 6. 2002, č. j. 4 C 275/98-46, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 4 C 275/98-80, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2002, č. j. 4 C 275/98-95, žalobu na zaplacení 190 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 1. 6. 1996 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu č. p. 238 v katastrálním území V., K. č. 18, P. 10. Smlouvou o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi právním předchůdcem první žalobkyně a druhou a třetí žalobkyní na straně jedné a žalovaným na straně druhé, si žalovaný pronajal ve smlouvě specifikované nebytové prostory ve shora uvedené nemovitosti žalobců na dobu od 1. 5. 1994 do 1. 5. 2004. Účastníci smlouvy se dohodli, že i před uplynutím uvedené doby může pronajímatel smlouvu vypovědět mimo jiné tehdy, ocitne-li se nájemce přes písemné upozornění o více než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 23 500 Kč měsíčně s tím, že bude upravováno pro každý jednotlivý rok o koeficient míry inflace. Od 1. 1. 1996 proto činilo nájemné 25 000 Kč a od 1. 1. 1997 27 500 Kč. Od roku 1996 platil žalovaný nájemné liknavě a počátku roku 1997 nájemné neplatil, pročež mu byla nájemní smlouva vypovězena. Nájem skončil výpovědí ke dni 1. 9. 1997, předmět nájmu byl žalovaným vyklizen ke dni 7. 10. 1997 a na nájemném zůstal žalovaný dlužen 190 000 Kč. V rozhodné době užívala předmět nájmu společnost B. s.r.o. k provozování předmětu své činnosti, tzn. činnosti hostinské a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej. Uvedená společnost je zapsána v Obchodním rejstříku od 28. 3. 1995 a jako její sídlo je uvedena adresa předmětných nebytových prostor najatých podle smlouvy žalovaným. V době uzavírání nájemní smlouvy společnost ještě neexistovala. Její tehdejší společníci, tj. žalovaný a P. Z., však společnost již zakládali a předmětné nebytové prostory byly pronajaty za tím účelem, aby v nich byl společností provozován O. J. C., k čemuž také později došlo. Nájemné za nebytové prostory bylo placeno z účtu společnosti z prostředků získaných společným podnikáním. Co se týče předmětu nájmu, jednalo se o nebytové prostory, jejichž kolaudační stav v době uzavření nájemní smlouvy odpovídal sjednanému účelu pronájmu, tzn. provozování restaurace. K uzavření nájemní smlouvy však nebyl dán předchozí souhlas příslušného obvodního úřadu, neboť žalobci neprokázali, že by jejich žádost o udělení souhlasu byla Obvodnímu úřadu pro P. 10 doručena. Žalovaný, coby jednatel společnosti B. s.r.o., učinil uznání žalované částky jako dluhu společnosti co do jeho důvodu i výše. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný není ve věci věcně pasivně legitimován. Nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je totiž od počátku podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákonů č. 403/1990 Sb., č. 529/1990 Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 540/1991 Sb. (tj. ve znění účinném v době uzavření smlouvy) neplatná pro absenci předchozího souhlasu příslušného správního orgánu. Žalovanou částku proto nelze po žalovaném vymáhat coby dlužné nájemné, neboť z neplatné nájemní smlouvy žalovanému povinnost platit nájemné vzniknout nemohla a v úvahu by přicházelo pouze vydání bezdůvodného obohacení získané faktickým užíváním prostor v rozhodné době. Protože však předmětné prostory v rozhodné době neužíval žalovaný, nýbrž společnost B. s.r.o., žalovaný se na úkor žalobců neobohatil a nemohla mu proto vzniknout ani povinnost bezdůvodné obohacení vydat.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2002, č. j. 39 Co 276/02-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 190 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % z částky 25 000 Kč od 1. 6. 1996, z částky 27 500 Kč od 1. 1. 1997, z částky 27 500 od 1. 2. 1997, z částky 27 500 od 1. 3. 1997, z částky 27 500 od 1. 5. 1997, z částky 27 500 od 1. 6. 1997 a z částky 27 500 od 1. 7. 1997, vždy do zaplacení; co do zbývající části zamítavého výroku ohledně příslušenství rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V návaznosti na změnu rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (sám opětovně provedl důkaz nájemní smlouvou) posoudil i on nájemní smlouvu jako neplatnou a žalovaný nárok posuzoval jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal žalovaného ve sporu věcně pasivně legitimovaným. Konstatoval, že to byl právě žalovaný, kdo s žalobci uzavřel nájemní smlouvu, s nímž žalobci jako s nájemcem jednali a jemuž pro neplacení nájemného dali výpověď z nájmu nebytových prostor. Žalovaný předmětné prostory užíval a na podkladě nájemní smlouvy bylo jeho užívací právo žalobci jako pronajimateli akceptováno. Byť vyjádřili pronajímatelé v nájemní smlouvě souhlas s tím, aby veškerá práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající byla v budoucnu převedena na právnickou osobu, jejímž společníkem se měl žalovaný stát, k takovému převodu práv a povinností z nájemní smlouvy ze žalovaného na B. s.r.o. nedošlo. Přenechal-li žalovaný fakticky nebytové prostory k podnikání zmíněné společnosti, jednalo se pouze o dispozici s nebytovými prostory v rámci jeho užívacího práva, která nemohla mít na existenci jeho povinnosti vůči žalobcům žádný vliv. V případě platnosti nájemní smlouvy by měl žalovaný i nadále povinnost hradit nájemné; v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy je žalovaný ve smyslu ustanovení §451 ObčZ povinen nahradit žalovaným plnění, které mu bylo z neplatné nájemní smlouvy poskytnuto. Úrok z prodlení byl žalobcům přiznán nikoliv tak, jak byl jimi v žalobě požadován, ale s ohledem na postupnou splatnost jednotlivých plateb nájemného vždy až od okamžiku jejich splatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítal, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil, neboť předmětné nebytové prostory sám neužíval. Dané prostory byly užívány jeho společností B. s.r.o., od níž žalobci přijímali platby nájemného. Skutečnost, že nepřevedl svá práva z nájemní smlouvy na společnost B. s.r.o., je nerozhodná, neboť nájemní smlouva je absolutně neplatná a žalovanému z ní tak žádná práva ani povinnosti nevznikly. Nevyplynuly-li žalovanému z neplatné nájemní smlouvy žádné povinnosti a žalovaný předmětné nebytové prostory ani neužíval, nemohlo mu na úkor žalobců dostat bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu dovolání se bez dalších pochybností podává, že nesměřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu co do požadovaných úroků z prodlení (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.). V důsledku dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) se tak dovolacímu přezkumu otevírá dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalovaný se na úkor žalobců bezdůvodně obohatil.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „ObčZ,“ je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen takové obohacení vydat. Podle ustanovení §451 odst. 2 ObčZ se za bezdůvodné obohacení považuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V posuzované věci byla mezi právním předchůdcem žalobkyně A/ a ostatními žalobkyněmi jako pronajimateli a žalovaným jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor ve vlastnictví pronajimatelů. Přestože je tato nájemní smlouva z důvodu absence předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy od počátku neplatná, bylo na jejím základě plněno, a to tak, že ze strany žalobců bylo žalovanému umožněno (a to i v době relevantní z hlediska dané věci, tedy v době, kdy již neplatil nájemné) předmětné nebytové prostory užívat. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že skutečnost, že žalovaný následně po uzavření nájemní smlouvy umožnil jinému – právnické osobě B. s.r.o., jejímž byl v rozhodné době společníkem, aby v nebytových prostorách, které mu byly pronajaty, provozovala svou činnost (tedy s předmětem nájmu dále disponoval), ještě nečiní z uvedené právnické osoby příjemce plnění ze strany žalobců, a nemění ani nic na tom, že účastníkem neplatné nájemní smlouvy zůstal nadále žalovaný a že jemu pod dojmem platnosti smlouvy bylo ze strany žalobců poskytováno sjednané plnění (tzn. umožněno užívání předmětných prostor). Tento závěr nemůže zvrátit ani zjištění, že žalobci žalovanému v jím zvoleném způsobu užívání pronajatých nebytových prostor nebránili. Pro posouzení vztahu mezi žalobci a žalovaným jako účastníků neplatné nájemní smlouvy je irelevantní, jakým způsobem žalovaný konzumoval plnění, kterého se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo. Jinak řečeno, bylo-li B. s.r.o. umožněno provozovat svou činnost v prostorách, které si od žalobců pronajal žalovaný, dělo se tak na základě jejího vztahu s žalovaným, avšak vztah mezi ní a žalobci tím založen nebyl. Obdobně bylo-li nájemné za pronajaté nebytové prostory hrazeno žalobcům z účtu této společnosti, jednalo se o interní vztah mezi touto společností a žalovaným, jejím společníkem, kterým nemohlo být postavení žalobců vůči žalovanému nijak dotčeno. Lze sice přisvědčit námitce žalovaného, že mu z neplatné nájemní smlouvy žádná práva ani povinnosti nevznikly, a že je tudíž - logicky vzato - ani nemohl dalšímu přenechat, avšak nic to nemění na závěru, že žalovaný přijímal plnění z neplatné nájemní smlouvy od žalobců, s nímž pak dále disponoval.
Lze uzavřít, že přijímal-li plnění z neplatné nájemní smlouvy od žalobců žalovaný, vznikla mu rovněž povinnost přijaté plnění (resp. jeho peněžní ekvivalent) žalobcům vydat. Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaný se na úkor žalobců
bezdůvodně obohatil a správně uložil žalovanému povinnost žalobcům toto obohacení vydat. Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože jiné právní závěry odvolacího soudu (např. závěr o výši bezdůvodného obohacení nebo závěr o okamžiku vzniku nároku na úroky z prodlení) dovoláním zpochybněny nebyly a nebylo ani zjištěno (a žalovaným ani tvrzeno), že by byl rozsudek postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu