ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.407.2003.1
sp. zn. 33 Odo 407/2003-70
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně I., a. s., zastoupené Mgr. O. J., advokátem, proti žalovaným 1) J. K. a 2) Ing. A. K., zastoupeným JUDr. M. J., advokátkou, o zaplacení částky 257 086 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 102/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2003 č. j. 30 Co 3/2003 - 55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 28. srpna 2002 č. j. 5 C 102/2002 – 40 uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 23 952 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalobu zamítl co do částky 257 231 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 16. 5. 1995 uzavřena kupní smlouva ohledně nemovitostí, přičemž byla dohodnuta kupní cena 517 429 Kč, kterou žalovaní měli žalobkyni zaplatit nejpozději do 16. 5. 2000. Kupní cenu zaplatili postupně – 50 000 Kč při podpisu smlouvy, 400 000 Kč dne 2. 11. 2000 a 67 429 Kč dne 8. 3. 2001. Protože kupní cena nebyla zaplacena žalovanými včas, přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 23 952 Kč, a co do výše 145 Kč tento úrok z prodlení, jako rozdíl mezi původně požadovanou a přiznanou částkou (posléze žalovanými uznanou částkou na úrocích z prodlení), zamítl. Žalobu do zbývající částky ve výši 257 086 Kč z titulu požadovaného doplatku kupní ceny ve výši 11 % úroku ročně za 5 let z části kupní ceny nezaplacené při podpisu smlouvy ve výši 467 429 Kč soud zamítl s tím, že ujednání ohledně zaplacení zbytku kupní ceny včetně 11 % úroku ročně považoval za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. ve spojení s §658 odst. 1 obč. zák., když dovodil, že mezi účastníky nemohlo platně dojít ke sjednání úroku jako úplaty za užívání půjčené jistiny, jestliže nedošlo k platnému sjednání smlouvy o půjčce a bylo-li nesporné, že k odevzdání předmětu půjčky nedošlo.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 24. ledna 2003 č. j. 30 Co 3/2003 – 55 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 257 086 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že aplikoval ustanovení §657 a §658 obč. zák. o smlouvě o půjčce, a následně dovodil absolutní neplatnost právního úkonu o ujednání 11 % úroku v kupní smlouvě podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. S použitím §35 odst. 2 obč. zák. odvolací soud vyložil obsah ujednání účastníků v kupní smlouvě ohledně zaplacení „11 % úroku z části kupní ceny“ jako dohodu o výši kupní ceny a způsobu jejího zaplacení. Dovodil, že mezi účastníky bylo smluvně dohodnuto, že zaplatí-li žalovaní zbývající část kupní ceny (nad částku 50 000 Kč - zaplacenou při podpisu) až v průběhu pěti let po uzavření kupní smlouvy, navyšuje se tato zbývající nezaplacená část kupní ceny v rozpětí od 467 429 Kč na 724 515 Kč v závislosti na době splnění. Protože byl stanoven způsob výpočtu kupní ceny i pro případ dřívějšího nebo postupného doplácení kupní ceny, považoval odvolací soud takové ujednání za určité a srozumitelné, a na rozdíl od soudu prvního stupně předmětné smluvní ujednání nepovažoval za neplatné nejen podle §39 obč. zák., ale ani podle §37 obč. zák. V souladu s §35 odst. 2 obč. zák. uzavřel, že nebyla prokázána odlišná vůle žalovaných při sjednávání kupní smlouvy s jazykovým projevem III. článku předmětné kupní smlouvy. Dospěl proto k závěru, že účastníci uzavřeli platně kupní smlouvu podle §588 a násl. obč. zák., v níž sice netradičně, ale platně sjednali splatnost kupní ceny a dohodli způsob výpočtu výše kupní ceny v závislosti na čase plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jímž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a poukazují, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí zejména se závěrem, že ujednání v kupní smlouvě o zaplacení 11 % úroku z části kupní ceny je dohodou o způsobu zaplacení a výši kupní ceny. Poukazují přitom na čl. II. kupní smlouvy, v níž byla kupní cena dohodnuta pevnou částkou 517 429 Kč. Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru, pak jeho skutková zjištění ohledně zvýšení této kupní ceny nemají oporu v provedeném dokazování. Jsou přesvědčeni, že pro úhradu 11 % úroku chybí právní titul, když z dokazování vyplývá, že žalobkyně žalovaným žádný úvěr (žádné peníze) neposkytovala (nepůjčovala). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku je smluvní dohodou o navyšování kupní ceny, a že účastníci sjednali výši ceny v závislosti na čase plnění, jsou přesvědčeni, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů – zejména z kupní smlouvy - nevyplynuly. Poukazují, že odkaz odvolacího soudu na §491 obč. zák. postrádá jakoukoli souvislost s meritem věci, když podle odvolacího soudu účastnici neuzavřeli smlouvu o půjčce, a nejedná se tudíž o smlouvu smíšenou (kupní a o půjčce). Konstatoval-li odvolací soud, že účastníci si v souladu s §491 obč. zák. dohodli sice netradičně, ale platně splatnost kupní ceny, namítají, že mezi účastníky uzavřená kupní smlouva není smlouvou nepojmenovanou, nýbrž smlouvou kupní, upravenou v občanském zákoníku v §588 a násl., kdy účastníci si v souladu se zákonnou úpravou kupní smlouvy dohodli splatnost kupní ceny – do pěti let ode dne uzavření kupní smlouvy. Nesouhlasí s konstrukcí skutkového závěru učiněného odvolacím soudem, že smlouva je upravena tak, že čím delší zvolí žalovaní lhůtu splatnosti, tím vyšší cenu zaplatí. Toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť předmětná kupní smlouva neobsahuje nic o tom, že čím delší zvolí žalovaní lhůtu splatnosti, tím vyšší cenu zaplatí. Stejně tak z kupní smlouvy nevyplývá, že navýšení kupní ceny je stanoveno na určitý maximální limit, jak dovodil odvolací soud. Žalovaní se domnívají, že přiznaná částka 257 086 Kč nemůže být ani finančním vyrovnáním či úplatou za odklad splatnosti kupní ceny, když v kupní smlouvě taková dohoda nebyla mezi účastníky uzavřena. Ujednání v kupní smlouvě týkající se úroků považují za neurčité, a tudíž neplatné. Dovolatelé poukazují na matematicky nesprávný výpočet částky 257 086 Kč, když podle nich má tato částka znít na 207 086 Kč, jako rozdíl mezi částkou 724 515 Kč a částkou 517 429 Kč. Z všech uvedených důvodů nepovažují žalovaní rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhli, aby byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé svými námitkami brojí proti správnosti skutkových zjištění významných pro rozhodnutí věci, zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o úroku obsažené v kupní smlouvě ze dne 16. 5. 1995 je smluvní dohodou o navýšení kupní ceny, a že účastníci si platně sjednali výši kupní ceny v závislosti na čase plnění.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady uvedeného dovolacího důvodu. Skutkové zjištění odvolacího soudu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází - že ujednání o úroku v kupní smlouvě ze dne 16. 5. 1995 je smluvní dohodou o navýšení kupní ceny, a že účastníci sjednali výši kupní ceny v závislosti na čase plnění, má oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění, ke kterému dospěl odvolací soud vychází z důkazu provedeného kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 16. 5. 1995, z jejíhož obsahu vyplývá, že účastníci si sjednali splatnost kupní ceny tak, že „kupující (žalovaní) zaplatí 50 000 Kč při podpisu smlouvy a zbývající část kupní ceny ve výši 467 429 Kč včetně 11 % úroku p. a. ročně, tj. 724.515,- Kč zaplatí kdykoliv do pěti let po podpisu smlouvy“. Tímto ujednáním tedy byla dohodnuta doba plnění ve prospěch dlužníka tak, že pokud dlužníci – kupující (žalovaní) splní (zaplatí) celou kupní cenu ihned při podpisu kupní smlouvy, činí její výše podle článku II. a III. smlouvy celkem 517 429 Kč, zatímco pokud zvolí pozdější termín plnění, zaplatí vyšší kupní cenu, jejíž způsob výpočtu byl určen tak, že zbývající nezaplacená část kupní ceny se navyšuje o 11 % ročně. Částka 724 515 Kč tak představuje doplatek kupní ceny pro případ plnění až po pěti letech od uzavření kupní smlouvy (v poslední den splatnosti 16. 5. 1995). Z článku II. a III. kupní smlouvy vyplývá, že výše kupní ceny byla sjednána v jasně určeném rozpětí, od 50 000 Kč + 467 429 Kč až po 50 000 + 724 515 Kč. Není proto možno konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, či že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dospěl-li odvolací soud k závěru, že účastníci podle §588 a násl. platně uzavřeli kupní smlouvu, v níž platně sjednali kupní cenu a v souladu s §491 obč. zák. dohodli sice netradičně, ale platně splatnost kupní ceny, přičemž dohodli způsob výpočtu výše kupní ceny v závislosti na čase plnění.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §35 odst. 1 obč. zák. může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
S odkazem na toto zákonné ustanovení nelze přisvědčit dovolatelům, že by odvolací soud dospěl v dané věci k nesprávnému právnímu posouzení, jestliže vyložil obsah ujednání v článku II. a II. předmětné kupní smlouvy v jejich vzájemné souvislosti, a uzavřel, že vůlí účastníků, která není v rozporu ani s jazykovým projevem učiněným v kupní smlouvě, bylo sjednat výši kupní ceny v závislosti na čase plnění. Pokud by tak účastníci na mysli neměli, a chtěli sjednat kupní cenu pevnou částkou, jak tvrdí žalovaní, pak by ujednání v článku III., jež obsahuje způsob výpočtu výše kupní ceny, bylo nadbytečné, bezpředmětné, postrádalo by smysl, a účastníci by v takovém případě uvedené ujednání o zvýšení kupní ceny do smlouvy vůbec nezařadili.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, jestliže uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena platně kupní smlouva podle §§588 a násl. obč. zák., v níž v sice netradičně, ale platně účastníci dohodli splatnost kupní ceny a v návaznosti na delší splatnost (dobu plnění) vyšší kupní cenu. Ve smyslu §589 obč. zák. je třeba cenu sjednat v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Jiná omezení zákon smluvní volnosti účastníků neklade. Sjednání ceny se tedy ponechává dohodě prodávajícího a kupujícího s výjimkou cen, na něž se vztahuje regulace cen podle zákona o cenách (srov. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 1991 sp. zn. 9 C 25/91, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1992, sešit 6, pod číslem 30). Kupní cena je úhrada za předmět koupě stanovená v penězích. Ve smlouvě musí být buď přímo uvedena peněžní částka, nebo alespoň způsob, kterým ji lze s dostatečnou určitostí stanovit. Ustanovení §591 obč. zák. stanoví, že není-li dohodnuto jinak, ani není-li to obvyklé, jsou účastníci povinni plnit bez zbytečného odkladu. Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Z uvedených ustanovení plyne, že způsob určení výše kupní ceny (není-li cenou regulovanou), splatnost kupní ceny a dobu plnění lze dohodnout libovolně. Nelze proto konstatovat, že došlo k pochybení odvolacího soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže odvolací soud učinil správné právní posouzení s odkazem na správně aplikovaná ustanovení §§588 a násl. obč. zák., byť by byla důvodná námitka dovolatelů k jeho zpochybnitelné aplikaci §491 obč. zák., které se k posouzení platnosti sjednané kupní ceny a potažmo kupní smlouvy neváže.
Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že žalobkyně nebyla povinna žalobní návrh právně kvalifikovat, když ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. není právní kvalifikace vylíčených rozhodných skutečností náležitostí návrhu na zahájení řízení. Nevyplynulo-li tedy ze skutkových zjištění, že žalobkyně půjčila nějaké finanční prostředky žalovaným, správně odvolací soud uzavřel, že není možné na věc aplikovat právní úpravu občanského zákoníku o smlouvě o půjčce, které se žalobkyně dovolávala, a následně automaticky dovodit neplatnost právního úkonu o ujednání „11 % úroku“ v kupní smlouvě.
Nedůvodná je i námitka dovolatelů k nesprávnému výpočtu dlužné částky. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupující – žalovaní zaplatili při podpisu kupní smlouvy 50 000 Kč, a že zbývající nezaplacená část kupní ceny při podpisu smlouvy činila 467 429 Kč (517 429 Kč – 50 000 Kč), která se podle uzavřené kupní smlouvy navýšila za pět let o 11 % ročně na 724 515 Kč, proto odvolací soud správně vypočetl a uzavřel, že dlužná částka z titulu nezaplacené kupní ceny činí 257 086 Kč (11% ročně z nezaplacené části kupní ceny ve výši 467 429 Kč za pět let).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšní žalovaní nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu