ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.492.2001.1
sp. zn. 33 Odo 492/2001-65
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně H. Z., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti žalovaným 1/ J. Z. a 2/ M. Z., oběma zastoupeným JUDr. D. J., advokátkou, o zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 125/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2000, č.j. 26 Co 497/99-42 ve znění opravného usnesení ze dne 38. srpna 2000 č.j. 26 Co 497/99-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaní na její úkor získali. Uváděla, že na přelomu let 1991 – 1992 se účastníci dohodli, že přispěje-li žalobkyně na rekonstrukci domu čp. 228 v C., jehož byli žalobci vlastníky, bude moci v tomto domě doživotně trvale bydlet. V červnu 1992 pak předala žalobkyně žalovaným na základě zmíněné dohody 140 000 Kč. V březnu 1994 podali žalovaní žalobu, jíž se domáhali, aby žalobkyni bylo uloženo vyklidit dům čp. 228 v C. Bydlení v domě žalovaných se stalo pro žalobkyni nesnesitelným a byla nucena se z domu vystěhovat, žalovaní jí však odmítli částku 140 000 Kč vrátit.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 28. listopadu 1997 č.j. 3C 125/96-18 žalobu požadující, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 140 000 Kč se 17% úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2000, č.j. 26 Co 497/99-42, ve znění opravného usnesení ze dne 38. srpna 2000 č.j. 26 Co 497/99-52 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 140 000 Kč se 17 % úrokem, od 1. 1. 1996 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; v návaznosti na rozhodnutí o věci samé pak rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vycházel, shodně jako před ním soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně v červnu 1992 předala žalovaným částku 140 000 Kč, kterou získala v souvislosti s převodem svého členského podílu v bytovém družstvu a prodejem bytového zařízení. Činila tak v rámci dohody, podle níž bylo mezi účastníky dojednáno, že žalobkyně přispěje žalovaným částkou 140 000 Kč na rekonstrukci jejich domu čp. 228 v C. a oni jí zato umožní v tomto rekonstruovaném domě doživotně bydlet. Žalovaní však částku 140 000 Kč na rekonstrukci domu nepoužili a naopak již na jaře 1993 se rozhodli dům čp. 228 v C. prodat, přičemž po žalobkyni požadovali, aby se z domu vystěhovala do bytu v B., který se uvolnil po smrti matky žalovaného. V červnu 1993 byli žalovaní zástupcem žalobkyně vyzýváni k uzavření písemné dohody o užívání domu žalobkyní, v této době však již byly vztahy mezi účastníky narušeny a proto na výzvu nereagovali. Dne 22. 3. 1994 podali žalovaní u Okresního soudu v Berouně žalobu, jíž požadovali, aby žalobkyni bylo uloženo dům čp. 228 v C. vyklidit; rozsudkem vydaným v této věci 3. 8. 1995 byla žalobkyni stanovena povinnost zmíněný dům vyklidit a vyklizený odevzdat žalovaným do 15ti dnů ode dne, ke kterému jí bude zajištěn náhradní byt. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 15. 11. 1995 odvolání. Dne 21. 12. 1995 vzali žalovaní žalobu o vyklizení domu čp. 228 v C. zpět s tím, že po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně žalobkyně nemovitost dobrovolně vyklidila, čímž se žaloba stala bezpředmětnou.
Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní získali na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Zatímco soud prvního stupně v souvislosti se závěrem, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných došlo tím, že odpadl důvod, pro který jim žalovanou částku poskytla, spočívající v tom, aby si v jejich domě zajistila trvalé bydlení, dovodil, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno, neboť již v březnu 1993 se od žalovaných dozvěděla, že ji bydlení v domě dále neumožní, odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně na vydání majetkového prospěchu, který získali žalovaní na její úkor v důsledku zrušení inominátní smlouvy, promlčeno nebylo. Protože žalovaní nemohli od inominátního kontraktu, který v roce 1992 se žalobkyní uzavřeli, jednostranně odstoupit, nemohl závazkový vztah účastníků, založený touto tzv. nepojmenovanou smlouvou, zaniknout dříve, než v okamžiku, kdy se žalobkyně z domu žalovaných odstěhovala, tedy na podzim 1995. Tehdy totiž i ona dala najevo svou vůli od smlouvy odstoupit, a byla-li tu dříve shodná vůle již i ze strany žalovaných, lze uzavřít, že závazkový vztah účastníků skončil oboustranným odstoupením, které je ze zákona přípustné na běžném smluvním principu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž vytýkali odvolacímu soudu, že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jim nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřují dovolatelé v tom, že jim jako účastníkům řízení nebylo doručeno odvolání, které žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně, a oni se proto nemohli k tomuto řádnému opravnému prostředku vyjádřit, případně navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení. Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. usuzují dovolatelé z toho, že žádný ze soudů nezkoumal, kdy se žalobkyně z domu žalovaných reálně odstěhovala a oba soudy se spokojili s konstatováním žalobkyně, že tomu bylo až v roce 1995. Žalovaní však mohou svědecky prokázat, že žalovaná – byť se odmítala přihlásit k trvalému pobytu jinam - již na počátku roku 1994 v domě čp. 228 v C. trvale nebydlela, zdržovala se jinde a žalovaným pouze znemožňovala dům užívat. Nesprávným shledávají dovolatelé právní závěr odvolacího soudu, že vztah účastníků byl založen tzv. nepojmenovanou smlouvou, podle níž zřejmě žalobkyně poskytla žalovaným úplatu za to, že s nimi bude v nemovitosti bydlet. V této souvislosti pak nastolují otázku, zda žalobkyně má nárok na vrácení dopředu zaplacené částky, když sama nemovitost přestala užívat, jakož i otázku, kdy může dojít k promlčení takového nároku, resp. kdy začíná pro takový případ běžet promlčecí doba. V otázce promlčení práva žalobkyně se ztotožňují se závěry, k nimž dospěl při rozhodování soud prvního stupně. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud připustil dovolání a zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jako správný potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovanými osobami (žalovanými), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. dovolatelé namítají, že řízení je zatíženo tzv. zmatečnostní vadou podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spočívající v tom, že jim nebylo doručeno odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně a proto se nemohli k tomuto opravnému prostředku vyjádřit.
O vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se jedná tehdy, jestliže byla v průběhu řízení účastníkovi znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, následkem nesprávného postupu soudu (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy). Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím byli žalovaní zastoupeni na základě plné moci ze dne 1. 10. 1996 JUDr. D. K., advokátem se sídlem v K. D.; tomuto zástupci s procesní plnou mocí bylo ve smyslu ustanovení §48 odst. 1 a 3 o.s.ř. dne 5. 8. 1999 doručeno odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně sp.zn. 3C 1285//5/96, o čemž svědčí doručenka založená ve spise mezi č.l. 37 a 38. Je-li účastník v řízení zastoupen zástupcem, vykonává svá práva a povinnosti prostřednictvím tohoto zástupce (§24 o.s.ř.) O tom, že zástupce žalovaných byl při jednání odvolacího soudu seznámen s obsahem podaných odvolání a měl možnost se k nim, stejně jako k dosavadním výsledkům řízení vyjádřit, svědčí obsah protokolu o jednání ze dne 29. 3. 2000. Z výše uvedeného je nepochybné, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a žalovaným nebyla nesprávným postupem soudu znemožněna realizace procesních práv, která jim občanský soudní řád dává; rozsudek odvolacího soudu tedy nemůže být postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Jiné vady vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyli dovolateli vytýkány a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, nezkoumal kdy žalobkyně přestala v jejich domě čp. 228 bydlet, a oba soudy – přestože toto zjištění bylo významné z hlediska promlčení práva žalobkyně - se spokojily s konstatováním žalobkyně, že tomu bylo až v roce 1995.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
V daném případě dovolatelé namítají, že odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně se z jejich domu odstěhovala až v roce 1995, ačkoli taková skutečnost z provedených důkazů nevyplynula, resp.vyplývala z pouhého tvrzení žalobkyně, které nebylo ničím doloženo a které by bylo možné vyvrátit provedením výslechu dalších svědků. Přitom šlo o skutečnost významnou pro (následné) právní posouzení věci.
Ani tato výtka dovolatelů není opodstatněná.
Je především namístě zdůraznit, že odvolací soud v souvislosti se zvažováním aplikace §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“, nevycházel z jiných skutkových zjištění, než-li soud prvního stupně (odvolací soud skutková zjištění, která učinil v dané věci již soud prvního stupně, převzal), odlišně pouze zjištěné skutečnosti právně posoudil. Dovolatelé přehlížejí, že údaj o tom, že z domu čp. 228 v C. se žalobkyně odstěhovala v roce 1995, nebyl soudy čerpán pouze z výpovědi žalobkyně, nýbrž byl uváděn žalovaným v jeho účastnické výpovědi při jednání Okresního soudu v Berouně dne 3. 4. 1997, stejně jako v podání, které žalovaní – tehdy v postavení žalobců – učinili v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3c 72/94 dne 21. 12. 1995. V tomto podání (zpětvzetí žaloby) výslovně uvádějí, že žalobkyně – tehdy v postavení žalované – dobrovolně vyklidila nemovitost (tj. dům čp. 228 v C., o jehož vyklizení v řízení šlo) „po vyhlášení rozsudku Okresním soudem“, a že si „z nemovitosti odvezla svoje věci, čímž se jejich žaloba stala bezpředmětnou“; zmiňovaný rozsudek Okresního soudu v Berouně ve věci vedené pod sp. zn. 3C 72/94 byl přitom vyhlášen 3. 8. 1995. Protože citovaným spisovým materiálem byl v daném řízení proveden důkaz, z něhož pak soudy vycházely, nelze dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnost, která z provedených důkazů nevyplynula. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tudíž důvodně uplatněn nebyl.
Posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu je správné z hlediska námitek dovolatelů podřaditelných důvodu uvedenému v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, znamená podrobit kontrole závěr odvolacího soudu o tom, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno. Před tím je však nutné posoudit správnost dovoláním rovněž zpochybněného závěru, jímž bylo odvolacím soudem dovozeno, že právní vztah účastníků byl založen innominátní smlouvou, která byla zrušena.
Právním posouzením věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 ObčZ je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Ustanovení §457 ObčZ navazuje na ustanovení §451 ObčZ a stanoví základní důsledky plynoucí z bezdůvodného obohacení ať při neplatnosti nebo při zrušení smlouvy; vztahuje se pouze na smlouvy, pro něž je rozhodující občanské právo. Z hlediska promlčení nároku na vydání plnění podle §457 ObčZ je třeba vždy co nejúplněji zjistit skutečný stav věci, tj. úmysl a projevy účastníků, obsah jejich dosavadního jednání, důvody, pro které ze smlouvy sešlo, aby bylo možno posoudit, jaký byl skutečný právní důvod platby, zda zanikl a kdy.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že ujednání účastníků, že žalobkyně žalovaným poskytne na stavební úpravy jejich domu částku 140 000 Kč oproti tomu, že jí umožní v tomto domě trvalé (tj. časově neomezené) bydlení, nelze podřadit pod žádný ze smluvních typů, které jsou upraveny v hlavě druhé až sedmnácté části osmé občanského zákoníku a že takový dvoustranný právní úkon spočívající ve vzájemném plnění lze mít za smlouvu nepojmenovanou, která je upravena v ustanovení §51 ObčZ. Nepojmenované smlouvy se řídí těmi ustanoveními občanského zákoníku, které upravují vztahy, jež jsou jim obsahem a účelem nejbližší. Podle ustanovení §48 ObčZ od smlouvy (tedy i smlouvy nepojmenované) může účastník odstoupit, jen jestliže je to v občanském zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto; odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. V daném případě si účastníci možnost odstoupení od smlouvy nedohodli a naplnění předpokladů pro aplikaci §49 ObčZ, které přiznává možnost odstoupit od smlouvy, jež byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nebylo v řízení tvrzeno ani prokazováno. Závazkový vztah účastníků založený nepojmenovanou smlouvou uzavřenou v roce 1992 mohl být zrušen pouze dohodou všech účastníků (dvoustranným úkonem); povaha jeho obsahu tomu nebránila. Zatímco žalovaní dali svou vůli odstoupit od smlouvy najevo již v roce 1993, kdy vyzvali žalobkyni, aby se z domu čp. 228 v C. odstěhovala a nabízeli jí vrácení peněz, žalobkyně projevila vůli odstoupit od smlouvy až po vyhlášení rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 72/94 tím, že aniž k tomu byla povinována, dům žalovaných vyklidila bez zajištění náhrady. Protože tento rozsudek byl vyhlášen 3. 8. 1995, je správná úvaha odvolacího soudu, že teprve od tohoto data mohlo dojít ke zrušení nepojmenované smlouvy dohodou všech účastníků a že teprve zrušením smlouvy odpadl právní důvod plnění a účastníci byli povinni vrátit druhému co podle smlouvy dostaly; žalobkyni tak vznikla povinnost dům vyklidit, resp. trvale neužívat, žalovaným povinnost vrátit částku 140 000 Kč.
Podle §107 právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni si navzájem vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (§107 ObčZ).
Byla-li v posuzovaném případě žaloba o zaplacení částky 140 000 Kč podána u soudu 26. 6. 1996, přičemž ke zrušení smlouvy a tím i vypořádání účastníků podle §457 ObčZ mohlo dojít a došlo nejdříve po 3. 8. 1995, nelze učinit závěr, že právo žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, bylo promlčeno a závěr odvolacího soudu je správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, když žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu