Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.09.2003, sp. zn. 33 Odo 510/2003 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.510.2003.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.510.2003.1
sp. zn. 33 Odo 510/2003-125 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců A) J. V. a B) J. V., obou zastoupených JUDr. M. P., advokátkou, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. P. F., advokátem, o zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 209/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2001 č.j. 19 Co 472/2001-107, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. února 2000 č.j 10 C 209/95-77 uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům částku 450 000 Kč s 15% úrokem z této částky ročně od 30. 11. 1995 do zaplacení, vše do 15ti dnů od právní moci rozsudku, žalobu vůči tehdy rovněž žalované Č. r. – M. v. ČR zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2001 č.j. 19 Co 472/2001-107 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé vůči žalovanému, potvrdil (výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl vůči žalované Č. r. – M. v. ČR nebyl odvoláním napaden); ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přestože v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu dovolání (z použité obsahové argumentace) je nepochybné, že dovolatel brojí výlučně proti rozhodnutí ve věci samé. Odvolacímu soudu je vytýkáno, že věc nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že mezi žalobci a žalovaným nemohlo dojít k uzavření platné kupní smlouvy, dostalo-li se vozidlo, které žalovaný žalobcům prodal, do dispozice žalovaného jako odcizené. Žalovaný považuje za podstatné, že v řízení prokázal - což mu odvolací soud upírá - že jednal s kriminální policií v D. o možnosti vrácení vozidla žalobci a že žalobce od policie vozidlo nepřevzal, čím došlo k situaci, že žalobci nemají ani vozidlo, ani peníze. Podle názoru žalovaného bylo na žalobcích, aby vozidlo od policie převzali, vrátili ho žalovanému, který by jim pak vrátil od nich přijatou kupní cenu vozidla. Žalovaný je rovněž přesvědčen, že v řízení prokázal, že při prodeji vozidla žalobcům nejednal bezprávně, nýbrž v dobré víře, že mu vozidlo patří. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jeno. s. ř.“ Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; v posuzovaném případě směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (tedy podle o. s. ř.), přičemž odvolací soud při volbě procesního předpisu nepochybil, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 8. 2. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam. O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšný žalovaný nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobcům náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 18. září 2003 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2003
Spisová značka:33 Odo 510/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.510.2003.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§238 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§239 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19