ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.534.2003.1
sp. zn. 33 Odo 534/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně Z. e., a.s., zastoupené, advokátkou, proti žalované, zastoupené, advokátkou, o zaplacení 356 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 100/2000-75, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. ledna 2002, č.j. 12 Co 2/2002-100, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
0 d ů v o d n ě n í :
Usnesením ze dne 25. ledna 2002, č.j. 12 Co 2/2002-100 Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 28. května 2001 č.j. 8 C 100/2000-75, jímž bylo jako opožděné odmítnuto odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 23. března 2001 č.j. 8 C 100/2000-62, kterým byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 356 609 Kč s 10% úrokem jdoucím od 1. 10. 2000 do zaplacení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. maje za to, že „rozhodnutí, zda je možno povolit fikci doručení je otázkou právní, nikoli skutkovou“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nepochybil, posoudil-li její odvolání směřující proti rozsudku pro zmeškání, jímž jí byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni 356 609 Kč s příslušenstvím, jako opožděné. Namítá, že soudy pochybily ve „vyhodnocení §46 odst. 4 o.s.ř.“ a nesprávně vycházely z fikce doručení písemností, ať již jde o žalobu, předvolání k jednání či rozsudek. Je přesvědčena, že písemnosti jí určené měly být od počátku řízení doručovány jejímu tehdejšímu zástupci JUDr. …, s nímž sama žalobkyně před podáním žaloby jednala, a jehož také uvedla coby zástupce žalované v žalobě, byť ve spise nebyla založena plná moc tohoto zástupce. Nesprávný shledává žalovaná rovněž názor odvolacího soudu, že je to ona, kdo musí prokazovat, že se v době doručování písemností v místě svého bydliště nezdržovala. Navíc je přesvědčena, že tuto skutečnost prokázala svědeckou výpovědí, kterou však odvolací soud nevyhodnotil správně. S odkazem na uvedené důvody dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a k tomu oprávněným subjektem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Za podmínek stanovených ustanovením §237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o uplatněném nároku na zaplacení částky 356 609 Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud nerozhodoval o uplatněném nároku (nerevidoval rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku uplatněném v žalobě), nýbrž potvrdil jako správné usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud odmítl jako opožděné odvolání žalované směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 23. 3. 2001 č.j. 8 C 100/2000-62, kterým bylo rozhodnuto o věci samé.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo namístě posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem pouze v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí (opožděného) odvolání účastníka řízení v tomto výčtu uvedeno není.
O případy přípustnosti dovolání vyjmenované v ustanoveních §238 či 238a o.s.ř. se v dané věci rovněž nejedná.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o.s.ř., na něž je v dovolání výslovně odkazováno, ani podle ustanovení §239 o.s.ř. či ostatních ustanovení o.s.ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu