ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.126.2003.1
sp. zn. 4 Tz 126/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. září 2003 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti pravomocnému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 5 Nt 634/2003, ve prospěch obviněného R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.-B., a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
U Okresního soudu Plzeň-město v současné době probíhá pod spisovou značkou 1 T 51/2003 na pokračování hlavní líčení v trestní věci obviněného R. J., který je dvěma obžalobami stíhán, spolu s dalšími obviněnými, pro pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a dílem spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (spočívající převážně v krádežích luxusních automobilů a pokusu o jejich krádeže) a další trestné činy. K meritornímu rozhodnutí ve věci by podle plánu mělo dojít cca v polovině října 2003. Obviněný R. J. byl pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 2006, čj. 1 T 51/2003-1048, propuštěn z vazby v souvislosti s tím, že mu byl nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a jednoho dne z jiné trestní věci, který by měl skončit kolem 15. prosince 2003.
V průběhu přípravného řízení byl obviněný R. J. vzat usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 5 Nt 99/2002, do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř., když současně bylo rozhodnuto, že se nepřijímá slib obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. ani nabídka peněžité záruky podle §73a odst. 2 tr. ř. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. září 2002, sp. zn. 9 To 556/2002, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Usnesením ze dne 24. 10. 2002, čj. 1 Zt 460/2002-120, pak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podle §71 odst. 3 tr. ř., protože doba trvání vazby dosáhla dne 23. 10. 2002 tří měsíců, rozhodla tak, že z důvodů uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. se obviněný R. J. ponechává ve vazbě. Ke stížnosti obviněného Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 5 Nt 1212/2002, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. toto usnesení zrušil a okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby ve věci znovu jednalo a rozhodlo. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že v napadeném usnesení nebyly uvedeny skutečnosti odůvodňující vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. a zcela byl opomenut vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř., podle něhož byl obviněný též vzat do vazby. K novému projednání věci došlo dne 27. 11. 2002, kdy státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství usnesením čj. 1 Zt 460/2002-120, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2002 téže spisové značky, rozhodla podle §71 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněný R. J. se z důvodů uvedených v 67 písm. a), c) tr. ř. ponechává ve vazbě. Okresní soud Plzeň-město pak usnesením ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 5 Nt 634/2003, stížnost obviněného proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. J. stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení vytýká porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (nesplnění přezkumné povinnosti stanovené orgánu rozhodujícímu o stížnosti) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. (tj. zamítnutí důvodné stížnosti), a řízení, které tomuto usnesení předcházelo, nerespektování ustanovení §71 odst. 3 a §150 odst. 3 tr. ř., když státní zástupkyně rozhodla o ponechání obviněného ve vazbě až dne 27. 11. 2002, ačkoli lhůta pěti pracovních dnů uvedená v §71 odst. 3 tr. ř., kterou ministr spravedlnosti považuje za propadnou a neobnovitelnou, uplynula nejpozději dne 31. 10. 2002, takže dne 1. 11. 2002 měl být obviněný R. J. propuštěn z vazby. Státní zástupkyni v té souvislosti navíc vytýká, že nerespektovala zásadu zákazu reformace in peius, neboť obviněného nadále ponechala ve vazbě jak z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) tr. ř., jak tomu bylo v původním rozhodnutí ze dne 24. 10. 2002, které bylo zrušeno pouze ke stížnosti obviněného R. J., ale i z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř., což vedlo ke zhoršení postavení obviněného. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 (zjevně bylo míněno podle §268 odst. 2) tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 5 Nt 634/2003, a v řízení, které mu předcházelo, usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství dne 27. 11. 2002, sp. zn. 1 Zt 460/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 12. 2002 téže spisové značky, byl v uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného R. J., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená usnesení zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla podána důvodně.
Podle §71 odst. 3 tr. ř. platí, že pokud doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu.
Pokud jde o skutečnost, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město měla o prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnout až dne 27. 11. 2002, tedy až po více než pěti pracovních dnech po uplynutí tří měsíců vazby, s tímto tvrzením stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud nesouhlasí. Jak je patrno ze shora uvedeného výčtu rozhodnutí v této věci, státní zástupkyně rozhodla o ponechání obviněného R. J. ve vazbě poprvé dne 24. 10. 2002, tedy hned následující den po uplynutí tří měsíců vazby. Tím učinila zadost požadavku §71 odst. 3 tr. ř. Skutečnost, že toto usnesení v důsledku stížnosti obviněného bylo zrušeno a ve věci musela státní zástupkyně učinit nové rozhodnutí, na tom nemůže ničeho změnit. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 4 Tz 95/2002, jímž byla stížnost pro porušení zákona v téměř identické trestní věci zamítnuta, bylo podrobně vysvětleno, že pětidenní lhůtu stanovenou citovaným ustanovením nelze chápat jako lhůtu propadnou. Za propadnou (prekluzívní) je třeba považovat pouze takovou lhůtu, která je stanovena k provedení určitého procesního úkonu a jejíž nedodržení má za následek ztrátu možnosti takový úkon s úspěchem provést (jedná se typicky např. o lhůty stanovené k podání opravného prostředku). Uplynutí pětidenní lhůty podle §71 odst. 3 tr. ř. však podle názoru Nejvyššího soudu uvedené následky nemá. Je třeba uvést, že z ustanovení §73 odst. 1 tr. ř. nevyplývá, že by pětidenní lhůta měla charakter lhůty propadné, neboť s uplynutím této lhůty zákon nespojuje ztrátu možnosti rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě. Takový výklad citovaného ustanovení by vedl navíc k absurdnímu závěru, že ani soud rozhodující o stížnosti proti usnesení státního zástupce vydaného podle §71 odst. 3 tr. ř. nemůže po zrušení napadeného usnesení postupem podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve věci sám rozhodnout, neboť i takové nové rozhodnutí stížnostního soudu by bylo vydáno až po uplynutí pětidenní lhůty stanovené v §71 odst. 3 tr. ř. Nedodržení pětidenní lhůty podle §71 odst. 3 tr. ř. nemá nutně za následek, že obviněného je nutno propustit z vazby na svobodu, a to nejpozději dnem následujícím po uplynutí lhůty. Je třeba vycházet předně ze znění ustanovení §71 odst. 3 tr. ř., které povinnost propustit obviněného na svobodu jako následek nedodržení lhůty podle §71 odst. 3 tr. ř. nestanoví. Také na základě systematického srovnání s ustanoveními dalších odstavců §71 tr. ř., která v souvislosti s trváním vazby výslovně zakotvují ve stanovených případech povinnost propustit obviněného na svobodu, lze dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce nebylo stanovit takové následky v případě nedodržení pětidenní lhůty podle §71 odst. 3 tr. ř. Ani postup podle §71 odst. 2 tr. ř. per analogiám nelze v daném případě považovat za správný, neboť ustanovení §71 odst. 2 tr. ř. neupravuje následky nedodržení lhůty pro rozhodnutí o trvání vazby, ale stanoví následky uplynutí exaktně stanovené délky vazby v případě, že vazebním důvodem je důvod podle §67 písm. b) tr. ř., upravuje tedy situaci odlišnou od případu uvedeného v §71 odst. 3 tr. ř., z čehož vyplývá, že je v daném případě vyloučen postup podle analogie, která je pojmově omezena pouze na případy obdobné.
Lze tedy v této otázce učinit jednoznačný závěr, že pokud státní zástupkyně okresního státního zastupitelství dne 27. 11. 2002, poté co její původní rozhodnutí z 24. 10. 2002 bylo ke stížnosti obviněného zrušeno, rozhodla znovu o ponechání obviněného ve vazbě, ačkoli tříměsíční doba trvání vazby skončila dne 23. 10 2002, neporušila zákon v ustanovení §71 odst. 3 tr. ř.
Stejný závěr o souladu rozhodnutí státní zástupkyně ze dne 27. 11. 2002 se zákonem však žel nelze učinit, pokud rozhodla, že obviněný se ponechává ve vazbě též z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Počátek jejího pochybení je nutno hledat již v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2002, kdy rozhodla, že obviněný se ponechává ve vazbě jen z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. To ovšem nemohlo být zákonným důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí okresním soudem, který ve věci fungoval jako druhá instance a byl tudíž povinen respektovat zásadu zákazu reformationis in peius (změnu k horšímu) uvedenou v ustanovení §150 odst. 1 tr. ř., která znamená, že orgán rozhodující o stížnosti, ale ani orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nemohou změnit rozhodnutí v neprospěch osoby, která stížnost podala. V tomto smyslu lze tudíž stížnosti pro porušení zákona přisvědčit, že okresní soud nesplnil zcela svoji přezkumnou povinnost a nepostupoval striktně podle zákona, když napadeným usnesením stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl, ačkoli státní zástupkyně změnila své původní rozhodnutí ve vztahu k obviněnému k horšímu, byť se tak stalo z iniciativy stížnostního soudu.
Přes toto konstatování považuje však Nejvyšší soud za nutné uvést, jak to již učinil ve více svých rozhodnutích, že stížnost pro porušení zákona je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb.). V daném případě tomu tak není.
Přes uvedený nesprávný postup stížnostního soudu nezůstal obviněný ve vazbě bez zákonného podkladu. Byl zde totiž stále vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., který v žádném z uvedených rozhodnutí nebyl zpochybněn i když důvodem zrušení usnesení ze dne 24. 10. 2002, čj. 1 Zt 460/2002-120, bylo i to, že v jeho odůvodnění nebylo vysvětleno z jakých skutečností byla vyvozována existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. Během dalšího řízení byla pak důvodnost vazby obviněného R. J. vícekrát přezkoumávána, naposledy již procesním soudem po podání obžaloby podle §71 odst. 5 tr. ř., kdy byly jeho žádosti o nahrazení vazby slibem, peněžitou zárukou nebo dohledem probačního úředníka kategoricky zamítnuty a naopak bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z obou zmíněných důvodů vazby. V současné době je otázka případného zrušení napadeného rozhodnutí navíc bezpředmětná, protože obviněný byl pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 6. 2006, čj. 1 T 51/2003-1048, z vazby propuštěn v souvislosti s nařízením výkonu zbytku trestu odnětí svobody z jiné trestní věci. Nebude-li v trestní věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 51/2003 trestní řízení skončeno do doby odpykání tohoto trestu, bude obviněný buďto propuštěn na svobodu, nebo bude nutno jej novým rozhodnutím soudu vzít opět do vazby, bude-li to opodstatněno některým z důvodů uvedených v §67 tr. ř.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou v neveřejném zasedání podle §274 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k