ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.139.2003.1
sp. zn. 4 Tz 139/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. D., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2002, čj. 5 T 16/2002-47, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2002, čj. 5 T 16/2002-47, byl v ustanovení §36 a §45a odst. 1 tr. zák., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §314e odst. 1 tr. ř., porušen zákon v neprospěch obviněného J. D.
Tento trestní příkaz se v celém rozsahu zrušuje. Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2002, čj. 5 T 16/2002-47, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1, alinea první, tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 10.00 hodin dne 2. dubna 2002 do 15.30 hodin dne 3. dubna 2002 v Ú. n. L., na parkovišti u domu, vnikl do nezajištěného zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. Škoda 100, poškozeného D. T., s úmyslem vozidlo přechodně užívat; vozidlo se mu po roztlačení podařilo nastartovat a užil jej pak k jízdě v Ú. n. L., kde poté, co mu došel benzín, jej odstavil v ulici U T. v Ú. n. L. – P., přičemž odcizené vozidlo bylo nalezeno dne 4. 4. 2002 a vráceno majiteli. Za to mu byl podle §249 odst. 1 tr. zák., s přihlédnutím k §314e odst. 2, písm. b) tr. ř., za užití §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák., uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. T. odkázán s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 21. 12. 2002, když proti němu nebyl oprávněnými osobami podán odpor.
Proti tomuto trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. D. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem vytýká, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §35 odst. 2, §36 a §45a odst. 1 tr. zák., protože uvedená trestná činnost byla spáchána dříve než byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2002, čj. 3 T 111/2002-48 a obviněnému měl být proto uložen souhrnný trest. Podle stěžovatele byl současně porušen zákon v neprospěch obviněného i v ustanovení §36 tr. zák., neboť Okresní soud v Ústí nad Labem překročil nejvyšší možnou výměru trestu obecně prospěšných prací dovolenou trestním zákonem. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2002, čj. 5 T 16/2002-47, byl v neprospěch obviněného J. D. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k §35 odst. 2, §36 a §45a odst. 1 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tento návrh modifikoval tak, že navrhl, aby bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněného též v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když současně zpochybnil tvrzení, že byl porušen zákon i v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl v neprospěch obviněného skutečně porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Podle §36 věty první tr. zák. jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Podle §45a odst. 1, věty prvé, tr. zák. trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 400 hodin. Pro úplnost je nutno ještě poznamenat, že podle §314e odst. 5 tr. ř. trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají až doručením trestního příkazu obviněnému.
Citovaná ustanovení trestního zákona a trestního řádu nebyla Okresním soudem v Ústí nad Labem při vydání trestního příkazu ze dne 6. 9. 2002, čj. 5 T 16/2002-47, dodržena. Při jeho vydání již existoval trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2002, čj. 3 T 111/2002-48, který byl obviněnému doručen dne 16. 10. 2002 a nabyl právní moci dne 25. 10. 2002. Tímto trestním příkazem byl obviněnému uložen taktéž trest obecně prospěšných prací, a to ve výměře 200 hodin. Ze zprávy Probační a mediační služby, střediska Ú. n. L. ze dne 10. 3. 2003 (č. l. 63 spisu zn. 5 T 16/2002) vyplývá, že tento trest nebyl obviněným J. D. do uvedené doby vykonán. Tím došlo k překročení nejvyšší přípustné výměry trestu obecně prospěšných prací o 100 hodin, povolené zákonem pro tento druh trestu se zřetelem k ustanovením §§36 a 45a odst. 1 tr. zák. Takový trest je nutno vždy považovat za trest, který je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Stížnost pro porušení zákona byla i jen z tohoto důvodu shledána přípustnou podle §266 odst. 2 tr. ř.
V té souvislosti je nutno souhlasit i s dalším namítaným porušením zákona, k němuž došlo tím, že okresní soud v trestní věci 5 T 16/2002 nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §35 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o ukládání trestu za více trestných činů. Projednával totiž trestný čin, který byl spáchán ve dnech 2. až 4. 4. 2002. Byť trestní příkaz vydal dne 6. 9. 2002, obviněnému byl doručen až 12. 12. 2002, tudíž účinky tohoto odsouzení nastaly až tohoto dne. To však byl již nejen vydán, ale obviněnému i doručen trestní příkaz ze dne 24. 7. 2002, čj. 3 T 111/2002-48 (16. 10. 2002), který dokonce byl již i v právní moci (25. 10. 2002). Byly zde proto splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.
Pro úplnost je nutno ještě dodat, že okresní soud při vydání napadeného trestního příkazu navíc nevzal zřetel na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2002, čj. 1 T 122/2002-19, založený ve spise pod č. l. 42 – 45, když projednávaný trestný čin byl spáchán ve dnech 2. – 4. dubna 2002, v důsledku čehož přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu též ve vztahu i k tomuto rozsudku. Tato skutečnost však nebyla stížností pro porušení zákona vytýkána, a proto se jí Nejvyšší soud nemohl blíže zabývat.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. D. v ustanovení §36 a §45a tr. zák., a v řízení, které jeho vydání předcházelo, tj. v činnosti soudce, jenž ve smyslu §314e odst. 1 tr. ř. je povinen zkoumat, zda skutkový stav je spolehlivě prokázán, a to i z hlediska volby a uložení trestu, též v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Existenci dřívějšího odsouzení mohl totiž Okresní soud v Ústí nad Labem zjistit, neboť tentýž soud rozhodoval i ve věci napadeného trestního příkazu. Porušení zákona v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud zvlášť nevyslovil, byť k němu objektivně došlo, protože okresní soud v napadeném trestním příkaze tohoto ustanovení nepoužil.
Poté Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz v celém rozsahu zrušil. Současně byla zrušena i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V souladu s tímto zrušovacím výrokem Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Ústí nad Labem podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V konkrétním případě to znamená znovu rozhodnout o obžalobě Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2002, sp. zn. 1 Zt 185/2002, a to zjevně v hlavním líčení. Při novém rozhodování bude totiž nutno vzít zřetel nejen na citovaný trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2002, čj. 3 T 111/2002-48, ale též na rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2002, čj. 1 T 122/2002-19, přičemž obviněnému J. D., bude-li opět shledán vinným, bude nutno uložit trest za dodržení především zásady uvedené v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem zároveň připomíná, že je vázán právním názorem zde Nejvyšším soudem vysloveným (§270 odst. 4 tr. ř.), jakož i zásadou vyplývající z ustanovení §273 věty první tr. ř., tj. vyslovil-li Nejvyšší soud, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k