ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.155.2003.1
sp. zn. 4 Tz 155/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 12. listopadu 2003 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch J. Š., proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. května 1991, čj. 1 Rtv 28/91-9, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Citovaným usnesením byl v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991, porušen zákon v neprospěch obviněného J. Š.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o návrhu obviněného J. Š. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 44/55, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a že podle §14 odst. 3 téhož zákona se zrušují zároveň všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 16. května 1991, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor, se práva stížnosti vzdali. V následném novém hlavním líčení dne 20. června 1991 pak tento soud rozsudkem čj. 1 Rtv 28/91-17 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 44/55, se obžalovaný odsuzuje podle §265 odst. 1 zák. č. 86/50 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1 písm. a), 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 9. 7. 1991. Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. července 1991, čj. 1 Rtv 28/91, bylo posléze ještě rozhodnuto, že podle čl. I odst. 4 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957 se J. Š. promíjí uložený trest odnětí svobody s tím, že se dnem tohoto rozhodnutí na něj hledí, jako by nebyl odsouzen.
Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. května 1991, čj. 1 Rtv 28/91-9, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Š. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a také z navazujícího rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno je zřejmé, že důvodem odmítnutí nastoupit vojenské cvičení bylo náboženské přesvědčení obviněného J. Š., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 28/91, byl v neprospěch obviněného J. Š. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 trestního zákona č. 80/50 Sb. Aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“) účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. Š. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 44/55, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „V projednávané trestní věci J. Š. je nutno konstatovat, že soud provedl hlavní líčení, u kterého provedl v potřebném rozsahu dokazování v souladu s procesními ustanoveními. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl J. Š. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. Sám obžalovaný se ke svému jednání plně doznal a potvrdil správnost zjištěného skutkového děje. Soud proto nepochybil, když ho uznal vinným výše uvedeným trestným činem“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 44/55 (který dlouhodobě nebude k dispozici pro zmražení příslušné archiválie po zatopení Vojenského archivu P. v srpnu 2002), že J. Š. „dne 4. 9. 1955 nenastoupil vojenské cvičení u OVS V. K. a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. března 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. Š. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 20. června 1991, čj. 1 Rtv 28/91-17 a usnesení téhož soudu ze dne 15. července 1991, čj. 1 Rtv 28/91-27.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám dokonce meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955 sp. zn. T 44/55 i ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle §271 odst. 1 tr. ř. může tak Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když jako další překážka takového postupu spočívala v tom, že neměl k dispozici nejen vlastní, původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodnou kopii zmíněného rozsudku. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. Š. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k