ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.167.2003.1
sp. zn. 4 Tz 167/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. listopadu 1991, čj. 3 Rtv 111/91-14, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným usnesením byl v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1991, porušen zákon v neprospěch obviněného J. R.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o žádosti obviněného J. R. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 43/55, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 téhož zákona se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 21. listopadu 1991, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. prosince 1991, čj. 3 Rtv 111/91-22, bylo rozhodnuto, že podle čl. V z důvodů části II čl. III je obviněný J. R. účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že dne 15. 8. 1955 nenastoupil, jak byl povinen podle povolávacího rozkazu, vojenské cvičení a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě v tomto povolávacím rozkazu stanovené, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, neboť je vyznavačem víry Svědků Jehovových, v němž je spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/50 Sb., se zastavuje. Obviněný učinil dne 10. ledna 1991 prohlášení, že podle §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, trvá na projednání věci. V následném hlavním líčení rozhodl Vojenský obvodový soud Brno dne 13. února 1992, rozsudkem čj. 3 Rtv 111/91-29 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 43/55, kterým byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/50 Sb., se z důvodů §227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 13. února 1992, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se vzdali práva odvolání.
Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. listopadu 1991, čj. 3 Rtv 111/91-14, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí je zřejmé, že důvodem nenastoupení služby v branné moci bylo náboženské přesvědčení obviněného J. R., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 111/91, byl v neprospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b/ (správně §265 odst. 1) trestního zákona č. 80/50 Sb. Aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. R. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 43/55, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „Vojenský soud provedl u hlavního líčení v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Obžalovaný se u hlavního líčení ke svému jednání plně doznal a na svou obhajobu uvedl jen tu skutečnost, že vojenské cvičení nemůže nastoupit, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb.“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 43/55 (který tč. není k dispozici, neboť dle sdělení Vojenského ústředního archivu P. ze dne 22. 5. 2003, byl zatopen při loňských povodních), že J. R. „dne 15. 8. 1955 nenastoupil vojenské cvičení a neučinil tak ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze, přičemž se odvolával na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův“.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu těchto závěrů, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. R. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to mimo jiné též následného rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. února 1992, čj. 3 Rtv 111/91-29.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 25. 11. 1955, sp. zn. T 43/55 i ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle §271 odst. 1 tr. ř. může tak Nejvyšší soud postupovat jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou, když jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že nebyl k dispozici nejen vlastní, původní trestní spis, ale ani alespoň věrohodná kopie zmíněného rozsudku. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu P. zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci T 43/55 býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 a pak na základě nich, případně dalších použitelných důkazů, ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. R. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k