ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.177.2003.1
sp. zn. 4 Tz 177/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného A. P. proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91-19, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného A. P.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména se zrušují usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91 a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91.
Okresnímu soudu v Hradci Králové se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91, bylo rozhodnuto v trestní věci obviněného A. P. tak, že rozsudek Krajského vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 1950, sp. zn. Ktr 337/50-I, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a že se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dnem 1. 12. 1992, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91, bylo rozhodnuto, že se podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného A. P. zastavuje, neboť se na toto trestní stíhání vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 čl. V.
V následném hlavním líčení konaném téhož dne, tj. 1. 12. 1992, pak Vojenský obvodový soud Hradec Králové rozsudkem sp. zn. 3 Rtv 24/91-26 rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského vojenského soudu Hradec Králové ze dne 19. 6. 1950, sp. zn. Ktr 337/50, kterým byl obviněný A. P. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z., z důvodů uvedených v §227 tr. ř. trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 1. 12. 1992.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že Vojenský obvodový soud Hradec Králové při projednávání žádosti obviněného A. P. o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě byla rehabilitace zúžena na výrok o vině, i když smyslem zákona bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Z napadeného usnesení je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného A. P., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Podle ministra spravedlnosti bývalý Vojenský obvodový soud Hradec Králové pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal v platnosti výrok o vině obviněného A. P. nezměněný a odvolal se přitom na nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného A. P. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z. Bývalý Vojenský obvodový soud Hradec Králové, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona ve věci obviněného A. P. prováděl, se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného usnesení vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu Hradec Králové ze dne 19. 6. 1950, sp. zn. Ktr 337/50-I, blíže nezabýval, když v této souvislosti uvedl pouze, že obviněný potvrdil zjištěný skutkový stav, a dále zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud Hradec Králové vycházel ze zjištění rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu Hradec Králové ze dne 19. 6. 1950, sp. zn. Ktr 337/50-I, že obviněný A. P. dne 3. 6. 1950 v K. n. O. odmítl přes několikerou výzvu obléci na sebe vojenský stejnokroj, vymlouvaje se na náboženské důvody, přitom odepřel vůbec konat vojenskou službu a zachovávat služební předpisy.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové, pokud nepřezkoumal též výrok o vině zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného A. P. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejm. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 1. 12. 1992, sp. zn. 3 Rtv 24/91.
Nejvyšší soud nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou.
Okresnímu soudu v Hradci Králové jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému bylo proto podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal