ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.179.2003.1
sp. zn. 4 Tz 179/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. ledna 1992, čj. 3 Rtv 86/91-12, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným usnesením byl v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného J. B.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o žádosti obviněného J. B. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 téhož zákona se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 16. ledna 1992, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. února 1992, čj. 3 Rtv 86/91-19, bylo rozhodnuto, že „J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje trestní stíhání pro skutek, spočívající v tom, že dne 25. 8. 1954 po nástupu 21 denního cvičení si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenské cvičení, s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v němž je spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb.“. Obviněný však dne 12. března 1992 prohlásil, že podle §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, žádá, aby se v řízení pokračovalo. V následném hlavním líčení rozhodl Vojenský obvodový soud Brno dne 31. března 1992, rozsudkem čj. 3 Rtv 86/91-26 tak, že „při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., se z důvodů §227 tr. ř. trest neukládá“. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 15. dubna 1992, když nikdo z oprávněných osob proti němu nepodal odvolání.
Jen pro úplnost je třeba zmínit, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. září 2001, sp. zn. 7 Tz 201/2001, zamítl jako nedůvodnou stížnost pro porušení zákona ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 848/2001-OOD-SPZ, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch J. B. proti rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86-91, s tím, že veškeré námitky, které ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona směřoval proti výroku o vině, se míjejí cílem, pokud byla stížnost pro porušení zákona výslovně podána proti rozsudku, jimž bylo rozhodováno pouze o uložení trestu, a nenapadla rozsudek, jimž bylo pravomocně rozhodnuto o vině. Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud ČR odmítl usnesením ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. II. ÚS 630/01, když se plně ztotožnil s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu.
Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. ledna 1992, čj. 3 Rtv 86/91-12, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem vyhýbání se služební povinnosti bylo náboženské přesvědčení obviněného J. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 86/91, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., v tehdy platném znění, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 80/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ve veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konkretizovala navrhovaný postup podle §270 odst. 1 tr. ř. tak, aby věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Obhájce obviněného, který se s obsahem stížnosti pro porušení zákona jinak ztotožnil, navrhl zvážit možnost rozhodnutí podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci samé a obviněného zprostit obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. B. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „Je nutno konstatovat, že vojenský soud provedl u hlavního líčení v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Bylo nepochybně prokázáno, že dne 25. 8. 1954 po nástupu vojenského cvičení si odmítl obléci voj. stejnokroj, převzít zbraň a konat vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Obžalovaný se k tomuto jednání u hlavního líčení plně doznal a hájil se jen tím, že jeho náboženské přesvědčení mu to nedovoluje. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutkového zjištění a ani z hlediska právního posouzení spáchaného skutku, pokud byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. Soud toto své rozhodnutí učinil taky v souladu s procesními ustanoveními tr. řádu“. Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, (který je nyní k dispozici pouze ve fotokopii pořízené Vojenským historickým archivem, podle jehož sdělení veškeré zachované dokumenty, věci se týkající, byly při povodních v roce 2002 zatopeny), že obviněný J. B. „dne 25. 4. 1954 po nástupu 21 denního cvičení odmítl obléci si vojenský stejnokroj, převzíti zbraň a konati vojenské cvičení s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení“.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající ve vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb. v roce 1954 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., a to v intencích těchto závěrů, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. B. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. února 1992, čj. 3 Rtv 86/91-19 a následného rozsudku téhož soudu ze dne 31. března 1992, čj. 3 Rtv 86/91-26.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 14. 9. 1954, sp. zn. T 41/54, a obviněného zprostil obžaloby, nebylo možno vyhovět. Podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou (v rehabilitačním řízení nebyl skutkový stav zjišťován, nýbrž podle specifického zákona a z hledisek v něm uvedených, bylo dřívější odsouzení toliko přezkoumáváno). Jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici nejen původní trestní spis, který je již skartován, nýbrž ani jiný nepochybný, úředně ověřený doklad o znění původního rozsudku. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní podle zák. č. 284/1993 Sb. příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu P. zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci T 41/54 býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 a pak na základě nich, případně dalších použitelných důkazů, ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. B. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k