ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.183.2003.1
sp. zn. 4 Tz 183/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. listopadu 1991, čj. 3 Rtv 31/91-15, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným usnesením byl v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného J. B.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o žádosti obviněného J. B. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, se podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 téhož zákona se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 4. listopadu 1991, když jak obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. prosince 1991, čj. 3 Rtv 31/91-23, bylo rozhodnuto, že podle čl. V z důvodů části II čl. III odst. 5 je obviněný J. B. účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že dne 23. 1. 1952 u svého útvaru v T. odmítl převzít vojenský stejnokroj a konat vojenskou základní službu, přičemž se odvolával na to, že se to příčí jeho náboženskému vyznání, neboť je vyznavačem víry Svědků Jehovových, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., se zastavuje. Po prohlášení obviněného, že podle §15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. trvá na projednání věci rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno dne 30. ledna 1992 rozsudkem čj. 3 Rtv 31/91-32 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., se z důvodů §227 tr. ř. obviněnému J. B. trest neukládá. Tento rozsudek, který rovněž nebyl napaden odvoláním, nabyl právní moci dnem 18. února 1992.
Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. listopadu 1991, čj. 3 Rtv 31/91-15, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. B. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že ve věci sp. zn. 3 Rtv 31/91 pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného J. B. nezměněný. Z napadeného usnesení a také z dalších navazujících rozhodnutí je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného J. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. listopadu 1991, čj. 3 Rtv 31/91-15, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 80/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující, zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ve veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konkretizovala navrhovaný postup podle §270 odst. 1 tr. ř. tak, aby věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Obhájce obviněného, který se s obsahem stížnosti pro porušení zákona jinak ztotožnil, navrhl zvážit možnost rozhodnutí podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci samé a obviněného zprostit obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. B. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině, obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět odůvodnění: „Nižší vojenský soud v Brně provedl u hlavního líčení v potřebném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Bylo nepochybně prokázáno, že J. B. po propuštění z výkonu trestu rozsudkem Nižšího voj. soudu v Bratislavě sp. zn. Vt 39/50-II byl odeslán k voj. útvaru do T., kde nastoupil dne 23. 1. 1952. Při vystrojování si obviněný odmítl obléci vojenský stejnokroj a vykonávat voj. činnou službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, jelikož je Svědkem Jehovovým. K takto zjištěnému jednání se obviněný u hlavního líčení plně doznal. Vojenskému soudu proto nelze nic vytknout z hlediska správného skutku, pokud byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb.“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že býv. Vojenský obvodový soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, (který tč. není k dispozici, neboť dle sdělení Vojenského ústředního archivu P. ze dne 14. 2. 2003, byl zatopen při loňských povodních), že obviněný J. B. „dne 23. 1. 1952 u svého útvaru v T., odmítl převzít vojenský stejnokroj a konat vojenskou základní službu, přičemž se odvolával na to, že se to příčí jeho náboženskému vyznání, neboť je vyznavačem víry Svědků Jehovových“.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající ve vyhýbání se služební povinnosti v roce 1952 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to ve smyslu těchto závěrů, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. B. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Týká se to zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno o zastavení trestního stíhání ze dne 12. prosince 1991, čj. 3 Rtv 31/91-23 a následného rozsudku téhož soudu ze dne 30. ledna 1992, čj. 3 Rtv 31/91-32.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, nebylo možno vyhovět. Podle §271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám ve věci rozhodnout jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud splněnou (napadené rozhodnutí neobsahuje žádná skutková zjištění) a jako další překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici nejen původní trestní spis sp. zn. Vt 24/52, ale ani původní rozsudek v této věci. Za této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní věcně i místně příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu P. zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci Vt 24/52 býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 (po jejich plánované rekonstrukci) a pak na základě nich, případně dalších použitelných důkazů, ve veřejném zasedání znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. B. na zahájení rehabilitačního řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony jím nařízené. Dříve však než Městský soud v Brně znovu v rehabilitačním řízení ve věci rozhodne, bude si muset vzhledem k existujícím záznamům v opise rejstříku trestů o odsouzení obviněného J. B. býv. Nižším vojenským soudem Bratislava a Krajským soudem vojenským Bratislava, ujasnit, zda v případě jeho odsouzení rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 31. 3. 1953 nedošlo k opětovnému odsouzení pro týž trestný čin, tj. k porušení zásady ne bis in idem.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k