ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.20.2003.1
sp. zn. 4 Tz 20/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. P., t. č. ve výkonu vazby ve věznici P. –R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 2 To 181/02, ve věci Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 122/2002, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Dne 16. 8. 2002 byla na obviněného M. P. podána u Krajského soudu v Praze obžaloba státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. KZv 200/2000, a to pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že dne 9. 6. 2000 kolem 19.15 hod. spolu s dalšími dvěma nezjištěnými pachateli v obci V., okr. P. – z., ve velkoprodejně potravin J. M., a. s. vnikli do kanceláře vedoucího pokladen, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně vůči pracovnici J. K., odcizili denní tržbu ve výši 759 500,- Kč a stravenky T. R. a G. v hodnotě 37 735,- Kč. Při útěku z prodejny si vynutili odchod opakovanou střelbou z těchto zbraní do vzduchu a poté, kdy se jim člen ochranné bezpečnostní služby M. Č. snažil zastoupit cestu, výstřelem z pistole tomuto způsobili střelné poranění pravého stehna bez poškození kosti, jež si vyžádalo pracovní neschopnost od 9. 6. 2000 do 2. 7. 2000.
Krajský soud v Praze po prostudování spisového materiálu ve věci nařídil neveřejné zasedání a po předběžném projednání obžaloby rozhodl podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, a to usnesením ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 T 122/2002. Vyslovil v něm požadavek na provedení rekognice obviněného svědky M. Č., I. Ž. a K. S., a některých dalších úkonů.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze stížnost, o níž rozhodoval Vrchní soud v Praze. Ten ji usnesením ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 2 To 181/02, jako nedůvodnou zamítl s tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil výhradně s názorem krajského soudu ohledně nutnosti doplnění přípravného řízení o provedení rekognice obviněného výše uvedenými třemi svědky, a ostatní vznesené požadavky označil za proveditelné v řízení před soudem prvního stupně.
Proti tomuto unesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
V jejím odůvodnění uvedl, že vyslovené závěry o vhodnosti provedení rekognice obviněného třemi svědky lze akceptovat, nelze však souhlasit ze závěrem, že jde o objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, přičemž v řízení před soudem by takové došetření (tedy v konkrétním případě provedení rekognice s již vyslechnutými svědky) bylo pro soud v porovnání s možnostmi v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Stížnostní ani nalézací soud neodůvodnil, v čem by měla tato obtížnost spočívat, když oba pouze poukázaly na dosud zavedenou praxi. V této souvislosti ministr spravedlnosti zdůraznil smysl novely trestního řádu, kterou došlo k zásadní změně poměru a významu jednotlivých stadií trestního řízení, kdy přípravné řízení má pouze funkci přípravnou a pomocnou, kdežto těžiště důkazního řízení se přesunulo před soud, a to v souladu s nově pojatým ustanovením §2 odst. 4 tr. ř. obsahujícím požadavek rychlého projednání věci.
Podle názoru stěžovatele je rekognice v tomto konkrétním případě z hlediska obtížnosti proveditelná stejným způsobem v přípravném řízení i v řízení před soudem a to proto, že provedení rekognice v hlavním líčení si nevyžaduje žádná další technická opatření, než ta, která jsou potřebná v přípravném řízení. Navíc, pokud by nalézací soud měl pochybnosti o možnosti provést důkaz v řízení před ním konaném, mohl využít ustanovení §180 odst. 3 tr. ř. a vyzvat státního zástupce k provedení dalších důkazů, které dosud provedeny nebyly. Intervenující státní zástupce u hlavního líčení pak může tento důkaz, v konkrétním případě rekognici, provést před soudem bez výrazných obtíží. K zajištění přítomnosti osob při takovém úkonu soud může použít ustanovení §183 odst. 1 tr. ř.
V dalším ministr spravedlnosti zdůraznil, že obžaloba v této trestní věci byla podána za situace, kdy výsledky přípravného řízení prokazovaly skutečnosti, které naplňovaly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu uvedeného v obžalobě včetně těch, které jsou významné pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Závěr o tom, že jedním z pachatelů tohoto trestného činu byl obviněný M. P., byl podložen výpovědí utajeného svědka J. N., který obviněného popsal jako jednoho z pachatelů a poznal jej na 99 % i při rekognici.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. akademickým výrokem vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 2 To 181/02, byl porušen zákon ve prospěch obviněného M. P. v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 T 122/2002, v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že jediným důkazem z přípravného řízení, který svědčil v neprospěch obviněného M. P., byla výpověď a rekognice utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. Ten uvedl, že v kritické době viděl stát v obchodě, kde k inkriminované události došlo, v blízkosti váhy na zeleninu tři společensky oblečené muže ukrajinské národnosti, které slyšel hovořit. Již tehdy měl za to, že jednoho z nich předtím někde viděl, což v následujícím výslechu blíže upřesnil. Asi do patnácti minut poté pak tyto muže viděl vycházet z prostoru kanceláře s igelitovou taškou v ruce, odkud vyšla i prodavačka, která volala o pomoc. Když na tyto muže svědek zakřičel, začali utíkat, pak uslyšel výstřel z pistole. Následně však již viděl pouze dva muže, třetí mu zmizel z dohledu. Společně s hlídačem objektu za lupiči utíkal na parkoviště, kde již pouze zahlédl, jak lupiči ujíždí z parkoviště vozidlem zn. AUDI vínové barvy. Tento svědek pachatele popsal a byla s ním rovněž provedena rekognice, kdy v obviněném M. P. na 99 % poznal jednoho z pachatelů výše uvedeného trestného činu.
Prodavačka, která byla v kanceláři přepadena, a jež v trestním řízení vystupuje pod smyšleným jménem J. K. ve svědecké výpovědi uvedla, že když v kanceláři obchodu v kritickou dobu počítala tržbu, tak na ni někdo zaklepal. Oknem viděla, že se jedná o slušně oděného muže, a měla zato, že se jedná o zákazníka, který jde vyřídit reklamaci či něco podobného, a proto mu otevřela dveře. Poté si šla sednout zpět za pracovní stůl a připravila si reklamační formuláře. Zeptala se ho co si přeje, načež muž vytáhl zpod saka pistoli a namířil ji rovnou na ni. V tu chvíli vnikl do kanceláře pootevřenými dveřmi další muž a ten jí hodil igelitovou tašku nahoru na pracovní stůl. Muž, který na ni mířil, k ní přistoupil a povalil ji ze židle. Když ležela na zemi, tak jí dal zbraň ke spánku a řval na ni s cizím přízvukem, aby byla zticha a dala mu peníze. Vleže mu ukázala, kde peníze jsou, načež muži naházeli peníze do igelitové tašky, vzali též stravenky a dárkové šeky. Dále chtěli, aby jim otevřela hlavní trezor, na což reagovala, že to neumí. Následně ze strachu předstírala mdlobu. Posléze v kanceláři zazvonilo signalizační zařízení od pokladen a to pachatele vylekalo, takže kancelář opustili. Ještě chvíli ležela na zemi, pak vyběhla před kancelář a volala o pomoc. Viděla dva muže, kteří šli klidně, když ale začala křičet, dali se na úprk. Při prováděné rekognici jmenovaná v obviněném žádného z pachatelů nepoznala.
Vedle výslechu dalších svědků, kteří uvedli, že prchající muže viděli, ale nejsou schopni je popsat ani poznat (svědkyně T., V., svědek V.), měl státní zástupce k dispozici ještě výslechy dalších osob, které muže viděly a ve svých výpovědích je popisují. Jedná se o svědkyni Ž., S. a svědka Č., kterému ale před tím již byly policejním orgánem předloženy fotografie, na nichž měl poznat pachatele. Sám obviněný M. P. svou účast na popisovaném trestném činu důrazně popírá. Svědecká výpověď jeho sestry S. O. nepřinesla do věci podstatné poznatky.
Po vyhodnocení důkazního materiálu z přípravného řízení, podané obžaloby a obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů lze konstatovat, že vrácení této trestní věci státnímu zástupci k došetření bylo důvodné. Na základě podané obžaloby a shromážděného spisového materiálu nebylo možné dojít k závěru, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud.
Stěžovateli je sice třeba dát za pravdu, pokud poukazuje na výklad ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. po novele zákonem č. 265/2001 Sb., že nejdůležitějším těžištěm trestního řízení je řízení před soudem, k němuž má přípravné řízení pouze funkci pomocnou, přípravnou. Nelze již proto jakékoliv vady přípravného řízení považovat za důvod k předběžnému projednání obžaloby a vrácení věci státnímu zástupci k došetření, ale takto lze postupovat jen při zjištění závažných vad. Na druhé straně je však třeba zdůraznit i to, že soud nebyl zbaven povinnosti přezkoumat, zda věc byla v přípravném řízení v potřebném rozsahu objasněna z hledisek, která soud potřebuje pro svoje rozhodnutí, a zda tedy byl opatřen spolehlivý podklad pro projednání věci v hlavním líčení.
To znamená, že by po novele trestního řádu k soudu neměla podávána obžaloba ve věci, která je nedostatečně objasněna, a orgán přípravného řízení má k dispozici indicie, na jejichž základě je možno provést či zajistit důkazy další, které by přispěly k náležitému objasnění věci bez důvodných pochybností. Jestliže se v konkrétní věci jedná o důkazy, které mohou významně přispět k jejímu objasnění a tím i k důvodnosti případné obžaloby ve vztahu k osobě pachatele, je nutné takové důkazy provést v náležité formě již v přípravném řízení. Dostatečně odůvodněné postavení obviněného před soud ve smyslu §176 tr. ř. spočívá v tom, zda z opatřených důkazů lze učinit spolehlivý závěr, že se stal skutek, který je třeba hodnotit jako trestný čin, a že jej spáchal trestně odpovědný pachatel, jímž je obviněný. Státní zástupce nesmí postupovat tak, že by v přípravném řízení neprovedl či nezajistil část důkazů významných pro zjištění skutečností rozhodných z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu či osoby pachatele, a to ani tehdy, jestliže by tyto skutečnosti neuplatnil v podané obžalobě.
Z uvedeného je zřejmé, že v důkazní situaci, kdy proti obviněnému svědčila pouze výpověď utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N., a kdy přepadená žena v obviněném pachatele nepoznala, a další z dosud opatřených důkazů taktéž dostatečně neusvědčují obviněného, že je jedním z pachatelů předmětné loupeže, měl státní zástupce přistoupit k provedení důkazů dalších, které se ve věci nabízely, konkrétně k rekognicím s ostatními svědky, kteří pachatele viděli a popsali. Takový postup je v souladu se zásadou uvedenou v §2 odst. 5 tr. ř., která stanoví, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Jestliže tedy vrchní soud potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Praze o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, tak rozhodl správně, neboť v této věci nebyly objasněny okolnosti významné pro rozhodnutí o vině obviněného v tom směru, že ze závěrů přípravného řízení dostatečně nevyplývalo, že se žalované trestné činnosti dopustil právě on. Odstranění tohoto nedostatku podané obžaloby až v řízení před soudem by nebylo v souladu s ustanoveními §176 a §89 odst. 1 tr. ř., jakož i se zásadou řádného zákonného procesu vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 tr. ř.
To však neznamená, že provádění rekognice jako důkazního prostředku je v řízení před soudem, tedy i v hlavním líčení vyloučeno. K jejímu provedení by ale ve stadiu řízení před soudem mělo být přistupováno pouze tehdy, pokud potřeba takového důkazu vyvstane až v hlavním líčení na základě již provedeného dokazování, a nikoliv v situaci, kdy nutnost provedení rekognice je zjevná již v přípravném řízení a státní zástupce ji přesto neprovedl (či nenechal provést) a podá k soudu obžalobu s tím, že rekognice může být provedena až v řízení před soudem.
V této souvislosti nelze nepoukázat na podmínky rekognice upravené trestním řádem. Její provedení klade na příslušný orgán zvýšené nároky vyplývající z ustanovení §104b odst. 2 tr. ř, neboť osoba, jež má být poznána, nesmí být osobě, která ji má případně ztotožnit, před rekognicí ukázána. Nedodržení tohoto požadavku má u rekognice in natura za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu. Zmíněné požadavky a rizika ohledně procesní použitelnosti poznatků získaných při rekognici, tak umocňují organizační a technickou náročnost provádění tohoto důkazního prostředku, zejména v hlavním líčení. Z těchto důvodů mají obecně k provedení rekognice příznivější podmínky policejní orgán a státní zástupce než soud, což rovněž zvýrazňuje opodstatněnost provádění tohoto důkazu v přípravném řízení, pokud se to již v jeho průběhu ukáže jako nezbytné.
K argumentu stěžovatele ohledně možnosti provedení důkazu státním zástupcem v hlavním líčení na základě výzvy předsedy senátu podle ustanovení §180 odst. 3 tr. ř. je třeba uvést, že takovýto postup by měl být zvolen jen za předpokladu, že předmětné důkazy obžalobu podporují čili jinými slovy, že působí k usvědčení obviněného ze spáchání trestného činu. Tím právo státního zástupce navrhovat důkazy svědčící ve prospěch obviněného není dotčeno, ale státní zástupce takové důkazy sám neprovádí vzhledem k tomu, že v řízení před soudem nemůže suplovat činnost obhájce a provádět důkazy ve prospěch obhajoby. V přezkoumávaném případě se jedná o situaci, kdy z okolnosti, že v přípravném řízení došlo k výslechu zmíněných tří svědků, kteří pachatele popsali, nelze dovodit povahu potenciálních důkazů získaných provedením rekognice, vzhledem k tomu, že dopředu není možné odhadnout výsledek dosud neuskutečněného poznávacího řízení, tedy zda by jeho povaha byla vůči obviněnému usvědčující, či naopak. Proto zde navrhovaný postup podle §180 odst. 3 tr. ř. bez dalšího použít nelze.
Ustanovení §183 odst. 1 tr. ř. sice umožňuje předsedovi senátu kdykoli v průběhu řízení před soudem požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu či o předvedení osoby, ale smyslem tohoto ustanovení zjevně není působit ve vztahu k provedení rekognice v hlavním líčení. Provádění důkazů mimo hlavní líčení předsedou senátu či jiným pověřeným členem senátu je podle §183a tr. ř. také možné, ale má výjimečnou povahu. Navíc smyslem těchto ustanovení není to, aby tímto způsobem byly odstraňovány nedostatky přípravného řízení spočívající v neobjasnění skutkových okolností, které vedou k pochybnostem o samotné důvodnosti podané obžaloby. Zejména pak, když k jejich odstranění je nutno provádět po formální i obsahové stránce procesně náročné důkazy, které mohly a měly být provedeny již v přípravném řízení a poznatky z těchto důkazů přitom mohou změnit důkazní situaci takovým způsobem, že by tím mohlo dojít k popření zákonného požadavku na důvodnost podané obžaloby na základě výsledků přípravného řízení. Tím důrazněji je třeba na tomto požadavku trvat v případech trestního stíhání pro trestné činy, o nichž v prvním stupni koná řízení krajský soud. Nelze totiž nevidět, že vyšetřování podle oddílu třetího desáté hlavy trestního řádu se děje pouze u závažných trestných činů, a tomu by také měl odpovídat i důkazní materiál, o nějž je obžaloba opřena.
Vzhledem ke všem shora uvedeným argumentům Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, když shledal, že není důvodná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c