ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.38.2003.1
sp. zn. 4 Tz 38/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 6. května 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. W., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 5 T 53/94, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Výrokem o náhradě škody pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 5 T 53/94, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §43 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, a §314f odst. 1 písm. e) tr. ř. v neprospěch obviněného J. W.
Napadený trestní příkaz se zrušuje ve výroku o náhradě škody.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí, jež na zrušený výrok obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 5 T 53/94, byl obviněný J. W. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., jichž se dopustil tím, že:
- v noci ze 6. na 7. 5. 1991 se společně s P. J. vloupal do prodejny T. v K., kde odcizili cigarety a peníze v celkové hodnotě 18 175,- Kč a na zařízení způsobili škodu ve výši 438,70 Kč ke škodě P. T.,
- v noci z 5. na 6. 6. 1991 tamtéž ve společnosti P. J. se vloupal do prodejny T., kde odcizil cigarety, časopisy a peníze v celkové hodnotě 7 546,- Kč a na zařízení způsobil další škodu ve výši 227,- Kč ke škodě P. T.,
- v době od 22. 6. do 24. 6. 1991 tamtéž opět ve společnosti P. J. se vloupal do prodejny T., kde odcizil cigarety a peníze v celkové hodnotě 32 039,- Kč a způsobil další škodu na zařízení ve výši 438,80 Kč ke škodě P. T.,
- v noci ze 16. na 17. 7. 1991 tamtéž společně s P. J. se vloupal do prodejny T., odkud odcizil cigarety různých značek, náplně do zapalovačů, vše v hodnotě 31 854,- Kč a na zařízení prodejny způsobil další škodu ve výši 550,- Kč ke škodě P. T. a odcizil tranzistorové rádio v hodnotě 35,- Kč ke škodě prodavačky V. K.,
- v noci ze 17. na 18. 6. 1991 společně s P. J. a za účasti B. G. se vloupal do stánku rychlého občerstvení F. na silnici E 55 u obce V., okr. T., kde odcizil cigarety, alkoholické nápoje, cukrovinky a uzeniny v celkové hodnotě 11 547,45 Kč ke škodě majitele J. Z.
Za to mu byl uložen v sazbě §247 odst. 2 trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody JUDr. M. Č. správkyni konkursní podstaty P. Ú. n. L. v konkursu se sídlem Ú. n. L., částku ve výši 89 230,65 Kč.
Trestní příkaz byl obviněnému doručen krátkou cestou dne 19. 7. 2001, obviněný se vzdal práva na odpor a trestní příkaz nabyl téhož dne právní moci.
Proti tomuto trestnímu příkazu podal ve prospěch obviněného J. W. ministr spravedlnosti České republiky do výroku o náhradě škody stížnost pro porušení zákona, v níž namítá, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ustanovení §228 odst. 1 a v řízení předcházejícím v ustanovení §43 odst. 1, 3 tr. ř.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukazuje především na to, že původně bylo trestní stíhání pro shora uvedené skutky vedeno společně proti obviněným J. W. a P. J. Usnesením vyšetřovatele byla věc obviněného J. W. z důvodu jeho neznámého pobytu vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí a o shodné trestné činnosti obou obviněných pak Okresní soud v Teplicích rozhodoval odděleně. Obviněný P. J. byl uznán vinným rozsudkem tohoto soudu ze dne 6. 6. 1994, sp. zn. 5 T 207/93, a byla mu uložena povinnost uhradit poškozené organizaci P. Ú. n. L., závod T., částku 55 869,60 Kč. Obviněný J. W. byl pro stejnou trestnou činnost odsouzen napadeným trestním příkazem a byla mu rovněž uložena povinnost k náhradě škody, avšak ve výši 89 230,65 Kč. Ministr spravedlnosti považuje za chybné, že za tytéž skutky byly oběma pachatelům určeny naprosto rozdílné částky k náhradě škody, a že skutečný součet škod, tak jak jej soudy vyčíslily, vysoce převyšuje skutečnou škodu. Dále je stížností pro porušení zákona vytýkáno, že ze spisu nelze zjistit, s jakou částkou se poškozený k trestnímu řízení jako s nárokem na náhradu škody skutečně připojil. Stejně tak nelze určit, které škody byly do určené náhrady zahrnuty a které nikoli. Dále vyjádřil ministr spravedlnosti názor, že soudy měly ve výrocích o náhradě škody stanovit solidaritu obou odsouzených (§438 odst. 1 obč. zák.), nikoliv vycházet z oddělené odpovědnosti.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti konstatoval, že Okresní soud v Teplicích rozhodl nesprávně, když se dostatečně nezabýval důkazy o výši způsobené škody a navrhl, aby Nejvyšší soud po provedeném řízení podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl ve výroku o náhradě škody v neprospěch obviněného porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz zrušil ve výroku o náhradě škody včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Ustanovení §314f odst. 1 písm. e) tr. ř. stanoví procesní podmínky, za kterých může být výrok o náhradě škody obsahem trestního příkazu. Takovýto výrok, učiněný podle §228 odst. 1 tr. ř. či §229 odst. 1 a 2 tr. ř. je možný pouze v případě, jestliže byl nárok na náhradu škody řádně uplatněn podle §43 odst. 3 tr. ř., v posuzovaném případě pak podle §43 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Podle citovaného ustanovení má poškozený proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování a musí být z něho patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Je tedy zřejmé, že základní podmínkou pro to, aby soud mohl o adhezním řízení rozhodnout o náhradě škody, je existující návrh poškozeného, který nadto musí být uplatněn způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, že poškozený skutečně náhradu škody požaduje. Další podmínkou potřebnou pro závěr, že nárok byl uplatněn řádně, je uvedení údajů, z nichž je patrný důvod a alespoň minimálně výše nároku na náhradu škody. Návrh poškozeného musí být taktéž uplatněn vůči konkrétní osobě. V případě, že se koná společné řízení, je na poškozeném, aby konkrétně uvedl, od kterého z obviněných požaduje náhradu škody a v případě, že uplatňuje nárok vůči více obviněným, musí rovněž uvést, zda od nich požaduje náhradu škody společně a nerozdílně podle §438 odst. 1 obč. zák. v rámci tzv. solidární odpovědnosti, anebo podílově podle jejich míry účasti na vzniku škody v rámci tzv. dělené odpovědnosti podle §438 odst. 2 obč. zák. S vyslovenými požadavky je v kolizi vyjádření poškozené organizace P. Ú. n. L., závod T., která ani v jednom případě neoznačila určitou osobu, vůči níž nárok na náhradu škody uplatňuje, a to ani v tom stadiu přípravného řízení, kdy již identita obou pachatelů byla známa.
Pokud z písemných vyjádření poškozené organizace není zřejmé vůči komu je nárok na náhradu škody uplatňován, bylo pak povinností samosoudce v situaci, kdy hodlal ve věci vydat trestní příkaz, buďto upozornit poškozenou organizaci na vadně uplatněný nárok na náhradu škody s poučením, v čem je třeba tento nárok precizovat tak, aby mohl být přiznán, anebo měl vydat trestní příkaz, aniž však měl zákonné podmínky pro to, aby tento trestní příkaz obsahoval výrok o náhradě škody, neboť za daného stavu nebyl tento nárok poškozenou organizací řádně uplatněn.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že z obsahu přezkoumávaného spisu je zřejmé, že Okresní soud v Teplicích nevěnoval pozornost řádnému zjištění výše způsobené škody organizaci Potraviny Ú. n. L., závod T. ani ve vztahu k výroku o vině, neboť porovnáním jednotlivých položek škod na zboží a na zařízení prodejny T. v K. v souvislosti se čtyřmi výše specifikovanými útoky obviněného je zřejmé, že neodpovídají částkám, které poškozená organizace uvedla, došlo taktéž k nesprávným součtům těchto částek. Tato pochybení však nebyla stížností pro porušení zákona namítána a nadto by neměla vliv na stanovení správné právní kvalifikace činu, svědčí však o nepozornosti, s níž okresní soud k těmto zjištěním přistupoval.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem o náhradě škody pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 5 T 53/94, byl porušen zákon v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §43 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, a §314f odst. 1 písm. e) tr. ř. v neprospěch obviněného J. W.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil výrok o náhradě škody napadeného trestního příkazu, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud se v posuzované trestní věci neztotožnil s návrhem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že je nutno zrušit trestní příkaz celý, tedy včetně výroku o vině i trestu, a to s odkazem na analogii §314g odst. 2 tr. ř. Není pochyb o tom, že při vyslovení porušení zákona ve výroku o trestu, není možno trestní příkaz zrušit pouze v tomto výroku a nastolit tak stav, kdy by byl výrok o vině pravomocný a orgán, jemuž by byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, by jednal pouze o výroku o trestu. V tomto případě je nutno trestní příkaz právě z pohledu ustanovení §314g odst. 2 tr. ř., ale i explicitně z ustanovení §314f odst. 1 písm. d) tr. ř., pojímat jako celek pokud jde o výroky o vině a trestu, když pro úplnost je možno odkázat na již poměrně obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu v tomto směru (viz rozhodnutí uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. B., NS 2/2001 – T 56, NS 6/2001 – T 165, NS 6/2001 – T 181). Výrok o náhradě škody obsahuje trestní příkaz pouze tehdy, byl-li náležitě uplatněn. Pokud bylo výše konstatováno, že tomu tak nebylo, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je možno zrušit toliko tento výrok v trestním příkazu, aniž by bylo nutno rušit jej celý. Neshledal účelné, aby v případě správného rozhodnutí o vině a trestu, bylo jen z titulu vadného výroku o náhradě škody vedeno celé řízení znovu, když takovýto postup by byl v příkrém rozporu s požadavkem uvedeným v ustanovení §2 odst. 4, věta druhá tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná