ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.54.2003.1
sp. zn. 4 Tz 54/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 7. května 2003 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného V. L., proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr.ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 1 T 106/2002, byl obviněný V. L. uznán vinným trestnými činy podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil jednáním ze dne 21. 11. 2001 a jednáním z listopadu 2001 popsaným v trestním příkaze. Za tyto trestné činy byl obviněný V. L. podle §251 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §45 odst. 1, odst. 2 a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Trestní příkaz byl obviněnému V. L. doručen dne 10. 8. 2002.
Dalším trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 6 T 141/2002, byl obviněný V. L. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 2. 9. 2002 popsaným v trestním příkaze. Za tento trestný čin byl obviněný V. L. odsouzen podle §247 odst. 1, §45 odst. 1, odst. 2, §45a odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Trestní příkaz byl obviněnému V. L. doručen dne 2. 10. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, byl obviněný V. L. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 8. 8. 2002 popsaným v rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný V. L. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 6 T 141/2002, jakož i všechny další výroky na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. L. uložena povinnost nahradit škodu ve výši 9 900,- Kč poškozené organizaci Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, P. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace svým dalším nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, podal obviněný V. L. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. L. Vytkl v ní, že zákon byl porušen napadeným rozsudkem v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř. a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 10 se dopustil pochybení při ukládání souhrnného trestu obviněnému podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 6 T 141/2002, jímž byl obviněnému pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Obvodní soud však souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. měl uložit ve vztahu k dřívějšímu trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 1 T 106/2002, který byl obviněnému doručen dne 10. 8. 2002, tedy dva dny po spáchání trestné činnosti (dne 8. 8. 2002) v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 147/2002. Tímto postupem při ukládání souhrnného trestu byl obviněný poškozen, neboť ve vztahu k trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 141/2002, byl souhrnný trest ukládán k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, zatímco v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 1 T 106/2002, souhrnný trest by byl ukládán ve vztahu k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, což by bylo pro obviněného příznivější. Obvodní soud pro Prahu 10 svým rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, porušil zákon v neprospěch obviněného V. L. v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Městský soud v Praze, který uvedené pochybení soudu prvního stupně nezjistil ani neodstranil, porušil svým usnesením ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §254 odst. 1 a §256 tr. ř., jestliže odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
Především je třeba přisvědčit názoru uvedenému ve stížnosti pro porušení zákona, že Obvodní soud pro Prahu 10 pochybil, když v trestní věci, sp. zn. 4 T 147/2002, uložil rozsudkem ze dne 28. 11. 2002 obviněnému V. L. souhrnný trest za trestný čin krádeže spáchaný obviněným V. L. dne 8. 8. 2002 a další trestný čin krádeže spáchaný obviněným V. L. dne 2. 9. 2002, neboť uvedené trestné činy nejsou ve vztahu souběhu.
Souběhem trestných činů se označuje případ, kdy pachatel spáchal dva nebo více trestných činů dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Stejné důsledky jako vyhlášení odsuzujícího rozsudku má doručení trestního příkazu (§314e odst. 5 tr. ř.). Za sbíhající se trestné činy je třeba uložit úhrnný, resp. souhrnný trest podle zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. Pokud soud ukládá pachateli souhrnný trest, zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest přitom nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším (§35 odst. 2 tr. zák.).
V případě projednávané trestní věci je souběh mezi trestnými činy obviněného V. L. ze dne 8. 8. 2002 a ze dne 2. 9. 2002 vyloučen, neboť dne 10. 8. 2002 byl obviněnému V. L. doručen trestní příkaz Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 1 T 106/2002. V poměru souběhu jsou naopak trestné činy podílnictví spáchané obviněným V. L. v listopadu 2001 a trestný čin krádeže spáchaný obviněným V. L. dne 8. 8. 2002. Za tyto posléze uvedené trestné činy měl být Obvodním soudem pro Prahu 10 ukládán souhrnný trest při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 1 T 106/2002. Trestný čin krádeže obviněného V. L. ze dne 2. 9. 2002 je samostatným trestným činem, a proto měl být za něj uložen samostatný trest.
Stížnost pro porušení zákona však nerespektuje skutečnost, že podle §266 odst. 2 tr. ř. lze stížnost pro porušení zákona podat proti výroku o trestu jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Tyto omezující podmínky se přitom uplatní i v případě, že je stížnost pro porušení zákona podána proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku. Je třeba uvést, že odvolací soud v tomto případě poté, kdy přezkoumá zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání z hlediska vytýkaných vad, odvolání zamítne, neboť dospěje k závěru, že napadený rozsudek je věcně správný. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě neobsahuje výrok o vině a trestu, neboť meritorní rozhodnutí je obsaženo již v rozsudku soudu prvního stupně, jehož věcná správnost je rozhodnutím odvolacího soudu potvrzena. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu nerozlučně spjato s rozsudkem soudu prvního stupně, takže je nelze mechanicky oddělit a chápat izolovaně. Z tohoto důvodu je třeba stížností pro porušení zákona podanou proti výroku o trestu podle §266 odst. 2 tr. ř. rozumět i stížnost pro porušení zákona, která byla podána proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku, pokud důvody namítané ve stížnosti pro porušení zákona směřují pouze proti výroku o trestu uloženému odsuzujícím rozsudkem.
V případě projednávané trestní věci k uvedeným argumentům přistupuje dále skutečnost, že odvolání bylo podáno obviněným V. L. pouze do výroku o trestu, napadené usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího se tedy vztahovalo pouze k výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002.
Jak již bylo uvedeno, proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat podle §266 odst. 2 tr. ř. jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. S ohledem na několikanásobnou stejnorodou druhovou recidivu obviněného V. L. i charakteristiku jeho osobních poměrů obsaženou ve spisovém materiálu je zřejmé, že z uvedených tří alternativních omezujících podmínek lze v jeho případě uvažovat pouze o první z nich, tj. že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku uložený mu napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, je, vedle trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin již uloženého trestním příkazem Obvodního sodu pro Prahu 7 ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 1 T 106/2002, ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, jinými slovy, že tresty, které byly obviněnému V. L. uloženy, se výrazně liší od trestů, které mu měly být uloženy při respektování příslušných zákonných ustanovení.
Tento zřejmý nepoměr však podle názoru Nejvyššího soudu dovodit nelze. I souhrnný trest, který měl být obviněnému V. L. správně uložen za trestné činy podílnictví z listopadu 2001 a trestný čin krádeže ze dne 8. 8. 2002, by byl ukládán v zákonné trestní sazbě trestu odnětí svobody až na dvě léta. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný V. L. byl v minulosti vícekrát odsouzen za majetkovou trestnou činnost, přičemž trestných činů podílnictví se dopustil krátce po svém posledním návratu z výkonu trestu odnětí svobody. Tato stejnorodá druhová recidiva obviněného V. L. by proto musela být hodnocena jako výrazná přitěžující okolnost podle §34 písm. j) tr. zák. Další přitěžující okolností podle §34 písm. i) tr. zák. by pak byl vícečinný souběh posuzovaných trestných činů. Na druhé straně žádné polehčující okolnosti s výjimkou doznání obviněného soudy prvního ani druhého stupně neshledaly, neshledává je ani Nejvyšší soud.
Nelze proto předpokládat, že souhrnný trest za označené trestné činy by byl v uložen výrazně v dolní polovině trestní sazby, stejně tak nelze očekávat, že by jako souhrnný trest byl uložen trest alternativní, naopak lze očekávat, že s ohledem na skutečnost, že souhrnný trest by byl ukládán za tři (nikoli pouze dva) trestné činy, lze spíše soudit, že by souhrnný trest mohl být i přísnější.
K tomu je třeba dodat, že výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002 o výkonu uloženého trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem je v souladu se zákonnými pravidly pro zařazování pachatelů do jednotlivých typů věznic podle ustanovení §39a odat. 2 tr. zák.
Konečně je třeba připomenout, že zrušením výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, by byl obnoven trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin uložený obviněnému V. L. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 6 T 141/2002, jehož přísnost se rozhodně neliší od přísnosti trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který byl obviněnému V. L. uložen trestním příkazem Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 2. 8. 2002, sp. zn. 1 T 106/2002, natolik, aby umožňovala závěr o zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Navíc je třeba zopakovat, že při správném postupu při ukládání souhrnného trestu by bylo možno očekávat, že souhrnný trest za sbíhající se trestné činy by mohl být spíše přísnější, než ten, který byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že i když je nespornou vadou rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 T 147/2002, že obviněnému V. L. nebyl uložen souhrnný trest za skutečně se sbíhající trestné činy, stejně jako je vadou napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 5 To 23/2003, že pochybení soudu prvního stupně nenapravil, nejsou splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení zákona zamítl jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l