ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.66.2003.1
sp. zn. 4 Tz 66/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. H., proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2001, sp. zn. 9 T 100/2002, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2001, sp. zn. 9 T 100/2002, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §35 odst. 2, §37a tr. zák. a §228 odst. 1 tr. ř v neprospěch obviněného P. H.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 37 T 207/2001, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 10. 9. 2001. Za to byl obviněnému P. H. podle §247 odst. 1, §45 odst. 1, odst. 2, §45a odst. 1, odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Trestní příkaz byl obviněnému P. H. doručen dne 6. 6. 2002 a nabyl právní moci dne 28. 6. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2002, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 20. 11. a 21. 11. 2001. Za to byl obviněnému P. H. podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný P. H. i státní zástupce se po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, rozsudek nabyl právní moci dne 10. 1. 2002.
Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 25 T 91/2002, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 16. 3. 2002. Za to byl obviněnému P. H. podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §57a odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5 let. Trestní příkaz byl obviněnému P. H. doručen dne 9. 8. 2002 a nabyl právní moci dne 18. 8. 2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 9 T 100/2002, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spáchaným v době od 22. 11. 2001 do 8. 1. 2002 popsaným pod bodem I. výroku rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spáchaným v době od 10. 1. 2002 do 20. 2. 2002 popsaným pod bodem II. výroku rozsudku v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaným jednáním popsaným pod čísly 1, 6, 7, 8, 9, 10, 11 pod bodem II. výroku rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. v souběhu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spáchaným v době od 1. 3. 2002 do 20. 3. 2002 popsaným pod bodem III. výroku rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním spáchaným v době od 20. 11. 2001 do 21. 11. 2001 popsaným pod bodem IV. výroku rozsudku, dále byl uznán vinným dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním ze dne 16. 3. 2002 popsaným pod bodem V. výroku rozsudku. Za to byl obviněný P. H. podle §37a a §247 odst. 2 tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře 15 měsíců. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému P. H. uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. ve výměře 5 roků. Podle §37a tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/02, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §37a tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 25 T 91/02, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněnému P. H. povinnost nahradit způsobenou škodu celkem 24 poškozeným blíže specifikovaným v rozsudku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 9 T 100/2002, podal obviněný P. H. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 To 5/2003, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako opožděně podané.
Proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 9 T 100/2002, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. H. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §37a tr. zák. a §228 odst. 1 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 1 porušil ustanovení §37a tr. zák., neboť zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 4/2002 a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 91/2002, ač správně dospěl k závěru, že v daném případě jednání, za které byl obviněný odsouzen, je pouze dílčím útokem pokračujícího trestného činu, pro který byla podána obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 1. Z ustanovení §37a tr. zák. jednoznačně vyplývá povinnost soudu prvního stupně zrušit v rozsudku dřívějším celý výrok o trestu i výrok o vině a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozhodnutí rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popř. i o trestných činech spáchaných v jednočinném souběhu. Obvodní soud pro Prahu 1 však takto nepostupoval, když v rozporu se zákonem zrušil jen výroky o trestech z citovaných rozhodnutí Obvodních soudů pro Prahu 9 a 7. Správně měl Obvodní soud pro Prahu 1 postupovat tak, že tyto dílčí útoky pokračujícího trestného činu krádeže časově s ohledem na dobu spáchání přiřadí do skutku, jehož jsou součástí. Dílčí útok z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 4/2002 (v napadeném rozsudku uvedeno pod bodem IV.), měl zahrnout do skutku pod bodem I. napadeného rozsudku. Rovněž v případě jednání popsaného pod bodem V. napadeného rozsudku nebyl důvod posoudit toto jednání jako samostatný skutek, ale naopak jako pokračující trestný čin spolu s dílčími útoky popsanými pod bodem II. a III. napadeného rozsudku. Podle ministra spravedlnosti Obvodní soud pro Prahu 1 pochybil i v případě ukládání povinnosti nahradit škodu poškozeným podle §228 odst. 1 tr. ř., neboť rozhodl o přiznání nároku na náhradu škody poškozeným i v těch případech, kdy se poškození vůbec v trestním řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojili. Takovou vadou trpí výrok o náhradě škody v případě MUDr. J. P., J. J., D. K. a A. S., poškozený K. P. se sice s náhradou škody v rámci hlavního líčení připojil, aniž by však výši nároku specifikoval přesnou finanční částkou. V dalších případech pak výrok o náhradě škody neodpovídá skutkovým zjištěním, jak je tomu v případě poškozené M. B., společnosti P., spol. s r. o. a Ing. V. T.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 9 T 100/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. H. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Ustanovení §37a bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Jsou jím řešeny důsledky změněné koncepce v pojímání skutku a nepřípustnosti trestního stíhání, kterou přinesla zmíněná novelizace do trestního řádu. Z hlediska trestního zákona tyto změny znamenají zvláštní způsob ukládání trestu za trestné činy spáchané ve formě pokračování (§89 odst. 3 tr. zák.) v případech, nebudou-li všechny dílčí útoky takových trestných činů projednávány společně v jednom řízení, anebo bude-li z jiných důvodů rozhodováno o některých útocích později.
Podle §37a tr. zák. rozhoduje soud nejen o společném trestu, ale též o vině ohledně pokračujícího trestného činu, který je jedním skutkem z hlediska trestního zákona (to může mít vliv na právní kvalifikaci skutku, na důvody nutné obhajoby apod.). Na rozdíl od postupu při ukládání souhrnného trestu soud v případě společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. zruší dřívější odsuzující rozsudek též ve výroku o vině, jímž byl pachatel pravomocně odsouzen za ostatní útoky pokračujícího trestného činu (popř. i za trestné činy spáchané s nimi v jednočinném souběhu). Ohledně těchto původně již odsouzených útoků je pak soud vázán skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku.
V případě projednávané trestní věci se obviněný P. H. dopouštěl trestné činnosti opakovaným jednáním spočívajícím v tom, že si pronajal ubytování v některém penzionu či obdobném ubytovacím zařízení, v některých případech s tím, že za ubytování nezaplatil, a následně z ubytovacího zařízení odcizil vybavení, zejm. spotřební elektroniku. Obviněný P. H. se této trestné činnosti dopouštěl postupně od 20. 11. 2001 až do 20. 3. 2002, bylo zjištěno, že za uvedené období jednal popsaným způsobem v 26 případech. Jednotlivé dílčí útoky jednání obviněného P. H. naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., jsou spojeny prakticky zcela stejným způsobem provedení a velmi blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku. Z četnosti a bezprostřední návaznosti jednotlivých dílčích útoků lze bez pochybností vyvodit závěr, že jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem obviněného P. H. pokračovat v trestné činnosti. Za této situace bylo třeba posoudit jednání obviněného P. H. podle §89 odst. 3 tr. zák. jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. Na tomto místě je třeba dodat, že stejné závěry je třeba učinit, pokud jde o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., který obviněný P. H. spáchal v některých případech v jednočinném souběhu s trestným činem krádeže tím způsobem, že si pronajal ubytování v ubytovacím zařízení s tím, že za ubytování zaplatí později, ač neměl v úmyslu tak učinit.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 2 T 4/2002, Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému P. H. byl dne 10. 1. 2002 předán návrh na potrestání v této věci pro jeho jednání ze dne 20. až 21. 1. 2001. Podle ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. přitom platí, že pokud pokračuje obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění (tj. po zahájení trestního stíhání), posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Ve věci, ve které se konalo zkrácené přípravné řízení, se trestní stíhání zahajuje doručením návrhu na potrestání obviněnému (§314b odst. 1 tr. ř.), v těchto případech je doručení návrhu na potrestání obviněnému mezníkem, který ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. odděluje jeden (pokračující) trestný čin od druhého.
Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněného, které je předmětem projednávané trestní věci, je třeba hodnotit jako dva pokračující trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. (dílem spáchané v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle §250 tr. zák.), s tím, že prvního pokračujícího trestného činu krádeže se obviněný P. H. dopustil jednáním spáchaným v období od 20. 11. 2001 do 8. 1. 2002, druhého pokračujícího trestného činu krádeže se dopustil jednáním spáchaným v období od 10. 1. 2002 do 20. 3. 2002. Tyto dva pokračující trestné činy krádeže jsou přitom ve vztahu recidivy, neboť druhý pokračující trestný čin obviněného P. H. byl spáchán až po právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2002, která nastala dne 10. 1. 2002.
Při ukládání trestu za pokračující trestné činy krádeže obviněného P. H. musel Obvodní soud pro Prahu 1 vycházet ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2002, byl obviněný P. H. odsouzen za dílčí útok prvního pokračujícího trestného činu krádeže ze dne 20. 11. a 21. 11. 2001 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 25 T 91/2002, byl obviněný P. H. odsouzen za dílčí útok druhého pokračujícího trestného činu krádeže ze dne 16. 3. 2002.
Z hlediska úvah o ukládání trestu však bylo třeba vzít dále v úvahu, že obviněný P. H. byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 37 T 207/2001, uznán vinným dalším trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 10. 9. 2001. Trestný čin krádeže je v tomto případě samostatným trestným činem, nikoli dílčím útokem výše vymezeného prvního pokračujícího trestného činu krádeže, neboť nejsou naplněny znaky pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. (možnost pokračování vylučuje nezachovaná časová souvislost a způsob provedení trestného činu, kdy obviněný P. H. spáchal tento trestný čin tím způsobem, že odcizil z volného výběru zboží obchodního domu B. 2 ks telefonů). S ohledem na skutečnost, že trestní příkaz byl obviněnému P. H. doručen až dne 6. 6. 2002, jsou trestný čin krádeže spáchaný dne 10. 9. 2001 a pokračující trestný čin krádeže spáchaný v období od 20. 11. 2001 do 8. 1. 2002 ve vztahu vícečinného souběhu.
Za této situace měl Obvodní soud pro Prahu 1 u prvního pokračujícího trestného činu krádeže obviněného P. H. postupovat podle §37a tr. zák. a zrušit v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2002, výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, včetně nových dílčích útoků, popřípadě trestným činem spáchaným s ním v jednočinném souběhu. Vzhledem k tomu, že tento pokračující trestný čin krádeže byl ve vztahu vícečinného souběhu k trestnému činu krádeže spáchanému obviněným P. H. dne 10. 9. 2001 a odsouzenému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, měl být za oba tyto trestné činy, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4, uložen společný a souhrnný trest podle zásad uvedených v ustanovení §37a a §35 odst. 2 tr. zák.
V případě druhého pokračujícího trestného činu krádeže obviněného P. H. měl Obvodní soud pro Prahu 1 postupovat podle §37a tr. zák a zrušit v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 25 T 91/2002, výrok o vině o pokračujícím trestném činu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném trestním příkazu rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, včetně nových dílčích útoků, popřípadě trestným činem spáchaným s ním v jednočinném souběhu, a měl obviněnému P. H. uložit další společný trest za tento pokračující trestný čin krádeže.
Uvedeným způsobem však Obvodní soud pro Prahu 1 nepostupoval. Je třeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 1 sice dospěl k závěru, že jednání obviněného P. H. je pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému P. H. za jeho trestnou činnost společný trest, nerespektoval však zákonná pravidla pro ukládání takového trestu uvedená v §37a tr. zák. Obvodní soud pro Prahu 1 při ukládání společného trestu zrušil v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (v napadeném rozsudku je nesprávně uvedeno, že se jedná o rozsudek Okresního soudu v Sokolově) ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2002, i v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 25 T 91/2002, výrok o trestu, nezrušil však v těchto rozhodnutích výrok o vině o pokračujícím trestném činu, výroky o vině v těchto rozhodnutích tak zůstaly i nadále pravomocné, přesto byl obviněný P. H. za tato jednání napadeným rozsudkem opětovně odsouzen.
Dále je třeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 1 sice dospěl k závěru, že jednání obviněného P. H. je pokračujícím trestným činem krádeže a uložil obviněnému P. H. za jeho trestnou činnost společný trest, přesto však paradoxně jednotlivé dílčí útoky odsouzené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 posoudil pod body IV. a V. napadeného rozsudku jako samostatné trestné činy krádeže, nikoli tedy jako dílčí útoky jediného pokračujícího trestného činu.
Konečně je třeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 1 pochybil také tehdy, když jednání obviněného P. H. spáchané v době od 10. 1. 2002 do 20. 2. 2002 popsané pod bodem II. napadeného rozsudku a jednání spáchané v době od 1. 3. 2002 do 20. 3. 2002 popsané pod bodem III. napadeného rozsudku posoudil jako dva samostatné trestné činy krádeže. Jak bylo odůvodněno výše, jednání obviněného vykazovalo po celou výše uvedenou dobu všechny znaky pokračujícího trestného činu podle §89 odst. 3 tr. zák., takže mělo být posouzeno jako jediný pokračující trestný čin krádeže.
Uvedená pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1 měla za následek, že obviněný P. H. byl napadeným rozsudkem uznán vinným celkem pěti trestnými činy krádeže, za těchto pět trestných činů mu však byl uložen pouze jeden společný trest!
Obvodní soud pro Prahu 1 nevzal při rozhodování o trestu v úvahu také skutečnost, že obviněný P. H. byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 37 T 207/2001, uznán vinným trestným činem krádeže spáchaným jednáním ze dne 10. 9. 2001, přičemž trestní příkaz byl obviněnému P. H. doručen až dne 6. 6. 2002, z čehož vyplývá, že trestný čin krádeže spáchaný dne 10. 9. 2001 byl ve vztahu vícečinného souběhu k pokračujícímu trestnému činu krádeže spáchanému v období od 20. 11. 2001 do 8. 1. 2002, takže bylo třeba ukládat také souhrnný trest ve vztahu k tomuto dříve spáchanému trestnému činu.
Z výše uvedeného vyplývá, že námitky uvedené ve stížnosti pro porušení zákona ohledně postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 při ukládání společného trestu jsou důvodné, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2001, sp. zn. 9 T 100/2002, byl porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2 a §37a tr. zák.
Stížnosti pro porušení zákona je třeba přisvědčit také v otázce náhrady škody poškozeným podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze v rozsudku uložit obviněnému povinnost nahradit poškozenému škodu pouze v případě, jestliže byl nárok na její náhradu včas uplatněn podle §43 odst. 3 tr. ř., naopak bez návrhu z moci úřední o povinnosti nahradit škodu rozhodovat nelze. Z návrhu poškozeného přitom musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši nárok na náhradu škody uplatňuje.
Ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. se Obvodního soudu pro Prahu 1 neřídil, když přiznal právo na náhradu škody i poškozeným MUDr. J. P., J. J., D. K. a A. S., kteří však, jak vyplývá z obsahu trestního spisu, sp. zn. 9 T 100/2002, svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení včas neuplatnili, poškozený K. P. se sice s náhradou škody v rámci hlavního líčení připojil, nespecifikoval však řádně výši nároku na náhradu škody.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 12. 2001, sp. zn. 9 T 100/2002, byl porušen zákon v ustanoveních §35 odst. 2, §37a tr. zák. a §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. H., podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy aby trestnou činnost obviněného P. H., která je předmětem tohoto trestního řízení, kvalifikoval v souladu s ustanovením §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 11 tr. ř. jako dva pokračující trestné činy krádeže (spáchané dílem v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.), a následně uložil obviněnému P. H. za první pokračující trestný čin krádeže společný a souhrnný trest podle zásad uvedených v ustanovení §37a a §35 odst. 2 tr. zák., při současném zrušení výroku o vině pokračujícím trestným činem a celým výrokem o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 2 T 4/2002, a výroku o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 37 T 207/2001, a dále uložil obviněnému P. H. za druhý pokračující trestný čin krádeže další společný trest v souladu s ustanovením §37a tr. zák., při současném zrušení výroku o vině pokračujícím trestným činem a celého výroku o trestu v trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 25 T 91/2002. V dalším rozsudku bude možno uložit obviněnému P. H. povinnost nahradit škodu pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří nárok na její náhradu včas uplatnili podle §43 odst. 3 tr. ř., a to tím způsobem, aby výrok o náhradě škody odpovídal učiněným skutkovým zjištěním.
Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného P. H., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal