ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1014.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1014/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2003 o dovolání podaném obviněným J. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 10 To 27/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 89/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 49 T 89/2001, byl m.j. obviněný J. F. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil spolu s obviněnými T. T. a Š. Š. v podstatě tím, že v K., okres T., neoprávněně vnikli dne 10. 1. 2001 do domku v ulici K. 108 poškozené J. T. následně proti poškozené užili násilí v úmyslu zmocnit se cizích věcí a svým jednáním způsobili poškozené těžkou újmu na zdraví. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 2 T 164/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněných T. T. a J. F. rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 10 To 27/02, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. F. ve výroku o vině i trestu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že v posuzované věci došlo k nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného, neboť byla nesprávně posouzena motivace a intenzita jeho jednání, přičemž jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Těžké zranění poškozené nevzniklo v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, který se na poškozené hrubého násilí nedopustil, neboť ji pouze přidržoval na zemi. Skutečnost, že zranění bylo způsobeno výhradně spoluobviněným T. T., potvrzuje výpověď spoluobviněného Š., jakož i závěry znalce. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o uznání obviněného J. F. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest v dolní polovině zákonné trestní sazby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedla, že přestože lze dovolání označit ze základních obecných hledisek za přípustné, je třeba jej posoudit jako zjevně neopodstatněné. Zranění způsobená poškozené byla následkem společného jednání obviněných, přičemž každý z obviněných podle §9 odst. 2 tr. zák. odpovídá za celý následek. V daném případě je také oprávněný závěr o zavinění obviněného J. F. v podobě nepřímého úmyslu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce, tudíž bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.), a následně posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu se tedy lze domáhat nápravy právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek byl správně právně posouzen, tj. zda je právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Ve svém mimořádném opravném prostředku se obviněný dovolával změny z právní kvalifikace trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na kvalifikaci trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Na podporu tohoto požadavku vyslovil přesvědčení o nesprávném posouzení motivace a intenzity jeho jednání, když těžké zranění poškozené bylo způsobeno výhradně spoluobviněným T. T. Dovolací námitka nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného svým obsahem koresponduje deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud ji však shledal nedůvodnou, jak je uvedeno níže. Protože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nezpochybnil kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., omezil se Nejvyšší soud na přezkum dovolatelem zpochybněné kvalifikace jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Podle přisouzených skutkových zjištění se dovolatel tohoto trestného činu dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spolu s dalšími dvěma osobami. Podle tohoto ustanovení v případě, že byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Právní teorie i praxe (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) přitom vycházejí z názoru, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob, při kterém každá z nich odpovídá výhradně za následek jejím jednáním způsobený. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tedy není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, byť nižší intenzity, které je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Odlišná intenzita naplnění určitého znaku skutkové podstaty trestného činu jedním z obviněných v tomto případě nemůže mít vliv na rozhodnutí o vině tohoto obviněného, lze ji však zohlednit v rámci úvah o trestu. Pro příklad - spolupachatelem na trestném činu loupeže je podle právní praxe (č. 18/1994 Sb. rozh. tr.) i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit.
Jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, obvinění se žalovaného jednání dopustili po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu zmocnit se peněz mj. tím, že poškozenou postupně „všichni obvinění přidržovali na podlaze, aby nemohla vstát, zakrývali jí ústa šátkem, údery hlavou o podlahu, údery pěstí a kopy do hlavy a výhružkami zabitím přiměli ke sdělení místa, kde má uložený důchod …“ Z odůvodnění citovaného rozsudku (str. 4) dále vyplývá, že „Obviněný F. poškozené opakovaně tloukl hlavou o zem.“ Z těchto skutkových závěrů lze jednoznačně dovodit, že obviněný J. F. proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž z hlediska intenzity jeho útoku nelze mít pochybnosti o jeho úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví u poškozené. Pokud obviněný jednal výše popsaným způsobem, když navíc přihlížel vyvíjenému násilí ještě vyšší intenzity (srov. „obviněný T. poškozenou opakovaně udeřil lahví s alkoholem do týla a kopl ji do horní části těla a hlavy,…“ atd.), musel si být přinejmenším vědom toho, že u poškozené může v důsledku jejich jednání dojít ke vzniku těžké újmy na zdraví, a pro případ, že ke vzniku těžké újmy dojde, byl s tím srozuměn, jednal tedy v nepřímém úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k naplnění znaku charakterizujícímu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě způsobení těžké újmy na zdraví postačovalo s ohledem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák. pouze zavinění z nedbalosti. Dovolateli lze sice přisvědčit v závěru, že jeho násilné jednání vůči poškozené nedosáhlo intenzity jednání spoluobviněného T. T., tento závěr však nic nemění na skutečnosti, že obviněný J. F. se jednání dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. veden společným úmyslem zmocnit se cizí věci, přičemž svým jednáním způsobil těžkou újmu na zdraví, a odpovídá za celý následek společného jednání. Nejvyšší soud dodává, že vyšší intenzita zavinění T. T. byla zohledněna při individualizaci trestu, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, str. 14.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě bylo jednání obviněného J. F. kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 2 písm b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v souladu s požadavky platné právní úpravy. Nejvyšší soud tedy námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Stanovisko dovolatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné a rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová