ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1050.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1050/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2003 o dovolání obviněného Ing. V. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 61 To 123/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 72/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. V. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 3 T 72/2002, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že nejméně v době od března roku 2000 do 1. 2. 2002 v P. ani nikde jinde neplnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři M. M. a to přesto, že mu tato povinnost vyplývala jednak ze zákona o rodině a jednak z usnesení Obvodního soudu pro prahu 4 ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 14 Nc 1269/99, kterým mu bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé částkou 1.000,- Kč měsíčně, splatnou do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky dítěte Mgr. H. M., přičemž za dané období dlužil na výživném částku nejméně 23.000,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla stanovena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně platit běžné výživné. Dále byl obviněný Ing. V. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. V. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 61 To 123/2003, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že od května roku 2000 do 1. 2. 2002 v P. ani nikde jinde neplnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři M. M. a nepřispíval na výživu nezletilé finanční částkou ve výši nejméně 1.000,- Kč, splatnou k rukám matky dítěte Mgr. H. M., přesto, že mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a za uvedené období dlužil na výživném částku nejméně 21.000,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla stanovena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit dlužné výživné a řádně platit běžné výživné.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný Ing. V. M. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Obviněný je přesvědčený, že neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože neměl možnost hradit výživné. Jeho majetkové poměry jsou tak špatné, že výživné nemohl platit. Trvá na tom, že chtěl své dceři poskytovat výživné v naturální formě, což mu však znemožnila matka dítěte Mgr. H. M. tím, že odvedla dceru z místa trvalého bydliště na místo, o kterém nebyl informován ani orgánem péče o dítě. Obviněný namítá, že mu soudy prvního i druhého stupně znemožnily použít zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle §214 tr. zák., protože nebyla objektivně určena výše dlužného výživného. Rovněž v dovolání uvedl, že ve výroku o vině chybí přesné označení trestného činu, pokud jde o místo, čas a způsob spáchaní trestného činu. Obviněný je toho názoru, že závěry obou soudů o jeho úmyslu neplnit jeho vyživovací povinnost jsou nevyčerpávající, nedostatečné a zjevně nesprávné, takže závěr odvolacího soudu o jeho zavinění ve formě úmyslu je nepřesvědčivý. Naopak z provedeného dokazování vyplývá jeho snaha vyživovací povinnost plnit. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v odsuzující části zrušil, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že ho zprostí v plném rozsahu obžaloby pro výše uvedený trestný čin.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného Ing. V. M. uvedla, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění dovolání, neboť jím uváděné argumenty jsou vesměs opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání. S těmito argumenty se však odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že dovolání bylo podáno zčásti z jiných důvodů a zčásti je neopodstatněné. Proto navrhla, aby dovolání obviněného Ing. V. M. bylo podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítnuto. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 tr. ř., protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g, l) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, kdy skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud není další instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen, nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině, a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod, lze vytýkat výhradně vady právní. Nelze však již namítat vady skutkové, vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný opřel dovolání především o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění, a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Jde zejména o tvrzení obviněného ohledně nízkých výdělků a jeho majetkových poměrů, z nichž měl soud vyvodit závěr o jeho nemožnosti hradit výživné. Stejnou povahu má i námitka, že chtěl své dceři poskytovat výživné v naturální formě, což mu však znemožnila matka dítěte tím, že odvedla dceru z místa trvalého bydliště na místo, o kterém nebyl informován ani orgánem péče o dítě. Takové výhrady nenaplňují dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný Ing. V. M. uplatnil i výhrady vztahující se k subjektivní stránce trestného činu. Namítal, že hodnocení okolností, ze kterých byl vyvozen jeho úmysl neplnit vyživovací povinnost, je nesprávné a že z provedeného dokazování vyplývá jeho snaha vyživovací povinnost plnit. Charakter těchto námitek má rovněž povahu námitek proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení provedených důkazů. Dovolatel totiž prosazuje takové hodnocení důkazů, které by vyústilo v neexistenci jeho úmyslu neplnit vyživovací povinnost. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s tímto tvrzením obviněného, které uplatnil již ve svém odvolání. Pokud dovolatel napadá hodnotící postup odvolacího soudu, aniž by vytkl vadu v právním posouzení, nelze ani v této části považovat jeho námitky za relevantní některému z důvodu odvolání podle §265b tr. ř. Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný věděl, že má vůči své dceři vyživovací povinnost, která mu vyplývá již ze zákona, přičemž měl finanční prostředky, které mu umožňovaly výživné platit. Jestliže za této situace výživné neplatil, tak je dán minimálně jeho úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák., jak na to již poukázal soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku.
Obviněný je rovněž přesvědčen, že mu nebylo umožněno použít zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle §214 tr. zák., protože nebyla objektivně určena výše dlužného výživného. Podle jeho názoru nesprávně postupoval i odvolací soud, pokud nevyhlásil během řízení relevantní částku tak, aby mohl využít §214 tr. zák. o účinné lítosti. Tyto výhrady lze považovat za námitku týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud by byla důvodná.
V obžalobě byla uvedena celková částka dlužného výživného ve výši 23.000,? Kč, takže obviněný mohl v průběhu řízení před soudem prvního stupně tuto dlužnou částku uhradit a využít tak ustanovení o účinné lítosti. Stejně tak neobstojí námitka, že ani odvolací soud neurčil během odvolacího řízení výši dlužného výživného, což by obviněnému umožnilo využít §214 tr. zák. ještě předtím, než odvolací soud rozhodl o jeho vině, neboť ustanovení o účinné lítosti lze použít pouze tehdy, jestliže obviněný svou povinnost splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Z toho je zřejmé, že v odvolacím řízení nelze použít ustanovení o účinné lítosti podle §214 tr. zák. Ani zaplacení dlužného výživného v odvolacím řízení není samo o sobě důvodem ke zrušení rozsudku soudu I. stupně a k vrácení věci k novému projednání. Rovněž neodpovídá skutečnosti námitka obviněného, že ve výroku o vině odvolacího soudu chybí přesné označení trestného činu, pokud jde o místo, čas a způsob spáchaní trestného činu. Ve výroku o vině je uvedeno, že k neplacení výživného došlo minimálně v P. (místo), v době od května 2000 do 1. 2. 2002 (čas) a i způsob neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného (neplacení výživného ve výši 1.000,- Kč), což jsou dostatečné údaje, které požaduje §120 odst. 3 tr. ř. k tomu, aby skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, nemohl být zaměněn s jiným.
Obviněný v dovolání uplatnil i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Základní podmínkou pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, která je společná pro obě alternativy uvedené v tomto ustanovení, je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Odvolání obviněného však nebylo zamítnuto ani odmítnuto, ale bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení stanovených podmínek odvolací soud napadený rozsudek zrušil v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl sám o vině a trestu. Z výše uvedeného je zřejmé, že ani tato námitka uplatněná obviněným v dovolání není důvodná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal