ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1064.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1064/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2003 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 7 To 45/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. H. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 7 To 45/03, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s obviněným S. H. po předchozí dohodě, že pod záminkou obchodu s drogami donutí střelnou zbraní poškozeného N. G. T. k vydání peněz, dne 15. 10. 2001 v době mezi 3.30 hod. až 4.00 hod. na výjezdové komunikaci od čerpací stanice P., nacházející se cca 3 km za S. ve směru na K. V., v osobním vozidle stříbrošedé barvy nezjištěné SPZ se setkali s poškozeným N. G. T., vietnamským státním příslušníkem, posledně bytem Ch., S. 6, který se na uvedené místo dohodnuté telefonicky v průběhu předchozích hodin dostavil společně se svoji družkou, svědkyní A. K., poškozený obviněným předal jako úplatu za drogu finanční částku ve výši nejméně 300.000 Kč a 12.000 DEM, avšak když drogu ihned nedostal, vzal si peníze zpět a obviněný S. H. poškozeného pěti střelnými ranami z přesně nezjištěné zbraně s úsťovým zařízením zastřelil a obvinění se zmocnili uvedené hotovosti, poté tělo N. G. T. vyhodili z auta a z místa činu uprchli; bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo vykrvácení do pohrudničních dutin při střelném poranění plic, srdce a hrudní srdečnice.
Za to byl obviněný M. H. podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným i obviněný S. H. a byl mu uložen trest.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obou obviněných a státního zástupce, přičemž tento soud na podkladě odvolání státního zástupce částečně zrušil podle §258 odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 34 T 5/2002, a to podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu ve výroku o vině a trestu stran obviněného M. H. a podle §258 odst. 1 písm. b), c) a e) tr. řádu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu stran obviněného S. H. a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl. Odvolání obou obviněných byla podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému M. H. a jeho obhájci doručen dne 4. 7. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 7. 2003.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. H. dne 15. 7. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel uvádí, že jediným úmyslem obou spoluobviněných bylo okrást poškozeného o peníze, které měl připravené na nákup drogy. Není však podle jeho názoru pravdou, že by se s obviněným S. H. domlouval na použití zbraně proti poškozenému, tedy na jeho usmrcení. Dovolatel tvrdí, že oba obvinění počítali jen s eventualitou, podle níž se poškozený podvést nenechá, a pro ten případ byl dovolatel srozuměn s tím, že spoluobviněný použije zbraň jako pohrůžku násilí, tedy že jejím ukázáním přinutí poškozeného vystoupit z jejich auta a odejít, neboť se domnívali, že ukázání zbraně poškozeného zastraší. Dovolatel dále rozebírá průběh skutkového děje a vyjadřuje názor, že pokud spoluobviněný S. H. použil zbraň proti poškozenému, stalo se tak z jeho vlastního rozhodnutí, kterým vybočil z domluveného spáchání činu, tudíž dovolatel sám nemá se střelbou proti poškozenému nic společného.
Závěrem svého dovolání obviněný M. H. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozsudkem rozhodl tak, že se obviněný M. H. uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., eventuálně trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a aby mu uložil trest, přičemž uvedené rozhodnutí obviněný poněkud nepřesně navrhuje učinit, aniž by také navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. H. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle jejího názoru lze dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Domnívá se však, že obviněný žádný zákonný dovolací důvod nedeklaroval a současně námitky, kterými konkretizoval tvrzené pochybení soudu, směřují výhradně proti skutkovým zjištěním ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, tedy nekorespondují s obsahem žádného dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný M. H. uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. P. R., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Plzni dne 15. 7. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je tvrzení, že se dopustil nikoli předmětného trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ale trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., případně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to z toho důvodu, že použití zbraně ke střelbě proti poškozenému nebylo součástí jeho domluvy se spoluobviněným. Dovozuje proto, že pokud došlo ke střelbě, jednalo se o exces z takové domluvy a nemá s ním nic společného.
Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházel odvolací soud, resp. v jím provedeném hodnocení důkazů a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu. Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. H., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. H. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně, případně jak je toto zjištění doplněno dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění zmíněného rozhodnutí. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž byla celá transakce plánována a nakonec i realizována za použití pistole (č. l. 1224 trestního spisu), a dále že jednání obviněného M. H. směřovalo v předem pojatém nepřímém úmyslu k vykonání trestného činu vraždy, jakožto pojistky pro násilné získání finančních prostředků při předpokládaném odporu poškozeného; v plánu obou obviněných byla tato eventualita zahrnuta a na místě činu, byť přizpůsobená situačním podmínkám, i realizována (č. l. 1225 trestního spisu).
Takto konkretizovanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., neboť čin obviněných naplnil všechny znaky skutkové podstaty popsané ve zmíněném ustanovení. Je přitom zřejmé, že obvinění se předmětného jednání dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., což nepochybně vyplývá ze skutkových zjištění, zejména o společném plánu celé transakce a účasti obou na její realizaci. V takovém případě již dále není rozhodné, že to nebyl přímo obviněný M. H., který vystřelil ze zbraně proti poškozenému. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Právní kvalifikace jednání jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ke které dospěl odvolací soud, je proto vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním správná a bez vad.
Dovolání obviněného M. H. v tom, rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Citovanému dovolacímu důvodu částečně odpovídají jen ty výhrady obviněného, jimiž poukazuje na rozpor spočívající v tom, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu svědčí pro trestný čin loupeže, ale v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud dovozuje spáchání trestného činu vraždy. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že sice popis skutku obsažený ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze není přesný, ale v tomto případě jde jen o procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (§120 odst. 3 tr. řádu), nikoli o nesprávné právní posouzení skutku, protože - jak již bylo výše zdůrazněno - skutková zjištění jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tím pokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace, včetně úmyslného zavinění obviněného M. H. ve vztahu k usmrcení poškozeného N. G. T.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani právní hodnocení navrhované obviněným v podaném dovolání. Znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. posuzovaným činem naplněny nejsou, neboť jak vyplývá ze shora zmíněného popisu skutku, poškozený neměl vydat obviněným peněžní částku proto, že by jednal v omylu, ale na základě donucení střelnou zbraní. Přestože tedy jednání obviněných obsahovalo jisté znaky podvodného charakteru, jejich úmysl směřoval k získání peněz především prostřednictvím násilí, resp. pohrůžky násilím, a nikoli uváděním v omyl či zamlčováním podstatných skutečností, jak vyžaduje ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. Stran další právní kvalifikace navrhované v dovolání, tj. jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., lze v návaznosti na skutková zjištění doplnit, že jestliže pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je vyloučen (srov. rozhodnutí pod č. 27/1992 Sb. rozh. tr.), takže v případě správného právního závěru o spáchání trestného činu vraždy je již bezpředmětné uvažovat o trestném činu loupeže.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. H. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y