ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1081.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1081/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2003 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 6 To 16/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 1 T 8/2000, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a byl podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v oboru nákupu a prodeje zboží a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených uvedených ve výroku rozsudku na náhradu škody. Trestný čin spáchal obviněný tím, že společně s další osobou, stíhanou samostatně, na základě vzájemné domluvy v době od 8. 11. 1990 do 11. 3. 1991 odebírali prostřednictvím společnosti T. H. S. L. t. d. B., se sídlem v B., D. 26, eventuálně I. M. S., post box 67, B. od různých společností zboží, které prostřednictvím společnosti I. M. S. L. t. d. se sídlem v B., H. 6 prodávali povětšinou pod nákupní cenou zboží, stržené prostředky pak použili pro vlastní potřebu, přičemž odebrané zboží neuhradili a ani neměli od počátku v úmyslu přinejmenším včas uhradit, takto odebrali celkem v 17 případech, které jsou rozvedeny ve výrokové části rozsudku, zboží a způsobili tak celkovou škodu ve výši 6.584.697,55 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 6 To 16/2003, odvolání obviněného J. B. podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 6 To 16/2003, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. K. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, §265b odst.1 písm. g) tr. řádu a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvedl, že podle jeho názoru soud v rámci adhezního řízení nesprávně aplikoval ustanovení §254 odst. 1, 3 tr. řádu. Dovolatel uvedl, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal odvolání, kterým napadl jak výrok o vině, tak výrok o trestu, takže podle něj bylo povinností odvolacího soudu podle ustanovení §254 odst. 1, 3 tr. řádu přezkoumat i další výroky rozsudku, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a tedy zabývat se i výrokem o povinnosti obviněného k náhradě škody.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný namítl, že přípravné řízení v jeho trestní věci trvalo od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby téměř sedm let a celý rozsah řízení pak trval jedenáct let. S ohledem na délku trvání trestního řízení obviněný odkázal na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod, ze které, jak je obviněný přesvědčen, vyplývá, že v jeho případě došlo k porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle jeho názoru mělo být s odkazem na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastaveno. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak podle dovolatele došlo k porušení závazků plynoucích z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřuje dovolatel v tom, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo, jak se dovolatel domnívá, zatíženo vadami, které podle něj naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 6 To 16/2003, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 1 T 8/2000, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a trestní stíhání obviněného zastavil.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného J. B. uvedla, že všemi námitkami, které jsou obsaženy v podaném dovolání, se již velmi podrobně zabýval Vrchní soud v Olomouci. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že zákonem č. 265/2001 Sb. došlo k omezení revizního principu, podle něhož musel soud druhého stupně přezkoumávat všechny výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. pokud soud shledá výrok o vině i výrok o trestu správným, není oprávněn přezkoumávat správnost výroků, které nebyly odvoláním napadeny. K takovému přezkumu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by takové pochybení zjistil v návaznosti na vytýkané vady. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně však tomu tak v trestní věci obviněného nebylo.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že i s touto námitkou se podle jejího názoru Vrchní soud v Olomouci řádně vypořádal, když dospěl k názoru, že trestní řád ani jiná norma, která je součástí právního řádu České republiky neukládá a ani neumožňuje orgánům činným v trestním řízení použít absolutní sankci vůči státu ve formě zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, pokud je konkrétní věc projednávána po dobu více roků. Podle nejvyšší státní zástupkyně napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl a zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu, přičemž zákon připouští dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.). Jestliže je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání již před zahájením trestního stíhání, policejní orgán nebo státní zástupce věc usnesením odloží podle §159a odst. 2 tr. řádu. Pokud nastane konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání po zahájení trestního stíhání, postupuje orgán činný v trestním řízení podle §172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a trestní stíhání zastaví. Z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání je možno zastavit trestní stíhání při předběžném projednání obžaloby podle §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, v hlavním líčení podle §223 odst. 1 tr. řádu, mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle §231 tr. řádu a v odvolacím řízení podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve veřejném i v neveřejném zasedání. Výše uvedený dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a došlo k jinému rozhodnutí, zejména k odsuzujícímu rozsudku.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud se zabýval otázkou zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu v souvislosti s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Právní závěry uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i pro rozhodování v této věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména z následujících skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i logické, neboť soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli průtahům v řízení.
Trestní řád v ustanovení §11 odst. 1 uvádí případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásad oficiality a legality, které patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí v plné míře i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit jednoznačně důvod pro zastavení trestního stíhání. Článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit.
Další námitky opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se týkají toho, že soud v rámci adhezního řízení nesprávně aplikoval ustanovení §254 odst. 1, 3 tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že od účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. byl v řízení o odvolání podstatně omezen revizní princip, podle něhož soud druhého stupně musel přezkoumat všechny výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání a byl nahrazen principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Pokud odvolací soud shledal výrok o vině a trestu správným, nebyl oprávněn přezkoumávat výrok o náhradě škody. Tato námitka obviněného je námitkou procesní, kterou nelze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu není dán, neboť řízení předcházející napadenému rozhodnutí netrpělo vadami, na které obviněný ve svém dovolání poukazoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení mu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm e) tr. řádu jsou zjevně neopodstatněné a dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu nebyly z výše uvedených důvodů naplněny.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek