ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1186.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1186/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání, které podal obviněný F. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 7 To 594/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 69/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 1 T 69/2001, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že v H., okr. Ch., ve společně užívaném bytě na M. n. 816 mezi 18.00 a 19.00 hod. dne 22. 3. 2000 poté, co s ním odmítla mít pohlavní styk, F. D. proti vůli své tehdejší manželky J. D., nyní P., taháním za vlasy silou tuto strhl na kolena, pohrozil jí uříznutím hlavy, pokud ho neuposlechne, přičemž držel v ruce nůž a takto ji přiměl k tomu, aby mu sála přirození, a poté, když ji zvedl, roztrhl vepředu kalhoty a strhl podprsenku, poškozenou srazil na židli, kde jí roztrhl a stáhl kalhotky a kalhoty, držel za vlasy a hlavu tahal k zemi, a přestože ho obžalovaná odstrkovala a slovně dávala najevo nesouhlas, proti její vůli jí nejprve strkal prsty do přirození a poté na ní vykonal vkleče soulož až do vyvrcholení.
Za to byl obviněný F. D. podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 7 To 594/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 20. 2. 2003, jeho obhájci dne 24. 1. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 23. 1. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný F. D. dne 18. 2. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Obviněný uvedl, že odvolací soud rozhodoval o jeho podaném řádném opravném prostředku ve veřejném zasedání, které se konalo dne 12. 12. 2002 od 8.15 hod. Na základě telefonického rozhovoru, kterým obviněný sdělil svému obhájci, že je sice na cestě k veřejnému zasedání, ale v důsledku technické závady na vozidle bude mít zpoždění kolem 30 minut, obhájce jeho nepřítomnost při úkonu omluvil a současně podle obviněného požádal o jeho zahájení až poté, co se obviněný dostaví. Omluva byla údajně přijata, avšak veřejné zasedání bylo podle tvrzení dovolatele přes žádost obhájce zahájeno. Obviněný doplňuje, že se dostavil až v samém závěru veřejného zasedání před konečnými návrhy ve věci. Má za to, že tak byl prakticky zbaven možnosti účasti u veřejného zasedání, ačkoli důvody jeho zpoždění měly objektivní původ v technické závadě vozidla, kterou nebylo možné předvídat.
Obviněný dodává, že podle jeho názoru došlo k porušení jeho práv a v návaznosti na to i k nesprávnému rozhodnutí o zamítnutí podaného odvolání. Trvá současně na již dříve uplatněných námitkách, které vznesl v průběhu řízení, především pokud jde o znalecký posudek Kriminalistického ústavu, o němž se domnívá, že jeho důkazní hodnota byla podceněna.
Závěrem svého dovolání obviněný F. D. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného F. D. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který poukazuje na odchylně upravené podmínky stran možnosti konat bez přítomnosti obviněného hlavní líčení a veřejné zasedání s tím, že podmínky vztahující se k takovému veřejnému zasedání nejsou ve vztahu k podmínkám konání hlavního líčení příliš rigorózně vymezeny. Uvádí, že otázku přítomnosti osob u veřejného zasedání obecně upravuje ustanovení §234 tr. řádu a dále potom ustanovení §263 odst. 2, 3 a 4 tr. řádu, přičemž na obviněného se vztahuje především poslední z nich, jehož podmínka však v daném případě nebyla splněna. Z napadeného usnesení dále podle názoru státního zástupce vyplývá, že ve veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, proto obviněný nemusel být k veřejnému zasedání předvolán. Státní zástupce konstatuje, že předmětné veřejné zasedání se tedy mohlo konat v nepřítomnosti obviněného, pokud byl o něm řádně a včas vyrozuměn a bez řádné omluvy se nedostavil, nedošlo tudíž takovým postupem k zásahu do jeho práv a nenaplnil se ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství doplňuje, že z odůvodnění dovolání není dále patrné, zda obviněný poukazuje ještě na jiný dovolací důvod v té části, kde rozsudek soudu prvého stupně označuje za nezákonný, zejména s ohledem na námitky týkající se důkazu znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu. Státní zástupce však má za to, že důvodem dovolání nemohou být vady ve skutkových zjištěních, v tomto rozsahu tudíž odůvodnění nekoresponduje se žádným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 tr. řádu. Pro úplnost potom státní zástupce poznamenává, že v době rozhodování soudů byla již v účinnosti novela trestního řádu, která v rámci trestného činu znásilnění kriminalizovala kromě donucení k souloži i donucení k jinému obdobnému pohlavnímu styku, tudíž předmětný skutek měl být podle jeho názoru právně kvalifikován jen jako trestný čin znásilnění, neboť by takový postup byl pro obviněného podle §16 odst. 1 tr. zák. výhodnější. Uvádí také, že vzhledem k uplynutí lhůty k podání dovolání však již nejvyšší státní zástupce nemůže podat ve prospěch obviněného tento mimořádný opravný prostředek. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného F. D. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Plzni jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného F. D. podané proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. K. H., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Chebu dne 18. 2. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný F. D. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy na to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že veřejné zasedání konané v odvolacím řízení soudem druhého stupně proběhlo z větší části v jeho nepřítomnosti, ačkoli se prostřednictvím svého obhájce omluvil a žádal o odložení jeho zahájení.
Jak zjistil Nejvyšší soud ze spisového materiálu, a to zejména z č. l. 265 a 266 trestního spisu, předmětné veřejné zasedání bylo konáno Krajským soudem v Plzni dne 12. 12. 2002 v 8.15 hod. Na jeho počátku obhájce sdělil, že mu obviněný telefonoval, že je na cestě a během několika minut se dostaví do jednací síně. Poté bylo bez přerušení jednání vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude zahájeno v nepřítomnosti obviněného. Ten se dostavil do jednací síně v průběhu konečného návrhu státního zástupce, poté obviněný pronesl svůj konečný návrh a následně soud rozhodl.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V naznačené souvislosti je třeba doplnit, že obviněný v podaném dovolání neuvádí, které takové konkrétní ustanovení bylo porušeno, když odkazuje pouze na obecná práva obviněného ve smyslu §33 odst. 1 tr. řádu, jež však jeho přítomnost u úkonů v trestním řízení neupravují.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak striktně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví?li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný F. D. však nebyl v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Plzni ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže soud dá jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V posuzovaném případě však odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2002 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného F. D. bude zahájeno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 265 trestního spisu). Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Z výše citovaného protokolu o veřejném zasedání však žádná taková skutečnost nevyplývá, neboť zřejmé je toliko to, že obhájce obviněného omluvil jeho nepřítomnost s tím, že se dostaví během několika minut. Žádost o odročení úkonu či odložení jeho počátku učiněna nebyla. Poté, co se obviněný k veřejnému zasedání dostavil, nevznesl žádnou námitku proti tomu, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti. Navíc obviněný byl po celou dobu veřejného zasedání řádně zastoupen jeho přítomným obhájcem.
Dovolací důvod uplatněný obviněným F. D. podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak je zřejmé z uvedeného, tedy v případě shora zmíněné námitky obviněného naplněn není, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které se konalo k projednání jím podaného odvolání. Současně Nejvyšší soud ze spisu zjistil, byť do jisté míry nad rámec zmíněného dovolacího důvodu, že obviněný byl o předmětném veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, dostavil se však k němu později, přičemž jeho nepřítomnost před zahájením sice obhájce omluvil, ovšem bez žádosti o odložení veřejného zasedání. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže zahájil veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná. Obviněný ostatně ani sám v dovolání neuvedl, které konkrétní ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání mělo být v jeho případě v odvolacím řízení porušeno a které tak podle jeho názoru založilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Námitka obviněného uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve zbývajícím rozsahu svého dovolání uvádí, že současně trvá na již dříve uplatněných námitkách, které vznesl v průběhu řízení, především pokud jde o znalecký posudek Kriminalistického ústavu, o němž se domnívá, že jeho důkazní hodnota byla podceněna. Zmíněná námitka vzhledem ke svému obsahu zcela zjevně není schopna naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť problematika hodnocení důkazů a následného zjištění skutkového stavu bezprostředně s přítomností obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání nesouvisí. Konečně ani obviněný žádnou spojitost netvrdí. Zmíněnou námitkou se proto Nejvyšší soud dále nezabýval.
Obdobně se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani názorem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého měl být předmětný skutek obviněného vzhledem k novele trestního zákona právně hodnocen pouze jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., neboť ve smyslu §265i odst. 3 tr. zák. je Nejvyšší soud při přezkumu podaného mimořádného prostředku vázán důvody v něm uvedenými. Obviněný přitom zmíněnou námitku, ač jí nelze upřít jistou odůvodněnost, neuplatnil.
Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný F. D. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y