ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1292.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1292/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný P. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 13 To 203/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 56/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 4. 2003, sp. zn. 3 T 56/2003, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněnými Z. S. a P. R. jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině tohoto rozsudku, tedy tím, že po předchozí domluvě, že pojedou vymáhat finanční pohledávku obviněného Z. S., dne 25. 1. 2003 kolem 18:15 hod. v K., V. 809, obviněný Z. S. požadoval na P. K. částku 180.000,- Kč, kterou mu měl dlužit z předchozího společného podnikání, tento vydání peněz odmítl, a proto obviněný Z. S. tomuto vyhrožoval opakovaně zastřelením, sahal si rukou pod bundu, aby vzbudil hrozbu, že zde má ukrytou zbraň, na potvrzení této hrozby k obviněnému Z. S. přistoupili obvinění P. a P. R. a obviněný Z. S. poškozeného vyzval, aby s ním odešel k autu, že se projedou a že ho zastřelí, pokud mu peníze nevydá, následně v herně C. v K., M. ul., matce poškozeného L. J., obviněný Z. S. a P. R. sdělili, že z poškozeného peníze vytřískají za každou cenu, že mu „prostřelí palici“, pokud poškozený částku 180.000,- Kč nevrátí.
Za to byl obviněný P. R. podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 a půl roku, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozhodnutím bylo současně rozhodnuto i o jednání spoluobviněných Z. S. a P. R.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kolíně napadli všichni spoluobvinění odvoláními, přičemž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 13 To 203/2003, odvolání obviněných P. a P. R. podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl, z podnětu odvolání obviněného Z. S. napadený rozsudek ohledně něj částečně zrušil a sám znovu rozhodl. Opis tohoto rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému P. R. doručen dne 18. 7. 2003, jeho obhájci a příslušnému státnímu zastupitelství dne 17. 7. 2003.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. R. dne 17. 9. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které doplnil dne 16. 10. 2003 a které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný připomněl názor odvolacího soudu, podle něhož nelze skutkovým závěrům soudu prvého stupně ohledně bodu I. výroku o vině nic vytknout. Obviněný má však za to, že tyto skutkové závěry nejsou podloženy provedenými důkazy. Poukazuje v této souvislosti na svědecké výpovědi a dodává, že od počátku trestního stíhání tvrdí, že jel se Z. S. pouze na pivo do K. a svou vinu popírá. Současně také ale obviněný doplňuje, že měl vystupovat jako svědek ve vztahu ke smlouvě, kterou měl uzavřít obviněný Z. S. s poškozeným.
Dále obviněný P. R. rozebírá pojem spolupachatelství a uvádí, že soudní praxe ho skutečně vykládá poměrně široce a zahrnuje pod něj i dělání tzv. zdi, avšak domnívá se, že v posuzovaném jednání nebyl tím, kdo by dával pozor opodál činu. Rovněž tvrdí, že cílem jeho chování nebylo vymoci peněžitou částku, neboť ani jednoznačně nevěděl, o jakou částku se má jednat, ani nikoho v takové trestné činnosti nepodporoval. Poukazuje na pojem pomoci k trestnému činu a dovozuje, že podmínky k takové kvalifikaci nenaplnil, a tudíž jeho jednání vykazuje nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost a není trestným činem.
Závěrem svého dovolání obviněný P. R. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil s tím, že další postup již nenavrhuje.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného P. R. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. R. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného P. R. podané proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu/. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. R. B., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Kolíně dne 17. 9. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného P. R. je především tvrzení, že skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou podloženy provedenými důkazy, přičemž obviněný svou vinu na jednání popírá, neboť se jej zúčastnil z jiných důvodů. Existenci tvrzeného dovolacího důvodu tak v rozsahu uvedených námitek obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. R., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. R. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů /zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu/, které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. R. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací, tedy především že k jednání obviněný přistoupil po předchozí domluvě s dalšími spoluobviněnými, že pojedou vymáhat pohledávku. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a nebylo možné k nim nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného P. R., v jejímž rámci zpochybňuje správnost právních závěrů stran naplnění znaků spolupachatelství, když poukazuje na jejich široký výklad soudní praxí, zejména pokud jde o tzv. dělání zdi, avšak domnívá se, že se takového jednání nedopustil, resp. nelze je takto právně hodnotit. Jak přitom vyplynulo ze skutkových zjištění popsaných pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obvinění přistoupili ke spáchání skutku po předchozí domluvě, že pojedou vymáhat finanční pohledávku obviněného Z. S., když následně pro potvrzení hrozby směřující vůči poškozenému k obviněnému Z. S. přistoupili obvinění P. a P. R.
Z uvedených skutečností je tudíž zřejmé, že posuzovaný trestný čin spáchali obvinění společným jednáním, tedy jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. O společné jednání jde totiž tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.).
Obviněný P. R. podle skutkových zjištění soudů obou stupňů přistoupil k jednání po předchozí domluvě, tudíž mu muselo být známo, co je jeho cílem. V průběhu páchání skutku potom svojí přítomností či přistoupením k poškozenému zdůrazňoval hrozbu, byť jinak verbálně vyslovenou dalším spoluobviněným. Nepřípadný je proto názor obviněného vyslovený v dovolání, že svým jednáním neplnil funkci tzv. zdi, neboť nebyl tím, kdo by dával pozor opodál činu. Obviněný P. R. podle skutkových zjištění totiž skutečně funkci tzv. zdi nevykonával, přičemž však takový závěr ani soudy dříve činné ve věci neučinily. Význam jeho jednání totiž spočíval právě ve zdůraznění hrozby, což naopak v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysloveno bylo (č. l. 232 trestního spisu). Obdobně se lze ztotožnit s názorem obviněného, že jeho jednání nelze hodnotit jako pomoc k trestnému činu. Ačkoli by patrně v posuzovaném případě potřebné znaky pomoci k trestnému činu vydírání naplněny byly, účastenství a spolupachatelství nemohou vedle sebe obstát. V tomto směru platí zásada, že pachatelství a spolupachatelství ve smyslu §9 tr. zák. má přednost před formami účastenství na trestném činu uvedenými v §10 tr. zák. Znamená to, že pomocník, který se na spáchání trestného činu podílel jako spolupachatel, bude posuzován jen jako spolupachatel (srov. rozhodnutí publikované pod č. 42 v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky č. 7/1973).
Lze tedy uzavřít, že obviněný P. R. se jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kolíně dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak správně konstatovaly soudy činné dříve ve věci, tudíž jeho podané dovolání je v rozsahu zmíněných námitek zjevně neopodstatněné. Obviněný se vědomě spolupodílel na spáchání závažného trestného činu proti svobodě, proto ani nelze dovodit nepatrný stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost, jak navrhuje v dovolání, a není možné dospět k závěru o tom, že se nejedná o trestný čin. Skutečnost, že se obviněný P. R. na celém posuzovaném skutku podílel méně výraznou či méně aktivní formou, byla potom zohledněna především ve výroku o trestu, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 192 trestního spisu) a konečně i výsledné konkretizace výměry trestu.
Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný P. R. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry