ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1329.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1329/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný F. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 To 344/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 847/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 3 T 847/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 To 344/2002, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 9. 1997 v 11:30 hod. v obci R., okr. H., na silnici III. třídy č. 43237 jako řidič vlastního automobilu zn. Citröen XM, SPZ HOH 96-58, při rychlosti v obci nedovolené činící 78,6 km/hod. započal předjíždět dvě před ním jedoucí vozidla, z toho jako první osobní vozidlo autoškoly řízené jejím žákem a jako druhé osobní vozidlo zn. Daewoo řízené S. Č. aniž by si zajistil dostatečný rozhled na vzdálenost bezpečnou k předjetí a mohl se zařadit před předjížděná vozidla a aniž by respektoval dávané znamení o změně směru jízdy vlevo řidičky motokola zn. Babeta R. K., jedoucí před oběma osobními vozidly, přičemž při následném předjíždění na rovném úseku vozovky v kilometru 4 silnice u místního kostela najel do jízdní dráhy vlevo odbočujícího motocyklu Babeta, v důsledku čehož zapříčinil střet obou vozidel, při kterém řidička R. K. utrpěla těžké zranění v podobě otevřené zlomeniny obou kostí levého bérce s hlubokým kožním defektem na levém bérci s nutností následného operativního léčení a dále otřes mozku lehkého stupně s léčením do měsíce prosince 1998.
Za to byl obviněný F. J. podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán z podnětu odvolání obviněného F. J., přičemž odvolací soud zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu toliko v rozsahu výroku o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. řádu potom sám rozhodl výše popsaným způsobem. Opis rozsudku soudu druhého stupně byl obviněnému doručen dne 20. 6. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 24. 6. 2003.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 To 344/2002, podal obviněný F. J. dne 18. 8. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které dne 20. 8. 2003 doplnil prostřednictvím dalšího obhájce. Podání ze dne 18. 8. 2003 bylo opřeno o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Dovolatel má za to, že popsaný skutek nelze posuzovat podle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zák., ale nanejvýše podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla porušena důležitá povinnost uložená podle zákona. Obviněný v této souvislosti poukazuje na znalecký posudek, který si nechal po vydání druhostupňového rozsudku vypracovat a který přiložil k dovolání, přičemž z něj dovozuje některé okolnosti průběhu skutkového děje. Především tvrdí, že jeho rychlost v době nehody činila jen 66,6 km/hod., což vzhledem k nejvyšší povolené rychlosti nepovažuje za důležité porušení povinnosti. Současně se domnívá, že na začátku předjíždění měl dostatečný rozhled na vzdálenost, která byla nutná k bezpečnému předjetí, přičemž motocykl Babeta vidět nemohl, protože byl zakryt dalšími vozidly, a i kdyby ho viděl, nebyl by zřejmě poznal úmysl poškozené odbočovat. Obviněný otázku předjíždění dále hodnotí a uvádí, že ze subjektivního pohledu mu nic nebránilo zařadit se před předjížděná vozidla, tudíž u něj ani není dána subjektivní stránka ve vztahu k porušení povinností uvedených v §15 odst. 5 písm. a), b) vyhlášky č. 99/1989 Sb.
Obviněný F. J. v odůvodnění svého dovolání následně tvrdí, že podle jeho názoru nebyly odstraněny rozpory mezi výpověďmi některých svědků a mezi postupně učiněnými výpověďmi jednotlivých svědků, z čehož dovozuje porušení povinnosti podle §125 odst. 1 tr. řádu soudy činnými dříve ve věci.
Obviněný dále považuje za podstatnou příčinu vzniku dopravní nehody jednání poškozené, neboť se domnívá, že porušila povinnosti uložené v §19 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. Nesouhlasí přitom se závěrem odvolacího soudu, podle něhož není dána příčinná souvislost mezi tímto jejím jednáním a následkem, protože má za to, že kdyby poškozená nevjela do dráhy jeho vozidla, ke vzniku dopravní nehody by nedošlo. Z uvedeného obviněný dovozuje spoluzavinění poškozené a současně opět závěr, že neporušil důležitou povinnost, neboť poškozená měla při odbočování na místo ležící mimo silnici dbát zvýšené opatrnosti, což podle jeho názoru neučinila.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně navíc podle obviněného není zřejmé, z kterého právního předpisu mají vyplývat porušené povinnosti, jelikož tento soud v odůvodnění rozhodnutí ke konkretizaci porušené právní normy pouze uvedl, že se má jednat o vyhlášku o provozu vozidel na pozemních komunikacích. Obviněný má za to, že podle názvu se zřejmě jednalo o vyhlášku č. 41/1984 Sb., která ale v naznačených ustanoveních upravuje otázku brzd vozidel. Pokud jde o vyhlášku č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, obviněný má za to, že neodvozovala svoji právní závaznost ze zákona, takže z ní porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. nelze odvodit.
V rámci poslední námitky obviněný F. J. tvrdí porušení práva na obhajobu. Má za to, že dne 20. 2. 2002 bylo provedeno hlavní líčení bez jeho přítomnosti, když si spletl hodinu zahájení tohoto úkonu. Při tomto hlavním líčení byl proveden výslech svědka, poškozené a byly čteny důkazy ze spisu, přičemž obviněný se neměl možnost k nim vyjádřit a nemohl ani učinit závěrečný návrh a pronést poslední slovo. Hlavní líčení tudíž mělo být podle jeho názoru odročeno.
Závěrem svého dovolání obviněný F. J. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Podané dovolání obviněný doplnil dne 20. 8. 2003 prostřednictvím dalšího obhájce, toto podání však již jen opakuje námitky popsané výše.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného F. J. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvádí, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný namítl svoji nepřítomnost u hlavního líčení dne 20. 2. 2002. Státní zástupce má za to, že obviněný byl k tomuto úkonu řádně a včas předvolán a byly splněny i další věcné i formální podmínky podle §202 odst. 2 tr. řádu a podle §202 odst. 4 tr. řádu ke konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného. Podle názoru státního zástupce je proto dovolání v této části zjevně nedůvodné, když poukazuje i na skutečnost, že obviněný nevytýká porušení konkrétního procesního ustanovení, které by se týkalo podmínek přítomnosti obviněného u hlavního líčení.
Další část vyjádření je věnována uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce se domnívá, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě hodnocení důkazů soudy, tudíž námitky obviněného, které se týkají takových okolností, se nekryjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem. Pokud jde o právní normu upravující důležité povinnosti, má státní zástupce za to, že je zřejmé, že soudy dříve činné ve věci měly na mysli vyhlášku č. 99/1989 Sb., přičemž v praxi je i její porušení považováno za porušení povinnosti uložené podle zákona. I v naznačeném rozsahu proto považuje dovolání za nedůvodné.
Stran námitky obviněného týkající se příčinné souvislosti mezi jednáním poškozené a vzniklým následkem státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že nepovažuje argumentaci odvolacího soudu za přesvědčivou, nicméně tvrdí, že míra zavinění obviněného je natolik vysoká, že případné spoluzavinění poškozené nesnižuje společenskou nebezpečnost jednání obviněného tak, aby nebyly dány podmínky podle ustanovení §88 odst. 1 a §224 odst. 2 tr. zák. Námitku ohledně spoluzavinění poškozené proto státní zástupce nepovažuje za relevantní.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu státní zástupce uvádí, že jeho uplatnění vůbec nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud nerozhodl o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného F. J. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného F. J. vyslovená rozsudkem soudu prvního stupně a částečně potvrzen i výrok o trestu, když ve zbylém rozsahu odvolací soud tento výrok změnil /§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu/. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájců Mgr. J. K. a JUDr. P. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Hodoníně dne 18. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a nakonec na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný zřejmě spatřuje v tom, že nebyl přítomen dne 20. 2. 2003 u hlavního líčení, byť v odůvodnění svého podání takový vztah výslovně neuvádí a z popsané námitky dovozuje toliko v obecnějším smyslu porušení práva na obhajobu. K posouzení tvrzeného pochybení zjistil Nejvyšší soud z trestního spisu především následující skutečnosti.
Dne 18. 12. 2001 bylo ve věci konáno hlavní líčení, které bylo následně usnesením odročeno na den 20. 2. 2002 v 9:00 hod. Při vyhlášení zmíněného usnesení byl přítomen mimo jiné obviněný F. J., který vzal tento termín na vědomí s tím, že již nebude obesílán (č. l. 303 trestního spisu). Dne 20. 2. 2002 se obviněný bez omluvy nedostavil a soud prvního stupně přistoupil k provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 písm. a), b) tr. řádu (č. l. 308 trestního spisu). V jeho průběhu byl vyslechnut svědek kpt. JUDr. F. V., který dne 25. 9. 1997 sepsal protokol o posuzované nehodě, a to stran vyjádření, zda poškozená odbočovala na křižovatce nebo na místo mimo silnici. Svědek přitom plně odkázal na zmíněný protokol. Dále byla vyslechnuta poškozená, a to k otázce jejího zranění a zejména jeho následné léčby, přičemž byla k důkazu čtena příslušná zdravotní dokumentace. Po závěrečných návrzích byl poté vynesen rozsudek a v 9:55 hod. bylo hlavní líčení skončeno. V 10:00 hod. téhož dne se dostavil k soudu obviněný F. J. s tím, že si spletl čas jednání. Byl poučen ve věci činným samosoudcem o průběhu hlavního líčení a o možnosti podat odvolání (č. l. 312 trestního spisu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn v případě, kdy dojde k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Podmínky pro přítomnost, resp. nepřítomnost obviněného u hlavního líčení upravuje zejména ustanovení §202 odst. 2, 4 tr. řádu. Obviněný F. J. přitom v rámci svých tvrzení na žádné konkrétní ustanovení nepoukazuje, resp. porušení žádné konkrétní podmínky netvrdí, neboť má pouze v obecném smyslu za to, že neměl možnost se vyjádřit k provedeným důkazům, učinit závěrečný návrh a pronést poslední slovo.
Okolnosti, za nichž je možné konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, jsou materiálního a formálního charakteru. Materiální podmínky jsou stanoveny v návětí §202 odst. 2 tr. řádu, podle něhož tak lze učinit, jen když soud má za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Pokud jde o možnost spolehlivého rozhodnutí věci, je třeba uvést, že dne 20. 2. 2002 byl toliko krátce vyslechnut svědek, který jako policista Policie České republiky sepisoval protokol o dopravní nehodě, na jehož obsah plně odkázal a který tvoří součást trestního spisu (č. l. 15), s nímž byl obviněný seznámen (č. l. 61 trestního spisu). Předmětem výslechu byl dotaz k charakteru místa, kde došlo k nehodě. Poškozená se potom vyjádřila ke svému zranění, zejména pokud jde o jeho léčbu, přičemž byly k důkazům čteny dva související dokumenty. Je tudíž zřejmé, že předmětem hlavního líčení dne 20. 2. 2002 bylo jen doplnění některých okolností, přičemž poznatky pro dostatečné zjištění skutkového stavu potřebného pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, a to jak v otázce viny, tak i trestu, již byly učiněny dříve. K naznačenému doplnění dokazování přitom nebyla potřeba součinnost obviněného a současně ani nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť zásadní důkazy byly provedeny v dřívějších fázích hlavního líčení v jeho přítomnosti. Podmínka možnosti spolehlivého rozhodnutí i bez přítomnosti obviněného tak byla zjevně naplněna.
Druhou materiální podmínkou je, že účelu trestního řízení musí být dosaženo i bez přítomnosti obviněného. Účelem trestního řízení je podle §1 odst. 1 tr. řádu především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Jak již do jisté míry vyplývá z výše uvedených závěrů, v předmětném trestním řízení byly provedeny všechny kroky k náležitému zjištění existence žalovaného skutku a souvisejících okolností a na základě toho byl vynesen výrok o vině a trestu. Nepřítomnost obviněného v poslední části hlavního líčení přitom nemohla nijak zásadním způsobem tato zjištění ovlivnit. Současně bylo již v dřívějších fázích hlavního líčení učiněno zadost i výchovnému a preventivnímu účelu trestního řízení, neboť podstatná část věci byla projednána v přítomnosti obviněného. Nejvyšší soud má za to, že tak byla naplněna i druhá materiální podmínka ve smyslu §202 odst. 2 tr. řádu.
Následně se proto dovolací soud zaměřil na posouzení podmínek formálních, stanovených zákonem k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného. Podle §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu musí platit, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba a byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, dále je třeba, aby obviněný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a aby bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. řádu). Z podkladů obsažených v trestním spise potom vyplývá, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba (č. l. 86 trestního spisu), byl řádně a včas předvolán k hlavnímu líčení, resp. k jeho části konané dne 20. 2. 2002 (č. l. 303 trestního spisu), obviněný byl už ke skutku vyslechnut (např. č. l. 92 a 172 trestního spisu), bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (zejména č. l. 1 trestního spisu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. řádu (č. l. 61 trestního spisu).
Zároveň lze konstatovat i splnění negativní podmínky pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného podle §202 odst. 4 tr. řádu, neboť obviněný F. J. nebyl v rozhodné době ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a zároveň nebyl stíhán pro trestný čin, za který by zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice přesahuje 5 let.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud závěrem uvádí, že v posuzované věci nedošlo k jeho naplnění tak, jak tvrdil ve svém dovolání obviněný F. J., neboť nebylo porušeno žádné ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení. Obviněný v této souvislosti ani na žádné takové konkrétní ustanovení nepoukázal, přičemž dovolací soud ani porušení žádného v úvahu připadajícího neshledal. V naznačeném rozsahu je proto dovolání obviněného možné posoudit jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podstatou námitek, které o tento důvod obviněný opírá, je především tvrzení, že nedošlo z jeho strany k porušení důležité povinnosti, neboť ze znaleckého posudku, který si nově nechal vypracovat, podle názoru obviněného vyplývají odlišná skutková zjištění. Zejména se jedná o rychlost, kterou měl jet v době nehody, a o zajištění si dostatečného rozhledu při přejíždění. Současně obviněný tvrdí, že existují rozpory ve výpovědích svědků. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak v rozsahu uvedených námitek obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů a případné jiné právní hodnocení svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. J., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný F. J. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů /zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu/.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného F. J. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení další námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v jejímž rámci obviněný považuje za podstatnou příčinu vzniku dopravní nehody jednání poškozené, neboť se domnívá, že porušila povinnosti uložené v §19 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K tomu je především nutné opětovně zmínit, že pro správnost právního posouzení Nejvyšší soud zjišťuje ve vztahu ke skutku popsanému ve skutkové větě výroku o vině příslušného rozhodnutí, případně dále rozvedenému v odůvodnění. V návaznosti na zmíněnou námitku to zejména znamená, že je nutné vycházet z toho, že obviněný, „aniž by respektoval dávané znamení o změně směru jízdy vlevo řidičky motokola ... najel do jízdní dráhy vlevo odbočujícího motocyklu Babeta“, a nikoli z toho, že „kdyby nevjela poškozená do dráhy vozidlu Citröen, ke vzniku dopravní nehody by nedošlo“, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný.
Z takto vymezeného skutkového podkladu vyplývá, že rozhodující a zásadní příčinou vzniku shora popsané dopravní nehody bylo jednání obviněného, který zejména rychlou jízdou a nezajištěním si dostatečného rozhledu při předjíždění porušil své povinnosti řidiče. Příčinná souvislost tedy jednoznačně spojuje jednání obviněného F. J. a posuzovaný následek. Pokud jde o jednání poškozené, nelze naopak z popisu skutku její zavinění či spoluzavinění dovodit. Námitku obviněného spočívající v tvrzení o jiné podstatné příčině vzniku dopravní nehody je proto možné považovat za zjevně neopodstatněnou.
Podstatou poslední uplatněné námitky, zřejmě také opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je názor obviněného, že z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, z kterého právního předpisu mají vyplývat porušené povinnosti, neboť zde bylo uvedeno, že se má jednat o vyhlášku o provozu vozidel na pozemních komunikacích. Obviněný má za to, že podle názvu se zřejmě mělo jednat o vyhlášku č. 41/1984 Sb., která ale v naznačených ustanoveních upravuje otázku brzd vozidel. Pokud jde o vyhlášku č. 99/1989 Sb., obviněný má za to, že neodvozovala svoji právní závaznost ze zákona, takže o ni porušení důležitých povinností nelze opírat.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že obviněný porušil ustanovení „§7 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 12 z roku 97 Sbírky“ a dále „§15 odst. 3 a 5 písm. a), b), c), d) a §16 odst. 3 vyhlášky o provozu vozidel na pozemních komunikacích“. Popsané formulace, byť bezpochyby nejsou zcela přesné, přesto dávají dostatečný podklad pro závěr, že podle názoru soudu prvního stupně mělo dojít k porušení zmíněných ustanovení zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a dále vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu). Zákon o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích potom ve svém ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zavazuje každého při účasti na silničním provozu povinnost řídit se pravidly silničního provozu stanovenými podle §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, tedy pravidly silničního provozu, které stanoví Ministerstvo vnitra vyhláškou. Obviněný se tedy dopustil porušení povinnosti uložené mu podle zákona, jak požaduje skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť porušil zmíněná ustanovení zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a dále vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, na kterou tento zákon odkazuje, tudíž jeho námitka, která v tomto směru právní hodnocení napadala, je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud již jen na okraj doplňuje, že obviněný opřel své dovolání i o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. zák., jehož podstatou jsou dva dílčí dovolací důvody, pro naplnění každého z nich však především musí dojít k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu. V posuzované věci však odvolání obviněného nebylo ani zamítnuto ani odmítnuto, ale z jeho podnětu soud druhého stupně změnil výrok o trestu zákazu činnosti. Obviněný ani žádné konkrétní důvody, v nichž by naplnění podmínek ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřoval, neuvádí, takže v naznačeném rozsahu dovolání nenaplnilo stanovené obsahové náležitosti.
Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný F. J. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry