ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1331.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1331/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2003 o dovolání obviněných M. K. a P. R., proti rozsudkuVrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 8 To 86/03, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 2/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. K. a P. R. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 33 T 2/2003, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněný P. R. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný M. K. byl za tento trestný čin odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný P. R. byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Oběma obviněným byla podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložena ochranná protialkoholní ústavní léčení. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný M. K. zavázán nahradit poškozené B. Š. škodu ve výši 5.400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku si podali odvolání státní zástupce, obvinění M. K., P. R. a poškozená B. Š. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 8 To 86/03, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené B. Š. podle §258 odst. 1 pím. a), b), c) d), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné M. K. a P. R. uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., přičemž obviněný P. R. tento čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný M. K. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 roků a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný P. R. byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 roků a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Oběma obviněným byla podle §72 dost. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložena ochranná protialkoholní léčení ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byli oba obvinění zavázáni, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené B. Š. škodu ve výši 5.405,? Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných M. K. a P. R. byla podle §256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 8 To 86/03, napadli oba obvinění dovoláními, která byla podána prostřednictvím obhájců z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný M. K. v dovolání namítl, že Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže závěry o vině založil zejména na výpovědi svědka Z. L., jehož výpověď považoval Vrchní soud v Praze v souhrnu s ostatními provedenými důkazy pro posouzení jeho viny za nejzávažnější důkaz, který osvětluje některé podstatné skutečnosti. Obviněný dále poukázal na to, že tento svědek je nevěrohodný, neboť je přesvědčen, že lže. Poukázal na vážné rozpory, které jsou v jeho výpovědi a s nimiž se odvolací soud řádně nevypořádal. Obviněný M. K. je přesvědčen, že závěr o jeho vině nelze opřít ani o výpověď obviněného P. R. Obviněný je toho názoru, že oba soudy pominuly jako důkaz otisk boty na pravém rameni poškozeného, který je součástí fotodokumentace o provedené pitvě a spíš odpovídá sportovní obuvi, kterou podle vlastního vyjádření měl obviněný P. R. obutou v době útoku. Provedené dokazování považuje obviněný M. K. za neúplné, neboť Vrchní soud v Praze odmítl doplnění dokazování novým výslechem znalců z oboru soudního lékařství, a to znalkyně MUDr. E. Č. a MUDr. M. Š. Znalci by měli popsat průběh jednotlivých zraňujících útoků a tím zjistit, kdy mohlo dojít k nejzávažnějším zraněním, která vedla ke smrti poškozeného. Obviněný M. K. také navrhl doplnit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť znalci při stanovení hladiny alkoholu v krvi nepřihlédli k tomu, že on, P. R. i svědek Z. L. společně požívali alkohol již od pátku, přičemž znalci stanovili hladinu alkoholu v krvi, jako kdyby všichni začali pít až v sobotu ráno, což podle názoru obviněného velmi hrubě zkreslilo výsledky znaleckého zkoumání, neboť jejich opilost by byla daleko větší, než jak byla stanovena znaleckým posudkem. Obviněný M. K. popřel, že by se trestné činnosti dopustil jako spolupachatel spolu s obviněným P. R. Popřel rovněž, že by k napadení poškozeného z jeho strany došlo ze zištného motivu, a proto se neztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze, podle něhož naplnil oba kvalifikační znaky pro použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák., protože se jednání nedopustil v úmyslu získat majetkový prospěch.
Námitky obviněného M. K. směřovaly i proti výroku o trestu. Je přesvědčen, že u něj nejsou splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák., neboť společenská nebezpečnost jeho jednání není tak vysoká, aby mu mohl být výjimečný trest uložen. Zvýšení stupně společenské nebezpečnosti podle názoru obviněného nelze zdůvodňovat jen poukazem na jeho osobu, neboť velmi vysoký stupeň nebezpečnosti by měl být posuzován v souhrnu s ostatními kritérii, tedy podle objektivních okolností i subjektivní stránky trestného činu. Obviněný M. K. je také přesvědčen, že u něho není možnost nápravy obzvlášť ztížena, a proto ani z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu. Má za to, že uložení trestu odnětí svobody, který by nepřesáhl 15 let, za současného uložení ochranného léčení v ústavní formě by zcela postačilo k jeho nápravě. Podle jeho názoru se Vrchní soud v Praze měl také zabývat otázkou, zda je schopen se zbavit škodlivých návyků, které ho dovedly ke spáchání trestného činu. Ze všech výše uvedených důvodů navrhl obviněný M. K., aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. R. v dovolání namítl, že závěr, podle něhož se trestného činu dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spolu s obviněným M. K., nemá oporu v získaných a provedených důkazech. Podle jeho názoru z důkazů, které byly před soudem prvního i druhého stupně provedeny, vyplývá, že prvotní konflikt s poškozeným V. Š. vyvolal nepochybně obviněný M. K. Obviněný P. R. je přesvědčen, že nebylo nikdy řádně prokázáno, zda a jakým způsobem se do probíhajícího konfliktu zapojil. V dovolání také poukázal na znalecký posudek z oboru soudního lékařství, z něhož je nepochybné, že ke smrtelným zraněním poškozeného V. Š. muselo dojít při fixaci hlavy poškozeného tvrdou podložkou. Ze znaleckého posudku není možno dojít k závěru, že obviněný P. R. mohl způsobit poškozenému těžká zranění. Stejně jako obviněný M. K. i obviněný P. R. poukázal na nevěrohodnost svědka Z. L., který podle něho vypovídal tak, aby se zbavil podezření, že i on se zúčastnil napadení poškozeného V. Š. Obviněný P. R. je proto přesvědčen, že jeho jednání by mohlo být maximálně kvalifikováno jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek zrušil v části týkající se obviněného P. R. a podle §265m tr. řádu rozhodl sám tak, že ho uzná vinným pouze trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu uloží přiměřený trest.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že u dovolání obviněného M. K. uváděný důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nekoresponduje s obsahem odůvodnění, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Nejvyšší státní zástupkyně je však toho názoru, že námitky proti uloženému trestu lze uplatnit pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který v dovolání zmíněn není a navíc by v daném případě jeho použití nepřicházelo v úvahu, neboť ustanovení §219 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl obviněný M. K. odsouzen, umožňuje uložení výjimečného trestu.
Pokud jde o dovolání obviněného P. R., nejvyšší státní zástupkyně jeho dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, neboť souhlasí s názorem odvolacího soudu, který posoudil i jeho jednání jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel společně s obviněným M. K., protože z provedených důkazů, zejména z výpovědi svědka Z. L., vyplývá jejich spolupachatelství. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně dospěl odvolací soud rovněž ke správnému závěru, že úmysl obou obviněných směřoval nejen k usmrcení poškozeného, ale že oba jednali i v úmyslu se obohatit.
Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu, a dovolání obviněného P. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, dovolání byla podána včas, prostřednictvím obhájců a obsahují obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvod uplatněný obviněnými lze považovat za důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Z obsahu dovolání obviněného M. K. je zřejmé, že obviněný opřel své dovolání o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Jde zejména o ty námitky obviněného M. K., že Vrchní soud v Praze opřel závěr o jeho vině o výpověď Z. L., který je nevěrohodný a má ve své výpovědi vážné rozpory, a že nelze vycházet ani z výpovědi obviněného P. R. Stejnou povahu má i námitka ohledně neúplnosti dokazování, pokud jde o doplnění znaleckého posudku. Takové výhrady však nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu.
Obviněný M. K. v části dovolání uplatnil námitky, které směřují proti výroku o uložení výjimečného trestu. Namítl z důvodů uvedených výše, že u něho nejsou dány podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle §29 odst. 2 tr. zák. K tomu však Nejvyšší soud dodává, že v řízení o dovolání lze námitky směřující proti výroku o trestu uplatnit pouze z důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nelze je uplatňovat z jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze aplikovat pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani o jeden z těchto případů u obviněného M. K. nešlo, protože obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, který trestní zákon u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. připouští. Výjimečný trest odnětí svobody lze podle §29 odst. 2 tr. zák. uložit nad patnáct až do dvaceti pěti let. Není pochyb o tom, že trest v trvání 23 roků, který byl obviněnému M. K. uložen, je v rámci této trestní sazby. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírného nebo přísného, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto nemohly ani tyto námitky obviněného M. K. v tomto směru obstát.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, neboť skutkové námitky a nepřiměřenost trestu odnětí svobody nelze namítat jako dovolací důvod podle v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nepřiměřenost trestu není důvodem dovolání ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
I dovolání obviněného P. R., jak vyplývá z jeho obsahu, bylo opřeno o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Tyto námitky však nelze uplatňovat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde zejména o námitky obviněného P. R., že svědek Z. L. nemluvil pravdu a že chybí důkazy, které by prokázaly, že on fyzicky napadl poškozeného V. Š. Obviněný P. R. uplatnil i výhrady vztahující se k možnému spolupachatelství a k právní kvalifikaci jeho jednání a dožadoval se, aby jeho jednání bylo posouzeno maximálně jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. Charakter těchto námitek má však rovněž povahu námitek proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení provedených důkazů, neboť obviněný se domáhá takového hodnocení důkazů, které by vyústilo v závěr, že se trestného činu nedopustil jako spolupachatel. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s tímto tvrzením obviněného P. R. Pokud obviněný napadá hodnotící postup odvolacího soudu, nelze ani v této části považovat jeho námitky za relevantní a odpovídající některému z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu.
Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obvinění v úmyslu se obohatit (úmysl získat majetkový prospěch) společně (spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák.) usmrtili poškozeného V. Š., přičemž toto učinili zvlášť surovým způsobem (opakované údery pěstí, kopy obutou botou, dupnutí do obličeje a hlavy, údery hlavou o podložku, kopání do žeber). Obviněný P. R. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 T 16/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 10 To 60/98, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Z uvedeného trestu byl podmíněné propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba pěti let, takže znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace jednání obviněných jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b, h) tr. zák., který spáchal obviněný P. R. za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných M. K. a P. R. odmítl, když neshledal uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a oba obvinění podali dovolání z jiných důvodů, než jaké jsou uvedené v §265b tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry
Vyhotovil:
JUDr. Jiří Šoukal