ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1346.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1346/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný L. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 5 To 116/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 4 T 2/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným M. R. tím, že v době od srpna 1999 do listopadu 1999 po předchozí dohodě pod záminkou dodání osobních motorových vozidel uzavírali či prostřednictvím svých zaměstnanců nechali uzavírat za neexistující společnost B. C. se sídlem v P., F. 98, objednávky na vozidla s tím, že při podpisu objednávky skládali poškození finanční hotovost ve výši 20 000,- Kč nebo 15 000,- Kč za jedno vozidlo, přičemž vozidla měla být dodána nejpozději do 15. 12. 1999, ačkoli věděli, že vozidla nedodají, a získané peníze užili pro svoji potřebu. Výrok o vině dále obsahuje seznam 51 poškozených s uvedením částek, které obviněným předali nebo na základě objednávky měli předat.
Za to byl obviněný L. H. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Stejným trestným činem byl uznán vinným i spoluobviněný M. R. a byl mu také uložen trest. Současně bylo postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadli oba obvinění odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 5 To 116/02, podle §258 odst. 1 písm. f) tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí v části výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému L. H. doručen dne 19. 3. 2003, jeho obhájci dne 26. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 2. 2003.
Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. H. prostřednictvím obhájce dne 23. 4. 2003 dovolání. V rámci jeho odůvodnění obviněný uvádí, že napadá rozhodnutí soudů obou stupňů, a to jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Domnívá se, že soudy dříve činné ve věci nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména pokud jde o způsob provedení trestného činu ve formě spolupachatelství, a tudíž následně pochybily, když ho uznaly vinným. Podle názoru obviněného k pochybení došlo i ve vztahu k výroku o trestu, protože nebylo přihlédnuto k jeho osobním poměrům a k účelu uloženého trestu.
Obviněný L. H. závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině a o trestu a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného L. H. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že podle §265f odst. 1 tr. řádu musí dovolání mimo jiné obsahovat odkaz na zákonné ustanovení §265a odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se opírá. Tuto obligatorní náležitost posuzované dovolání neobsahuje. Současně má státní zástupce za to, že námitky obsažené v dovolání směřují proti hodnocení důkazů a přiměřenosti trestu, tedy se nekryjí s žádným ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného L. H. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině obviněného L. H. a o uloženém trestu, vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný žádný dovolací důvod neuvádí, a to ani formou odkazu na některé ze citovaných ustanovení a omezuje se toliko na popis konkrétních argumentů vztahujících se k posuzované věci. Zmíněnou obligatorní obsahovou náležitost tudíž podání obviněného L. H. nezahrnuje. Současně je však třeba konstatovat, že obviněný podal dovolání dne 23. 4. 2003, přičemž lhůta k podání dovolání, v jejímž rámci mohl podle §265f odst. 2 tr. řádu měnit či poprvé vymezit dovolací důvod nebo důvody, mu podle §265e odst. 1 tr. řádu uplynula dne 19. 5. 2003. V průběhu téměř jednoho měsíce mezi podáním dovoláním a uplynutím lhůty podle §265e odst. 1 tr. řádu měl potom předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. řádu obviněného, resp. jeho obhájce, vyzvat k doplnění náležitostí obsahu dovolání ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim měl zároveň stanovit s tím, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Z trestního spisu je však zřejmé, že naznačený postup dodržen nebyl.
Nejvyšší soud se proto dále zaměřil na posouzení námitek obviněného L. H., uvedených v dovolání, zejména s ohledem na to, zda vůbec mohou naplnit některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Podstatou první z námitek je tvrzení obviněného o pochybení soudů dříve činných ve věci při hodnocení důkazů a následně při zjištění, jakým způsobem byl posuzovaný skutek spáchán.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se následně ztotožnil i soud odvolací. Tomuto popisu potom odpovídá právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Zmíněnou námitkou se proto Nejvyšší soud dále nezabýval, neboť je zřejmé, že nemůže naplnit žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V rámci svého dovolání obviněný L. H. současně uvedl, že soudy dříve činné ve věci podle jeho názoru pochybily při individualizaci trestu, protože nepřihlédly k jeho osobním poměrům a účelu trestu. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že výrok o trestu může být napaden zejména prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, přičemž tvrzená nesprávnost v aplikaci hmotného práva může spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu potom sama o sobě není způsobilá naplnit zmíněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného L. H. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S popsaných závěrů vyplývá, že obviněným tvrzené konkrétní námitky by nemohly naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, neboť nejsou pod žádný z nich podřaditelné. Přitom ani doplnění obsahových náležitostí podání podle §265f odst. 1 tr. řádu o některý z dovolacích důvodů a o požadovaný odkaz podle již zmíněného ustanovení by nemohlo založit úspěšnost posuzovaného dovolání, které by i po takovém doplnění muselo být odmítnuto podle téhož ustanovení, tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu než jaký je uveden v §265b tr. řádu.
Závěrem lze konstatovat, že posuzované dovolání obviněného L. H. nenaplnilo všechny obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku, jak jsou požadovány v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, takže připadal v úvahu postup ve formě jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Protože však před předložením dovolání a spisového materiálu Nejvyššímu soudu nebyly dodrženy všechny pokyny pro řízení u soudu prvního stupně, Nejvyšší soud posoudil námitky tvrzené obviněným v jeho podání a dospěl k tomu, že je nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Takový závěr by přitom nemohl být změněn ani případným doplněním dovolání o tvrzený dovolací důvod a o odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, protože důvody dovolání a rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno lze podle §265f odst. 2 tr. řádu měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Dovolání bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y