ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.411.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 411/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2003 o dovolání obviněného T. H. a o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2002, takto:
I. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušuje ve výroku o trestu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soud v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, byl obviněný T. H. uznán vinným pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele §8 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §155 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/ 2002, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soud v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/ 2002, v trvání třiceti měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Zrušena byla také všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání.
O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl vrchní soud sám tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., který obviněný spáchal tak, že dne 1. 8. 2001 kolem 21:15 hodin poblíž obce H.-R., když byl jako pachatel předchozího vloupání do domu J. a J. Š., při kterém odcizil brokovou kozlici ZB 12/12 a revolver SW ráže 38 SW, včetně střeliva do těchto zbraní, pronásledován policistou pprap. T. S., vystřelil proti němu z brokové kozlice s úmyslem ho od dalšího pronásledování odvrátit, přičemž výstřel proti poškozenému T. S. byl takový, že poškozeného mohl zasáhnout a způsobit mu smrt, k čemuž jen shodou náhodných okolností, na vůli obžalovaného nezávislých, nedošlo, a poté, co byl policistou dostižen, ohrožoval ho revolverem, ze kterého nevystřelil pro převahu policisty pprap. T. S., který užil svou zbraň. Obviněnému byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití 40 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků. Pro výkon trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Trest byl podle §35 odst. 2 tr. zák. uložen jako souhrnný i za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a nedovoleného odzbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/2002, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnou osobou a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud České republiky dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce a další dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně. Obě dovolání byla proto podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Hradci Králové u obviněného dne 3. 3. 2003 a u nejvyšší státní zástupkyně dne 10. 3. 2003, takže obě dovolání byla podána v místě a ve lhůtě uvedené v §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nejvyšší státní zástupkyně na důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. h) tr. řádu.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně
Dovolání Nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proti výroku o trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně namítá nesprávné použití §40 odst. 2 tr. zák., které vedlo k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby. Podle jejího názoru nelze při závěru, že byl pokus trestného činu spáchán za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby při splnění materiálního kriteria §88 odst. 1 tr. zák., současně dojít k závěru, že by použití vyšší trestní sazby bylo nepřiměřené a že účelu trestu lze dosáhnout trestem kratšího trvání, a to vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Vzhledem k tomu je podle jejího názoru u obviněného T. H. vyloučena aplikace §40 odst. 2 tr. zák. Protože nebyly splněny zákonné podmínky §40 odst. 2 tr. zák. a došlo k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby a trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu, uvedenou v §219 odst. 2 tr. zák., která činí dvanáct až patnáct let, je dán podle nejvyšší státní zástupkyně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 2 tr. řádu z důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002, ve výroku o trestu a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně opakoval důvody, které ho vedly k podání jeho odvolání a které jsou uvedeny níže. Názor Vrchního soudu v Praze o tom, že použití trestní sazby uvedené v §219 odst. 2 tr. zák., je nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout trestem kratšího trvání, považuje za správný. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil výrok o vině i trestu a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky neshledal žádné důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a proto přezkoumal k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. je stanovena trestní sazba od dvanácti do patnácti let. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 tr. zák.). Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu nebo za pokus trestného činu a má-li za to, že vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu, by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem, bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání (§40 odst. 2 tr. zák.). K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
Určitá časová vzdálenost pokusu od dokonaného trestného činu a nedostatek následku znamenají zpravidla menší stupeň nebezpečnosti pro společnosti, i když je pokus v zásadě stejně trestný jako dokonaný trestný čin (§8 odst. 2 a §89 odst. 1 tr. zák. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu se uplatní tehdy, jestliže pokus nedosahuje v konkrétním případě takového stupně společenské nebezpečnosti, jakému odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin. Použití §40 odst. 2 tr. zák. není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit jak vysoký trest odnětí svobody je schopen splnit účel trestu a jaká výměra tohoto trestu by byla pro pachatele pokusu trestného činu nepřiměřeně přísná.
Trestní zákon umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu jen za předpokladu, že vzhledem k jeho povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha pokusu bude vyplývat zejména z charakteru jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou společenskou nebezpečností trestného činu, k němuž směřoval, tím do jaké míry se rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, však nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
Jestliže Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí došel k závěru, že obžalovaný T. H. spáchal pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák., protože charakter jednání obviněného (výstřel z velmi nebezpečné zbraně na krátkou vzdálenost proti policistovi, který ho pronásledoval pro předchozí trestnou činnost) byl natolik závažný, nemohl současně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby podle §40 odst. 2 tr. zák.
Byl-li totiž obviněný uznán vinným pokusem k trestnému činu spáchaným za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a tato vyšší trestní sazba byla použita, nelze současně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby podle §40 odst. 2 tr. zák. (srov. rozh. pod č. 26/1985-III Sb. rozh. tr.).
Protože nebyly podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 2 tr. zák., je trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen Vrchním soudem v Praze, trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, a proto podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. řádu) a podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze v novém řízení posoudí všechny okolnosti důležité pro ukládání trestu a znovu rozhodne o trestu obviněného T. H., přičemž je vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky uvedeným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
K dovolání obviněného
Obviněný opřel své dovolání, směřující do výroku o vině i do výroku o trestu o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odkazuje v něm na obsah a odůvodnění odvolání, které podal do rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky prokazující jeho nevinu. Namítá, že nebyla provedena rekonstrukce a nebyl opatřen spis Policie České republiky v N., sp. zn. 152/10-01. Tyto důkazy podle názoru obviněného mohou zpochybnit pravdivost výpovědí policistů. Nebyl také prokázán jeho úmysl vztahující se k usmrcení poškozeného. Obviněný se proto domnívá, že se nemůže jednat o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., ale pouze o trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky s odkazem na §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, a Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/2002, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v dovolání pouze opakuje svoji obhajobu, kterou uplatňoval již před soudy obou stupňů a dokonce výslovně odkazuje na obsah svého odvolání. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že dovoláním nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a ani se dožadovat jiného hodnocení důkazů. Protože z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování a prosazuje svoji vlastní skutkovou verzi, která je podstatně odlišná od skutkového základu, na kterém je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému dovolání směřuje, jsou jeho námitky námitkami skutkovými a nekryjí se s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani s jiným dovolacím důvodem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, kdy skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud České republiky není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu a provádět procesní úkony směřující do skutkového zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod, lze vytýkat výhradně vady právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný opřel svoje dovolání o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Stručně lze v tomto směru poukázat na námitky obviněného, že nebyla provedena rekonstrukce nebo nebyl připojen spis a že provedení těchto důkazů by mohlo podle jeho názoru snížit věrohodnost policistů, kteří v této věci vypovídali. Takové výhrady však nejsou námitkami podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami jinými, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by je nutné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodů, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný T. H. však současně uplatnil i výhrady vztahující se k právní kvalifikaci jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku, neboť má za to, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za této situace Nevyšší soud České republiky shledal, že část dovolacích námitek lze považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno dovolání.
Skutek, který je popsán ve výroku napadeného rozsudku, odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Z popisu skutku je zřejmé, že jednání obviněného směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného tím, že vystřelil takovým způsobem a z takové zbraně, že mohl poškozeného zasáhnout a způsobit mu smrt, přičemž úmysl obviněného Vrchní soud v Praze správně dovodil z jednání obviněného. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. §155 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. Namítaná kvalifikace, tedy pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., je pojmově vyloučena, neboť by se muselo i ve vztahu k následku (smrt) jednat o zavinění úmyslné, což je kvalifikace trestného činu vraždy.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal