ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.529.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 529/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2003 o dovolání obviněného P. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 2 To 139/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 15/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 56 T 15/2001, byl obviněný P. Ř. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, který spáchal tím, že dne 27. 9. 1999 kolem 18.45 hod. po vzájemné dohodě s odsouzeným Z. P. a odsouzeným M. V., poté co obviněný P. Ř. dal tip, odvezl obviněný P. Ř. odsouzeného Z. P. a odsouzeného M. V. do B. ulice v P. osobním motorovým vozidlem tov. zn. Citroen XM, kdy obviněný P. Ř. zůstal sedět ve vozidle, zatímco odsouzený M. V. a odsouzený Z. P. vstoupili do prodejny B. - z. v P., R. 14, kde pod pohrůžkou použití střelné zbraně požadovali po majiteli vystupujícímu pod jménem J. Ch. (podle §55 odst. 2 tr. řádu) vydání peněz a klíčů od prodejny, který byl v prodejně se svým známým vystupujícím pod jménem M. V. (podle §55 odst. 2 tr. řádu), poté odsouzený Z. P. zatlačil poškozeného J. Ch. do zadní části místnosti, kde došlo k vzájemné potyčce mezi odsouzeným Z. P. a poškozeným J. Ch., při které odsouzený Z. P. vystřelil z pistole ČZ vzor 82, ráže 9 mm v. č. 090654 a způsobil poškozenému J. Ch. středně těžké poranění, a to průstřel krku, a toto poranění si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici v trvání 5 dnů a další léčení v trvání 2 až 3 týdnů, odsouzený M. V. v době, kdy odcizoval věci v přední části prodejny, se dostal do potyčky s poškozeným M. V., přičemž odsouzený Z. P. poté přispěchal odsouzenému M. V. na pomoc a vystřelil na poškozeného M. V., přičemž mu výstřelem způsobil těžké poranění, a to průstřel levé ruky s otevřenou tříštivou ztrátovou zlomeninou 4. záprstní kosti a rozhmoždění natahovače 4. prstu, dále ránu na vnitřní straně pravého stehna; tato poranění si vyžádaly hospitalizaci v nemocnici po dobu 13 dní a další léčbu po dobu nejméně 8 týdnů, a nelze vyloučit trvalé následky a následně oba odsouzení z prodejny odcizili 851 ks šperků a mincí, z toho 850 zlatých a zlomkové zlato to vše v hodnotě 1.143.424,- Kč, 29 ks mobilních telefonů různých značek v hodnotě 37.700,- Kč, 1 ks omnibooku zn. Hewlett - Packard s procesorem Pentium I/133 v hodnotě 40.000,- Kč, 1 ks notebooku zn. Umax typ Actionbook s procesorem Pentium II. v hodnotě 45.000,- Kč, 1 ks videokamery zn. JVC GR DVM 5 v hodnotě 57.000,- Kč a 1 ks videokamery zn. Grundig LC 760 SC v hodnotě 38.000,? Kč, to vše v celkové hodnotě 217.700,- Kč a dále částku 100.000,- Kč na hotovosti, tedy vše v celkové hodnotě 1.461.124,- Kč, dále při potyčce mezi oběma odsouzenými a poškozenými došlo k poškození zboží a vybavení prodejny a byla způsobena další škoda ve výši 18.365,- Kč, přičemž poté odsouzený M. V. a odsouzený Z. P. z prodejny utekli a z místa činu je odvezl obviněný P. Ř., který čekal s připraveným vozidlem na oba odsouzené. Za uvedený trestný čin byl obviněný P. Ř. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 2 To 139/02, podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 2 To 139/02, napadl obviněný P. Ř. dovoláním podaným obhájcem JUDr. M. M., a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel v něm namítl nesprávnost hodnocení provedených důkazů a svou vinu na spáchání předmětného trestného činu popřel, čímž napadl skutková zjištění učiněná soudem. K právní kvalifikaci trestného činu uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru o jeho vině, měly posoudit jeho jednání jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1, písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Závěrem svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265l odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 2 To 139/02, zrušil a vrátil věc tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného P. Ř. uvedla, že námitky dovolatele směřují do zjištěného skutkového stavu a způsobu hodnocení provedených důkazů, avšak nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá pouze námitka obsažená v závěrečné části dovolání, a sice, že skutek měl být právně kvalifikován jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť podle učiněných skutkových zjištění, by bez aktivního jednání obviněného, které bylo nedílnou součástí jednání ostatních spolupachatelů, by ke spáchání předmětné trestné činnosti nedošlo. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a pro případ jiného rozhodnutí souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a v zákonné lhůtě. Podle §265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení trestního řádu, pokud není dán důvod dovolání podle §265b odst. 2 tr. řádu, přičemž podle §265f odst. 1 tr. řádu je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že obviněný P. Ř. dovolání podal z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle námitek uvedených v dovolání je tento dovolací důvod na jedné straně spatřován v nesprávném hodnocení důkazů, a tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci, a na druhé straně ve vadné právní kvalifikaci, kterou dovolatel spatřuje v tom, že skutkový stav zjištěný shodně soudy obou stupňů odpovídá právní kvalifikaci pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1, písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a nikoli, jak dospěl soud prvního stupně a následně potvrdil odvolací soud, které jednání obviněného posoudily jako trestný čin loupeže §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy musí navazovat na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud v řízení o dovolání je zásadně vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci lze zvažovat hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud nemůže změnit na základě případného doplnění dokazování nebo jiného hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně.
Po přezkoumání námitky obviněného směřující do právní kvalifikace týkající posouzení formy spáchání trestného činu loupeže, došel Nejvyšší soud k závěru, že tato je neodůvodněná, neboť obviněný trestnou činnost inicioval, vytipoval objekt loupeže, z vlastního popudu přivezl spoluobviněnému Z. P. oblečení, spolupachatele dopravil na místo činu i z místa činu, aktivně se podílel na ukrytí již nepotřebných věc, které byly užity ke spáchání trestného činu nebo získány trestnou činností a sám také převzal podíl z trestné činnosti. Bez aktivního jednání obviněného P. Ř., které bylo nedílnou součástí jednání ostatních spoluobviněných, by ke spáchání loupeže zjevně vůbec nedošlo. Úmysl dovolatele směřoval ke spáchání loupeže ve smyslu §234 tr. zák. a jeho jednání naplnilo část skutkové podstaty citovaného trestného činu, tj. zmocnění se cizí věci, které by bez odvozu věcí získaných trestnou činností a zbývajících spoluobviněných nebylo možné.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. Ř. podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 2 To 139/02, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek