ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.943.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 943/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. září 2003 o dovoláních obviněných J. J., S. S. a J. Č., která obvinění podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 118/2000, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá .
II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve výrocích o vině i trestech ohledně obviněných S. S. a J. Č. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265k odst. 2 tr. řádu za použití §261 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve výroku o vině i trestu i ohledně obviněného J. J. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
IV. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. Podle §265l odst. 4 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu se obvinění J. J., S. S. a J. Č. b e r o u d o v a z b y .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, byl z podnětu odvolání obviněných J. J., S. S., J. T., J. Č. a manželky obviněného J. T. M. T. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 2 T 118/2000. Podle §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že uznal obviněné J. J., S. S. a J. Č. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který spáchali tím, že po předchozí vzájemné dohodě, přesném naplánování a detailní přípravě celé akce dne 7. 12. 1999 kolem 18:30 hod. v ulici J. S. v M., před domem čp. 2320, prostřednictvím dvou dalších přesně nezjištěných osob fyzicky napadli podnikatele R. H. tak, že mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili jej na zem, čímž mu způsobili lehké poranění a odcizili mu peněžní částku 1 milión Kč, přičemž jednotliví pachatelé trestné činnosti se pohybovali na místě činu nebo v jeho bezprostředním okolí, řídili průběh akce a pomocí dalších osob pohyb poškozeného, poskytovali spolupachatelům potřebné informace, zajišťovali místo činu a plnili předem dohodnuté a zkoordinované úkoly zajišťující bezproblémové spáchání činu.
Obviněný J. J. byl za tento trestný čin odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 18 nábojů ráže 38 mm, Smith and Wesson, 84 malorážkových nábojů ráže 22 Long Rifle, 46 nábojů ráže 9 mm Parabellum, 32 loveckých kulových nábojů, 30.06 Springfield, 35 nábojů ráže 357 Magnum české výroby, 3 nábojů ráže 7,65 mm, a 1 kulometného náboje 30.06 SPRG. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný S. S. byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný J. Č. byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 2 T 118/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 10 To 139/01, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu byl obviněný J. T. podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali všichni obvinění včas dovolání.
Obviněný J. J. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. E. B. opírající se o §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že Vrchní soud v Praze vzhledem k popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku nesprávně posoudil jeho účast na spáchání trestného činu loupeže po hmotně právní stránce, když učinil závěr, že on se společně s obviněnými S. S. a J. Č. vzájemně předem dohodli na přepadení poškozeného R. H., zatímco v případě obviněného J. T. účast na takové dohodě neshledal a v důsledku toho obviněného J. T. zprostil obžaloby. V případě obviněného J. T. Vrchní soud v Praze považoval na rozdíl od soudu prvního stupně za nedostačující k jeho odsouzení svědeckou výpověď utajeného svědka P. V., který uvedl, že obviněný J. T. byl přítomen společně s obviněným J. J. jednání o zajištění obchodu s naftou a hovořil o tom, že se to nesmí rozkřiknout. Protože obviněný J. T. stejně tak jako obviněný J. J. jednal o obchodu s naftou s různými osobami, včetně poškozeného R. H., obviněný J. J. považuje za nelogické a z hlediska hmotného práva za vadné, když Vrchní soud v Praze jako soud odvolací konstatoval, že ani výpověď svědka JUDr. R. nemohla potvrdit ani vyvrátit jakoukoli souvislost s poškozeným R. H. a nemohla tudíž otřást důkazy, o které je opřen závěr soudu prvního stupně o vině obviněného J. J. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný S. S. podal dovolání proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce Mgr. D. V. proti výroku o vině i trestu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vytýká v něm napadenému rozsudku, i řízení které mu předcházelo, porušení základních zásad trestního řízení podle ustanovení §2 odst. 1, 5, 6 tr. řádu, jakož i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž vytýkal vady spočívající v nejasných a neúplných skutkových zjištěních. V důsledku těchto vad došlo podle názoru obviněného k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný dále namítal, že soud vycházel z nezákonně provedené rekognice a že v řízení nebyly provedeny důkazy, které obviněný navrhoval, a to promítnutí videozáznamu z rekognice ani výslech jím navrhovaných svědků. Podle názoru obviněného bylo hodnocení provedených důkazů provedeno neobjektivně a jednostranně v jeho neprospěch. Obviněný dále namítl, že odvolací soud rozhodl novým rozsudkem, aniž by sám provedl jakýkoli nový důkaz a podle obviněného odůvodnění rozhodnutí napadeného rozsudku trpí stejnými vadami jako odůvodnění původního rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, a dále navrhl, aby mu byl v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. řádu přerušen výkon trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o dovolání.
Obviněný J. Č. podal dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce JUDr. R. T. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kterého se obviněný měl dopustit. Obviněný v dovolání namítl nesprávné posouzení důkazů soudem prvního i druhého stupně. Podle obviněného nelze z úvah odvolacího soudu jednoznačně vyvodit závěr o tom, že by se dopustil trestného činu loupeže, spíše lze z těchto úvah dovodit, že se podílel na přípravě či pokusu trestného činu podvodu. Pokud by se měl dopustit trestného činu loupeže, bylo by nemyslitelné, aby se také utajení svědci P. V. a P. Š. nedopustili účastenství na tomto trestném činu. Obviněný poukázal dále na ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, podle něhož byl Vrchní soud v Praze povinen zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž v případě těchto pochybností byl vrchní soud povinen rozhodnout v jeho prospěch. Pokud usvědčující důkazy odůvodňují stejně tak možnost, že se účastnil na přípravě či pokusu trestného činu podvodu, stejně tak jako možnost, že se účastnil trestného činu loupeže, byl podle jeho názoru vrchní soud povinen uznat ho vinným ze spáchání mírnějšího trestného činu, tj. z přípravy či pokusu trestného činu podvodu. Obviněný z těchto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného J. J. uvedla, že dovolání je sice podáno z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak tento důvod dovolání nekoresponduje s obsahem jeho odůvodnění, neboť podle názoru nejvyšší státní zástupkyně se argumenty uváděné obviněným týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Dovolatel se podle jeho názoru domáhá výlučně odlišného hodnocení důkazů soudy. Za této situace dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s tím, aby toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného S. S. i obviněného J. Č. se nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila tak, že dovolání obou obviněných jsou přípustná, avšak dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obsažené v dovoláních obou obviněných, nekorespondují s obsahem odůvodnění jejich podání, neboť se týkají výlučně hodnocení důkazů a v závislosti na tom ukládání trestů. Podle nejvyšší státní zástupkyně oba obvinění pouze opakují obhajobu uplatňovanou již v odvolání a dokonce na tyto řádné opravné prostředky ve svých dovoláních odkazují. Dovolání obou obviněných byla podle jejího názoru podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu a nadto uplatněné dovolací důvody nejsou v souladu s obsahem odůvodnění dovolání obou obviněných. Vyslovila názor, že o takových dovoláních nelze věcně rozhodovat. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných S. S. a J. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl a aby tato rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání všech obviněných jsou přípustná, byla podána u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu, dovolání mají obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu, přičemž zákon připouští dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání podané z tohoto důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav může zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž učiněná skutková zjištění nemůže změnit. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad a není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, ve které by snad mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože nemá možnost sám provádět podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Obviněný J. J. podal dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a dále proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže z výše uvedených důvodů přezkoumávat. Je tedy zřejmé, že obviněný J. J. podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněných S. S. a J. Č. podle §265i odst. 1 tr. řádu, a proto podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání obviněných podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovoláních napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání. Po přezkoumání shledal, že podaná dovolání obviněných jsou důvodná. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. Z hlediska znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. to mimo jiné znamená, že není třeba, aby se každý ze spolupachatelů dopustil proti poškozenému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale postačí, že v rámci rozdělení rolí jednotlivých pachatelů při společném útoku dojde k tomu, že jen některý z nich se dopustí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, zatímco jiný ze spolupachatelů se dopustí jednání směřujícího k odcizení věci, odnětí věci z dispozice poškozeného apod.
Zákonnými znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je společné jednání dvou nebo více pachatelů, a úmysl, jímž je společné jednání zahrnuto u jednotlivých pachatelů. Podmínkou spolupachatelství není to, aby každý ze spolupachatelů svým vlastním jednáním naplnil všechny znaky trestného činu. Postačí, když se jednotliví pachatelé dopustí i takového jednání, které samo o sobě všechny znaky trestného činu nenaplňuje, a když teprve souhrnem těchto dílčích jednání všech spolupachatelů dochází k naplnění znaků trestného činu. Z toho pak vyplývá ten důsledek, že každý ze spolupachatelů odpovídá podle §9 odst. 2 tr. zák. za trestný čin v celém rozsahu, to znamená, jako by ho spáchal sám.
Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). V ustanovení §10 tr. zák. je stanovena tzv. zásada akcesority účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, přičemž organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. podle zákona přichází v úvahu jen u dokonaného trestného činu nebo jeho pokusu. Organizátorství je ve srovnání s ostatními formami trestné součinnosti její závažnější a nebezpečnější formou, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. rozh. pod č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). Podle §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
Podle §120 odst. 3 tr. řádu výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně obsahovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku však tomuto ustanovení trestního řádu zcela neodpovídá. Z popisu skutku nevyplývají znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se měli obvinění S. S. a J. Č. dopustit. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku uznal obviněné J. J., S. S. a J. Č. vinnými, že po předchozí vzájemné dohodě, přesném naplánování a detailní přípravě celé akce dne 7. 12. 1999 kolem 18:30 hodin v ulici J. S. v M. před domem čp. 2320 prostřednictvím dvou dalších přesně nezjištěných osob fyzicky napadli podnikatele R. H. tak, že mu vstříkli do obličeje neznámou slzotvornou látku, srazili jej na zem, čímž mu způsobili lehké poranění a odcizili mu částku 1 milión Kč, přičemž jednotliví pachatelé trestné činnosti se pohybovali na místě činu na v jeho bezprostředním okolí, řídili průběh akce a pomocí dalších osob pohyb poškozeného, poskytovali spolupachatelům potřebné informace, zajišťovali místo činu a plnili další předem přesně dohodnuté a zkoordinované úkoly zajišťující bezproblémové spáchání trestného činu. Z takového popisu skutku vyplývá, že by se mohlo jednat o účastenství na dokonaném trestném činu ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud vrchní soud uvádí, že trestný čin byl spáchán prostřednictvím dvou dalších nezjištěných osob, a že obvinění řídili průběh akce a pomocí dalších osob pohyb poškozeného, nebo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. O správné posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu jde o nesprávné právní posouzení skutku tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku rozsudku. Zásadní skutková zjištění vrchní soud blíže nerozvedl a neodůvodnil podle §125 odst. 1 tr. řádu, a přestože sám rozhodoval ve věci, omezil se jen na stručné odůvodnění výroku o vině u obviněných J. J., S. S. a J. Č. Jestliže ze skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku (případně též ani ve spojení s jeho odůvodněním) nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve výrocích o vině i trestech ohledně obviněných S. S. a J. Č. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu za použití §261 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 10 To 123/02, ve výroku o vině i trestu i ohledně obviněného J. J., neboť tomuto obviněnému prospívá důvod, z něhož dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněných S. S. a J. Č. (tzv. beneficium cohaesionis) a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozsudku, týkající se obviněného J. J., obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť po zrušení napadeného rozhodnutí je nutno učinit nové rozhodnutí. Nejvyšší soud nemůže předjímat, jak bude ve věci rozhodnuto, musí však připomenout, že popis skutku ve výroku o vině musí odpovídat ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu, i to, že odůvodnění rozsudku musí splňovat zákonné požadavky uvedené v §125 odst. 1 tr. řádu.
Současně rozhodl samostatným usnesením o tom, že se obvinění J. J., S. S. a J. Č. berou do vazby podle §265l odst. 4 tr. řádu z důvodu uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. V této souvislosti je nutno připomenout, že všichni obvinění jsou stíháni pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy (§41 odst. 2 tr. zák.), že celková doba vazby u všech obviněných nesmí přesáhnout tři roky (§71 odst. 8 písm. c) tr. řádu), přičemž se vazba po rozhodnutí podle §265l odst. 4 tr. řádu posuzuje v návaznosti na vazbu v původním řízení (nikoliv samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení), neboť v ustanovení §71 odst. 11 tr. řádu není uvedené rozhodnutí o vazbě podle §265l odst. 4 tr. řádu v dovolacím řízení zmíněno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek