ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.981.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 981/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2003 o dovolání obviněného F. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 96/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 1 T 96/98, uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. R. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu v části, která se týkala obviněného F. R., napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného F. R. uznal vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 a podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. Podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný F. R. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, napadl obviněný F. R. dovoláním, které podal z důvodů uvedených v §265 odst. 1 písm. a), b), c) d), g) tr. řádu.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obviněný spatřoval v tom, že senát Krajského soudu v Ústí nad Labem v hlavním líčení konaném ve dnech 10. 4. až 13. 4. 2000 nebyl náležitě obsazen, jak to vyplývá z protokolu o hlavním líčení.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, obviněný namítal, že Krajský soud v Ústí nad Labem nevyrozumíval k hlavním líčením druhého obhájce JUDr. J. T., a tím znemožnil tomuto obhájci obviněného hájit.
U důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný F. R. je přesvědčen, že Vrchní soud v Praze nemohl konat v jeho nepřítomnosti veřejné zasedání, ve kterém se projednávalo dne 16. 10. 2002 odvolání, protože mu nebylo doručeno předvolání. Obviněný se podle jeho tvrzení dozvěděl o konání veřejného zasedání pouze z rozhlasu.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje obviněný F. R. v tom, že u skutku v bodě I. výroku rozsudku odvolacího soudu soudy neprovedly jediný důkaz prokazující, že při uzavírání kupní smlouvy měl v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že někoho uvede v omyl. Namítá, že nepřímé důkazy provedené soudem prvního stupně, nevytvořily ucelený řetězec, ze kterého by jeho vina jednoznačně vyplývala. U skutku v bodě II. a) výroku rozsudku odvolacího soudu spatřoval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že obviněný neuzavíral ani nepodepisoval předmětnou smlouvu a ani neměl ponětí, že se taková smlouva uzavírá. Podle jeho názoru ani v tomto případě nebyly provedeny důkazy, které by prokázaly jeho vinu. U skutku v bodě II. b) výroku rozsudku odvolacího soudu je přesvědčen, že pokud někdo byl uveden v omyl, tak to byl on, a to jednáním spoluobviněného RNDr. L. Č. Obviněný rovněž popřel, že by v souvislosti se skutkem uvedeným v bodě II. b) výroku rozsudku odvolacího soudu byly předloženy padělky technických průkazů.
Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, nebyl obviněným F. R. odůvodněn.
V závěru dovolání obviněný F. R. namítá, že důkazy provedené v trestním řízení, byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného F. R. k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu uvedla, že pokud by se prokázalo, že senát Krajského soudu v Ústí nad Labem v hlavním líčení, konaném ve dnech 10. 4. až 13. 4. 2000, nebyl náležitě obsazen, tak by dovolání obviněného F. R. bylo v tomto směru důvodné. K objasnění problému navrhla, aby Nejvyšší soud provedl šetření v souladu s §265o odst. 2 tr. řádu.
K důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu se nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila tak, že jestliže nebyl druhý obhájce JUDr. J. T. vyrozumíván o hlavním líčení v době, kdy nebyl vyškrtnut ze seznamu obhájců a pokud nebyla zrušena jeho plná moc, bylo by dovolání obviněného i v tomto směru důvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedla, že tento dovolací důvod je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejném zasedání. Podle jejího názoru, jestliže obviněný namítá, že Vrchní soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2002 v nepřítomnosti obviněného, aniž bylo doručeno předvolání a nebylo vykázáno doručení předvolání k veřejnému zasedání, tak námitka koresponduje s dovolacím důvodem uvedeném v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že postup Vrchního soudu v Praze, pokud rozhodl, že lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, za situace, kdy obsílka k veřejnému zasedání určená pro obviněného byla na poště uložena, je v příkrém rozporu s ustanovením §64 odst. 4 písm. a) tr. řádu, ze kterého vyplývá, že uložit doručovanou zásilku podle §64 odst. 2 tr. řádu nelze, doručuje-li se obviněnému mimo jiné i předvolání k veřejnému zasedání. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že Vrchní soud v Praze neměl při rozhodování, zda se bude konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, vycházet ze zjištění, že obviněnému F. R. byla zásilka, týkající se veřejného zasedání, doručena uložením se všemi důsledky vyplývajícími z §64 odst. 2 tr. řádu a domnívá se, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřila, protože se domnívá, pokud je dán minimálně dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, o čemž je přesvědčena, není nutné, aby byly skutečnosti vztahující se k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávány.
Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pokud nedojde k závěru, že věc je nutné přikázat Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Obviněný F. R., aniž byl vyzván soudem prvního stupně, doplnil dovolání tak, že uvedl, že dovolání směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 To 124/02. Z doplnění dovolání je rovněž zřejmé, že dovolání bylo podáno obviněným F. R. Obviněný nesprávně uvedl v dovolání, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 18. 7. 2001, zatím co rozsudek byl vyhlášen dne 23. 7. 2001. Dne 18. 7. 2001 bylo skončeno dokazování v hlavním líčení, provedeny závěrečné řečí a poslední slovo obviněného. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku právě na den 23. 7. 2001. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolání se týká rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 1 T 96/98.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že poté, co obviněný doplnil dovolání, je podané dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), g) tr. řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Nejvyšší soud k jednotlivým dovolacím důvodům, které uplatnil obviněný F. R., uvádí následující:
K dovolacímu důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
Podle tvrzení obviněného F. R. nebyl senát v hlavním líčení konaném ve dnech 10. 4. -13. 4. 2002 náležitě obsazen, protože v protokolu o hlavním líčení nebyla zachycena přítomnost druhého přísedícího. Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení, který je založen na č. l. 850 spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 96/98, zjistil, že jméno druhého přísedícího A. V. bylo dopsáno propisovací tužkou, což by mohlo vzbudit pochybnosti o správnosti záznamu. Nejvyšší soud provedl v souladu s §265o odst. 2 tr. řádu šetření u Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož cílem bylo prověřit skutečnosti týkající se obsazení senátu v hlavním líčení, které se konalo ve dnech 10. 4. - 13. 4. 2002. Krajským soudem v Ústí nad Labem bylo provedeno šetření s A. V., přísedícím krajského soudu a J. T., zapisovatelkou, která byla přítomna u hlavního líčení ve dnech 10. 4. - 13. 4. 2002. Byly také předloženy účty náhrad přísedícího A. V. ze dnů 10. 4. - 13. 4. 2002 a rozpisy předvolání přísedících ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem na stejnou dobu. Ze všech těchto skutečností jednoznačně vyplývá, že v hlavním líčení konaném ve dnech 10. 4. - 13. 4. 2002, byli přítomni oba přísedící A. V. a Ing. Z. B. Výsledky šetření prokazují mimo jakoukoliv pochybnost, že senát v uvedených dnech byl náležitě obsazen.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Nejvyšší soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 96/98, že obviněný F. R. si v této trestní věci zvolil na plnou moc dva obhájce. Obhájce JUDr. J. T. si zvolil na plnou moc dne 6. 11. 1995 (č. l. 64 trestního spisu) a obhájce N. T. si zvolil na plnou moc dne 21. 5. 1996 (č. l. 69 trestního spisu). Ve spise není založen žádný doklad, který by prokázal, že plná moc udělená JUDr. J. T. byla odvolána. V trestní věci obviněného F. R. se konala v řízení před soudem prvního stupně hlavní líčení ve dnech 10. 4. ? 13. 4. 2000 (č. l. 850 trestního spisu), 23. 10. - 25. 10. 2000 (č. l. 1007 trestního spisu), 8. 1. - 9. 1. 2001 (č. l. 1100 trestního spisu), 17. 7. - 18. 7. 2001 (č. l. 1223 trestního spisu), 23. 7. 2001 (č. l. 1249 trestního spisu). Veřejné zasedání před soudem druhého stupně se konalo dne 16. 10. 2002. Obhájce JUDr. J. T. byl vyrozuměn pouze k hlavnímu líčení, které se konalo ve dnech 10. 4. - 13. 4. 2000. K ostatním hlavním líčením vyrozuměn nebyl. K veřejnému zasedání konanému dne 16. 10. 2002 nemusel odvolací soud vyrozumívat obhájce JUDr. J. T., protože JUDr. J. T. byl v době od 1. 3. 2002 do 26. 5. 2003 vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory, jak vyplývá ze zprávy České advokátní komory ze dne 10. 9. 2003. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně ke všem hlavním líčení, s výjimkou hlavního líčení konaného ve dnech 10. 4. ? 13. 4. 2003, nevyrozumíval zvoleného obhájce JUDr. J. T. a vyrozumíval jen obhájce N. T.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Tento dovolací důvod je podle názoru Nejvyššího soudu užší, než je důvod pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení uvedený v §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu, spočívající v porušení práva na obhajobu, který lze namítat i v případech, kdy všichni obviněným zvolení obhájci nebyli k hlavnímu líčení či veřejnému zasedání vyrozuměni (srov. rozh. Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 312/98). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je totiž naplněn v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tudíž o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. řádu a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. řádu) nebo ustanoveným (§38 tr. řádu), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Obviněný F. R. však po celé řízení obhájce měl, a to N. T., který jeho obhajobu plně zajišťoval. Námitka, v níž obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, byla shledána zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z citované zákonné formulace je patrno, že zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a odlišně podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. O přítomnosti obviněného zde zmínka není. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný F. R. však nebyl v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze, ve kterém bylo rozhodováno o jeho odvolání, ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu rozlišuje předvolání a vyrozumění k veřejnému zasedání. Předvolávají se osoby, jejichž osobní účast je při veřejném zasedání nutná. Ostatní osoby se k veřejnému zasedání pouze vyrozumívají. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob k veřejnému zasedání předvolaných stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může soud podle potřeby rozhodnout o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustit od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Nejvyšší soud v případě obviněného F. R. zjistil, že předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze dala pokyn kanceláři k vyrozumění obviněného k veřejnému zasedání (viz referát na č. l. 1311 spisu). O tom, že obviněný F. R. byl k veřejnému zasedání vyrozuměn a ne předvolán, svědčí rovněž použitý vzor č. 7a Vnitřního a kancelářského řádu (viz referát na č. l. 1311). Ve veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2002 rozhodl Vrchní soud v Praze, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného bude konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 1314 spisu). Tím odvolací soud dostatečně projevil, že nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou. Veřejné zasedání se potom konalo za přítomnosti obhájce, protože u obviněného F. R. byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu.
Ustanovení §64 odst. 4 tr. řádu sice vylučuje uložení doručované zásilky v případě předvolání k veřejnému zasedání, ale nevylučuje uložení zásilky, doručuje-li se vyrozumění k veřejnému zasedání. Z toho je zřejmé, že lze uložit doručení zásilky obsahující vyrozumění o veřejném zasedání s následkem, že zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji má vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl (§64 odst. 2 tr. řádu). Vrchní soud v Praze mohl takto postupovat, protože jak již bylo výše uvedeno, obviněný F. R. byl o veřejném zasedání vyrozuměn a byl dodržen postup uvedený v §64 odst. 2 tr. řádu (srov. rozh. pod č. 38-II/2003 Sb. rozh. tr.).
V případě obviněného F. R. proto nepřicházela v úvahu námitka porušení ústavního práva obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. U obviněného F. R. totiž taková situace nenastala. Není pochyb o tom, že obviněný byl o předmětném veřejném zasedání v souladu s trestním řádem řádně vyrozuměn, ovšem bez řádné omluvy se k němu nedostavil a ani nedoložil dostatečné důvody pro jeho odročení. Vrchní soud v Praze proto nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného F. R. za přítomnosti jeho obhájce, když dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná. Námitka obviněného uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu uvedenému v §258 odst. 1 písm. g) tr. řádu
V mezích tohoto dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný F. R. opřel část dovolání o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Jde zejména o námitky obviněného, že u skutku popsaného v bodě I. výroku rozsudku odvolacího soudu nebyl obžalobou předložen jediný důkaz o tom, že při uzavírání kupní smlouvy na předmětný automobil měl v úmyslu ke škodě cizího majetku se obohatit uvedením v omyl a že existující nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz, který by ho usvědčoval. Stejnou povahu mají námitky týkající se skutku v bodě II. a) výroku rozsudku odvolacího soudu, že smlouvu neuzavíral ani nepodepisoval a vůbec neměl ponětí, že se smlouva uzavírá a rovněž i námitky ohledně skutku v bodě II. b) výroku rozsudku odvolacího soudu, že není pravda, že by byly předloženy padělky technických průkazů a že i u tohoto skutku byl uznán vinným, aniž existují jakékoliv důkazy. Proti hodnocení důkazů směřovala námitka obviněného F. R., že provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch.
Takové výhrady však nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Protože však dovolání obviněného bylo opřeno i o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c), d) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud shledal z výše uvedených důvodu neopodstatněnými, dovolání obviněného F. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný v úvodu dovolání uplatnil i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Obviněný však v odůvodnění dovolání tento důvod nijak nezdůvodnil a ani neuvedl, v čem by měl tento dovolací důvod spočívat. Proto se Nejvyšší soud tímto důvodem nemohl zabývat.
Zjevná neopodstatněnost podaného dovolání pak vedla k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného F. R., jak se toho v dovolání domáhal, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u něho byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal