ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.996.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 996/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2003 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 2 To 216/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 8/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 10 T 8/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 2 To 216/2002, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil se spoluobviněným J. K. jednáním popsaným pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, jež spočívalo v tom, že oba obvinění v době od 24. 9. 1992 do 19. 10. 1992 po vzájemné domluvě objednávali u různých dodavatelů zboží a dopravu, odebrali je ve dnech od 30. 9. 1992 až do 21. 10. 1992 a měli jeho cenu uhradit ve lhůtě splatnosti uvedené na jednotlivých vystavených fakturách, přestože věděli, že na tuto úhradu nemají dostatečné finanční prostředky a že zboží zůstane neuhrazeno, zboží prodali a získané prostředky použili pro vlastní potřebu. Tím způsobili celkovou škodu ve výši 3.974.905,40 Kč.
Za to byl obviněný M. S. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Dále byl uznán vinným i spoluobviněný J. K. a byl mu uložen trest.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako soudu druhého stupně byl vydán z podnětu odvolání obviněných M. S. a J. K. Jeho opis byl obviněnému M. S. doručen dne 13. 5. 2003, jeho obhájcům dne 12. 5. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 9. 5. 2003.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce dne 9. 6. 2003 dovolání, které dne 23. 7. 2003 doplnil a opřel ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci jeho obsahu obviněný nejprve konstatuje některé závěry odvolacího soudu a uvádí, že za správné hmotně právní posouzení nelze podle jeho názoru považovat, pokud soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně v zásadě nedošlo k pochybení, aniž by uvedl, co tím má na mysli. Dále je obviněný toho názoru, že stran některých dílčích útoků se soudy činné dříve ve věci dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, u dalších útoků pak podle jeho názoru nebyly předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že objednané zboží bylo odebráno. Obviněný se domnívá, že nebyl dán jeho úmysl v potřebné formě, neboť byl pouhým zaměstnancem obviněného J. K., s nímž se na žádné trestné činnosti nedomlouval. Současně obviněný M. S. tvrdí, že pochybení v hodnocení důkazů vedlo i k nesprávnému posouzení podmínek pro uložení trestu, který tak neodráží zásady uvedené zejména v §31 a §33 tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný M. S. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ohledně jeho osoby i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně obviněný navrhuje, aby bylo podle §265l odst. 4 tr. řádu rozhodnuto o tom, že se obviněný nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. S. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že podle jeho názoru obviněný své dovolání formálně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti namítá neúplnost provedeného dokazování a vadné hodnocení důkazů a dále nesprávnost výroku o trestu. Protože se tak uplatněný dovolací důvod nekryje s tvrzenými námitkami, navrhuje státní zástupce, aby bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto jako dovolání podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Brně dne 9. 6. 2003, přičemž doplněno bylo dne 23. 7. 2003. Zmíněné doplnění sice bylo učiněno již po uplynutí lhůty k podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. řádu, avšak vzhledem k tom, že soud prvního stupně nedodržel po doručení jinak neúplného dovolání dne 9. 6. 2003 podmínky stanovené v §265h odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud přihlédl i tomuto doplnění.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný poukázal na některá jím tvrzená procesní pochybení, k nimž mělo dojít v průběhu řízení, a zejména uvedl, že se soudy činné dříve ve věci dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, dále má za to, že z provedených důkazů nevyplývají skutkové závěry, a dále tvrdí, že se s obviněným J. K. na žádné trestné činnosti nedomlouval, tudíž nemůže být dán jeho úmysl.
Vedle těchto námitek konkretizovaných dále v dovolání obviněný současně spatřuje pochybení v uloženém trestu, který považuje za nepřiměřený, resp. neodrážející zásady uvedené zejména v §31 a §33 tr. zák.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný v první části svých námitek shledává především v nesprávných skutkových zjištěních učiněných soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, protože tvrzenou nesprávnost v právním posouzení vyvozuje v podstatě toliko z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínku pro jinou právní kvalifikaci svého jednání totiž obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale z toho, že soudy obou stupňů nezjistily jiné skutkové okolnosti. Obviněný se tedy domáhá, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Z formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je přitom patrné, že předpokladem jeho existence je nesprávnost aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. S. namítal nesprávnost skutkových zjištění a vadné hodnocení některých důkazů, pak nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, ovšem jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek (spolu s obviněným J. K.) tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to i pokud jde o existenci podvodného úmyslu obviněného. K rozhodnutí o jiném právním posouzení stíhaného skutku, resp. o nedostatku úmyslného zavinění obviněného, jak se toho obviněný v dovolání domáhá, by mohl Nejvyšší soud dospět jen na podkladě jiného hodnocení důkazů nebo po odhlédnutí od některých důkazů, z nichž vycházely soudy v původním řízení. K tomu ovšem, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud není oprávněn.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného M. S. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nijak nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, přestože se domáhá posouzení skutku jako beztrestného, ale činí tak výlučně na podkladě námitek, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.
Obviněný M. S. současně ve svém dovolání napadl i výrok o trestu, který považuje za nepřiměřený. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný svoji námitku opírá, lze však uplatňovat, jak již bylo zmíněno, toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu podle §37a tr. zák. apod., k čemuž však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného M. S. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného M. S. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Předmětem dovolacích námitek se totiž staly především tvrzené nedostatky ve skutkových zjištěních soudů činných dříve ve věci a v jimi provedeném hodnocení důkazů, resp. nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu a v uloženém trestu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, ale nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný M. S. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y