ECLI:CZ:NS:2003:5.TZ.138.2003.1
sp. zn. 5 Tz 138/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. října 2003 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jindřicha Urbánka a JUDr. Jiřího Šoukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, b y l v neprospěch obviněného J. K. p o r u š e n z á k o n v ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k ustanovení čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.
Citované usnesení se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Takto se zrušuje zejména rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999), kterého se dopustil tím, že v úmyslu trvale se vyhnout výkonu vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení nenastoupil dne 3. 10. 1977 do 12.00 hod. vojenskou základní službu u VÚ 4558 L., jak mu bylo uloženo doručeným povolávacím rozkazem OVS K. řady C čís. 0837.., který dopisem vrátil zmíněné OVS, odvolávaje se na svůj dlouhodobý pracovní závazek. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením k jeho výkonu do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. Citovaný rozsudek nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně dne 17. 12. 1977, přičemž celý uložený trest obviněný vykonal (po zápočtu vazby) dnem 9. 11. 1979.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo z podnětu žádosti obviněného J. K. rozhodnuto tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o soudní rehabilitaci\"), se výše uvedený rozsudek téhož soudu zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a zrušují se i všechna další rozhodnutí obsahově navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 9. 1990.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, se obviněnému J. K. podle §269 odst. 1 tr. zák. ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do tehdejší 1. nápravně výchovné skupiny. K odvolání obviněného J. K. byl rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, zrušen rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 1977, sp. zn. 3 T 153/77, bylo podle §24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od potrestání obviněného.
Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovením §3 odst. 1 a §269 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na citované odsuzující rozhodnutí a na rozhodnutí, kterými došlo k soudní rehabilitaci obviněného J. K. Dále reprodukoval obsah zákonných ustanovení, v nichž spatřuje porušení zákona, a obsah ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona o soudní rehabilitaci. Podle ministra spravedlnosti bylo důvodem k odmítnutí vojenské služby u obviněného J. K. jeho náboženské přesvědčení a jeho čin, pro nějž byl stíhán, tak měl směřovat k uplatnění základního práva zaručeného ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv a takový čin byl údajně v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný čin. Ve stížnosti pro porušení zákona vyslovil ministr spravedlnosti přesvědčení, že u obviněného J. K. se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948, a přestože Ústava ČSSR z roku 1960 tuto svobodu formálně zaručovala, ustanovení norem nižší právní síly ji prakticky likvidovala. Ministr spravedlnosti rovněž poukázal na ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a je toho názoru, že rehabilitaci nelze zužovat pouze na výrok o trestu při současném zachování výroku o vině. Smyslem rehabilitačních zákonů je podle názoru ministra spravedlnosti rehabilitovat co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali podle svého svědomí a hájili tak svá základní práva a svobody. Ministr spravedlnosti se domnívá, že samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního zákona, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když nikoli ve smyslu ryze trestně právním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán.
Výrok o vině J. K. trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. považuje ministr spravedlnosti s ohledem na ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci jako výrok učiněný v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská a politická práva zaručená ústavou. Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení včetně obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a aby dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. řádu a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") o předmětné stížnosti pro porušení zákona již rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 163/2001, kterým podaný mimořádný opravný prostředek podle §268 odst. 1 tr. řádu zamítl, protože neshledal porušení zákona. V odůvodnění zejména poukázal na skutečnost, že trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. není uveden ve výčtu v ustanovení §2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, tudíž odsouzení obviněného nemohl považovat za nezákonné bez dalšího, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu z mezinárodních smluv o lidských právech nelze dovodit žádné právo na odmítnutí vojenské služby z náboženských důvodů. Vzhledem k tomu, že citovaný trestný čin je uveden v ustanovení §4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci, nezákonnost napadeného rozhodnutí by bylo možné spatřovat toliko za situace, jestliže by byla zjištěna některá vada podle §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že mohou existovat i taková odsouzení pro spáchání trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák. z důvodu náboženského přesvědčení, která žádnou vadou netrpí. Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že ze spisového materiálu, který je k dispozici, nelze učinit závěr, podle něhož by napadené rozhodnutí bylo zatíženo jinou procesní vadou než jen vadou ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, jak bylo v napadeném rozhodnutí vysloveno. Současně Nejvyšší soud poukázal i na skutečnost, že proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, které je napadeno stížností pro porušení zákona, obviněný J. K. ani jeho obhájce neměli žádných námitek, neboť vůči němu neuplatnili řádným opravným prostředek a tudíž nabylo právní moci.
Zmíněné usnesení Nejvyššího soudu napadl obviněný dne 22. 11. 2001 ústavní stížností, z jejíhož podnětu Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, tím způsobem, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 163/2001, zrušil. V odůvodnění mimo jiné poukázal na skutečnost, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci konal přezkumné rehabilitační řízení podle třetího oddílu zákona o soudní rehabilitaci. Při svém rozhodování byl přitom povinen přihlédnout v první řadě k ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož stěžejním účelem bylo zrušit odsuzující rozsudky za činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujícím Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a které byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, tudíž mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Z nezpochybněných skutkových zjištění bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci podle Ústavního soudu vyplývá, že obviněný J. K. nenastoupil výkon vojenské služby pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. Na jeho čin bylo tudíž nutno nahlížet jako na jednání, které směřovalo k uplatnění základního práva zaručeného výše uvedenými normami, a proto se také jeho odsouzení dostalo do zásadního rozporu s principy demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se podle názoru Ústavního soudu měly stát podkladem pro rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci v přezkoumávané trestní věci obviněného. Pokud by byl tento soud vycházel důsledně z ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčeným a v právní moci výrok o vině obviněného J. K. v původním odsuzujícím rozsudku. Pochybení bývalého Vojenského obvodového soudu potom podle Ústavního soudu nenapravil ani Nejvyšší soud v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud odůvodnění svého nálezu dále poukázal na nález pléna Ústavního soudu vydaný dne 26. 3. 2003 pod sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a publikovaný pod č. 43/2003 Sb. ve věci obviněného J. W., jehož závěry považuje za závazné i v posuzované věci obviněného J. K. Odmítá tudíž názor Nejvyššího soudu, podle kterého se ustanovení §1 zákona o soudní rehabilitaci na tuto věc nevztahuje s tím, že zmíněné ustanovení je nutné posoudit s přihlédnutím k ustanovení §4 písm. e) tohoto zákona, kde je trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách výslovně jmenován. Podle Ústavního soudu obviněný J. K. svým činem toliko uplatnil právo na svobodu svědomí garantované článkem 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z něj vyplývající právo na náboženské vyznání podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, k jejímuž respektování je Česká republika s přihlédnutím k čl. 1 odst. 2 Ústavy zavázána. Ústavní soud poukazuje rovněž na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 3. 2001 ve věci S., K. a K. proti Německu, podle něhož je legitimní, aby při stanovení trestní odpovědnosti osob soudy v právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát. Ústavní soud tento názor sdílí a má za to, že Ústava platná v roce 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva. Svobodu vyznání potom sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Ústavní soud uvádí, že navíc norma nižší právní síly, podle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem, např. branný zákon, tuto svobodu prakticky likvidovala. Ústavní soud uzavírá, že jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný čin.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství, obviněnému a jeho obhájci s tím, že mají právo se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnila s podaným mimořádným opravným prostředkem a navrhla, aby mu bylo vyhověno. Obviněný, který se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce, uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou, neboť napadené rozhodnutí je podle jeho názoru ve zjevném protikladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, vydaným ve věci obviněného J. K., ale i s dalšími obdobnými nálezy. Má za to, že skutkový stav byl soudy zjištěn správně, neboť obviněný odmítl vykonat vojenskou, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení, odvolávaje se současně na svůj dlouhodobý pracovní závazek, ale následně byl tento skutkový stav chybně vyhodnocen. Obviněný tudíž se stížností pro porušení zákona souhlasí a navrhuje rozhodnout tak, jak je uvedeno v jejím závěru, přičemž porušení zákona by podle něj mělo být vysloveno i ve vztahu k ustanovení §1 a §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci.
Vzhledem ke zrušení dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona citovaným kasačním nálezem Ústavního soudu pokračoval Nejvyšší soud ve smyslu §314h a násl. tr. řádu v řízení o této stížnosti pro porušení zákona a na jejím podkladě opětovně přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a též s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, zjistil, že zákon porušen byl. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že je ve smyslu §267 odst. 3 tr. řádu vázán podanou stížností pro porušení zákona a jejími důvody, neboť z jejího podnětu je povinen a současně oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Napadeným rozhodnutím je přitom usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, kterým bylo rozhodnuto o účasti obviněného J. K. na soudní rehabilitaci. Předmětem rozhodnutí tedy zejména bylo, zda uvedený soud postupoval v souladu s ustanoveními zákona o soudní rehabilitaci.
Současně je Nejvyšší soud ve smyslu §314h odst. 1 věta druhá tr. řádu při opětovném rozhodování o podané stížnosti pro porušení zákona vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Ústavní soud svým nálezem ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, jehož argumentace byla výše reprodukována. Proto v návaznosti na citovaný nález Nevyšší soud vyslovil porušení zákona, k němuž došlo v napadeném rozhodnutí, a to v ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, které v něm bylo užito, ve vztahu k ustanovení čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný J. K. totiž podle skutkových zjištění nenastoupil vojenskou základní službu v úmyslu trvale se jí vyhnout z důvodu svého náboženského přesvědčení. Svým činem však podle závazného právního názoru Ústavního soudu toliko uplatnil své právo na svobodu svědomí garantované článkem 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z něj vyplývající právo na náboženské vyznání podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, k jejímuž respektování se Česká republika s přihlédnutím k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy zavázala. Svoboda svědomí je přitom tzv. absolutním právem, přičemž tento absolutní charakter mu odepřela jak Ústava platná v roce 1977, tak i tehdy platné zákonné normy. Svoboda vyznání sice byla formálně zaručena, současně však citovaná Ústava stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Navíc právní názor Ústavního soudu zdůrazňuje, že nevydání normy nižší právní síly, podle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat v návaznosti na ustanovení jiných právních norem, jakým byl např. branný zákon, tuto svobodu prakticky likvidovalo. Proto Ústavní soud konstatoval, že jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci se v napadeném usnesení, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, v rehabilitačním řízení nezabýval původním odsouzením obviněného J. K. i z těchto hledisek, takže své rozhodnutí omezil jen na zjištění vady podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci.
Na základě popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. K. v ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci (tj. v ustanovení, které soud použil), a to ve vztahu k ustanovení čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb. (tj. ve vztahu k ustanovení, v němž došlo podle závazného právního názoru Ústavního soudu k porušení ústavního práva obviněného J. K.). Podle §269 odst. 2 tr. řádu potom Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a zrušil současně další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Takto byl zrušen zejména rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 22. 11. 1990, sp. zn. Rtvo 9/90, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 Rtv 202/90, protože jde o rozhodnutí učiněná v bezprostřední návaznosti na citované usnesení, kterým byl porušen zákon.
Podle §270 odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, protože je zřejmé, že o soudní rehabilitaci obviněného J. K. je třeba opětovně rozhodnout a Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v tomto směru nahrazoval činnost soudů nižších stupňů. Okresní soud v Olomouci je pak ve smyslu čl. II odst. 1 zákona č. 284/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, soudem nyní věcně a místně příslušným k dalšímu řízení ve věcech bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci.
Okresní soud v Olomouci na základě uvedeného pokynu provede opětovně rehabilitační řízení ve věci obviněného J. K., v jehož rámci zohlední shora popsané závěry vyplývající zejména z nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci. Na podkladě takto projednaného návrhu obviněného na soudní rehabilitaci pak okresní soud vydá rozhodnutí respektující zde vyslovený právní názor.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y