ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1017.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1017/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2003 dovolání, které podal obviněný J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 10 To 13/03, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 34 T 1/2002, byl obviněný J. O. uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. O. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému D. L., zastoupenému opatrovnicí J. L., ve výši 63.075,- Kč.
Tímtéž rozsudkem byl pro trestné činy nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. odsouzen spoluobviněný J. R.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný J. O. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 10 To 13/03, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného J. O. v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 34 T 1/2002. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný J. O. byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., protože dne 22. 4. 2001 v odpoledních hodinách poté, co v průběhu dne společně hledali s dnes již odsouzeným J. R. poškozeného D. L., v šestém patře za použití lsti společně vstoupili do bytu uživatelky M. F., kde obžalovaný J. O. fyzicky napadl přítomného D. L. tím způsobem, že jej tloukl pěstí do obličeje a těla a požadoval po něm vydání peněz, přitom jej prohledával a přestože viděl, že D. L. není schopen obrany, srazil jej na zem, kopal jej do obličeje, břicha a hlavy a dupl mu na hlavu a posléze, když D. L. ležel bezvládně na zemi, mu zapálil vlasy zapalovačem a tímto svým jednáním způsobil poškozenému zranění, a to tříštivou zlomeninu přední stěny dutiny horní čelisti vpravo, zlomeninu nosních kostí, akutní krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v čelní, temenní a týlní krajině vlevo, krevní výrony obou víček pravého oka, krevní výron na nosu, krevní výron na levém uchu s drobnou tržnou rankou boltce, otok horního rtu a otok nad levou klíční kostí, krevní výron na hrudníku vpravo, krevní výron na krku vlevo a krevní výron na zevní ploše pravé paže, tedy zranění označená znalci jako těžká a vážná a pokud by nebyl poškozenému proveden chirurgický zákrok odsátím krevního výronu v dutině lební a se stavěním krvácení, byl by bezprostředně ohrožen na životě, zatímco odsouzený J. R. byl celému jednání v bytě přítomen, v ruce držel tomfu, kterou v bytě našel, obžalovanému J. O. v jeho jednání nezabránil a do jednání obžalovaného J. O. účinně zasáhl až poté, co došlo k zapálení vlasů poškozeného.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. O. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. O. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. O. prostřednictvím svého obhájce dne 14. 8. 2003 dovolání, které bylo jako poštovní zásilka Krajskému soudu v Plzni doručeno dne 15. 8. 2003. Z jeho obsahu je zřejmé, že mimořádný opravný prostředek směřuje do všech výroků napadeného rozsudku. Dovolání obviněný opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil subjektivní stránku jeho jednání zejména pohnutku, přičemž provedené důkazy posuzoval jednostranně a v jeho neprospěch. Tvrdí, že bez hlubšího odůvodnění dospěl k závěru, že na poškozeného útočil v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.] ho usmrtit a přitom obžaloba vycházela z úmyslu nepřímého [§4 písm. b) tr. zák.]. Podle obviněného je závěr odvolacího soudu, že ke smrti poškozeného nedošlo jen v důsledku lékařské péče „obrácením skutečnosti“, neboť pokud by poškozenému byla poskytnuta řádná péče, zdravotní následky by byly podstatně menší, popřípadě by nenastaly. Konstatuje, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je ve srovnání s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně velmi stručné a nepřesvědčivé. Podle jeho názoru odvolací soud nezkoumal, jaká byla jeho pohnutka a úmysl, jaké následky způsobené poškozenému je možné přičítat J. O. a jaké byly způsobeny následným zanedbáním lékařské péče. Obviněný vrchnímu soudu vytýká, že jeho závěry ohledně subjektivní stránky předmětného jednání nejsou objektivní, neboť nebral v úvahu důkazy svědčící pro opačný závěr; zejména se nevypořádal se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého jednal ve stavu simplexního afektu zlosti, jeho osobnost byla subkompenzována nepříznivou sociální situací a vlivem afektu zřejmě neodhadl svoji sílu a míru agresivity, přičemž pro tento závěr svědčí i výpověď svědkyně P.
Obviněný dále uvádí, že jeho úmysl i pohnutka směřovaly k domožení se částky 600,- Kč, kterou poškozenému půjčil. Zdůrazňuje, že jeho úmyslem nebylo D. L. usmrtit, ale potrestat jej za nedodržení slibu, že půjčené peníze vrátí. Je nanejvýš pravděpodobné, že pokud by poškozený peníze vrátil, tak k útoku by nedošlo, eventuálně by mu pouze vynadal. Obviněný tvrdí, že zdaleka nevyužil svůj plný fyzický potenciál. Pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, mohl zaútočit daleku účinněji, zejména zvýšenou intenzitou, četností a lokalizací kopů i úderů. Vůči poškozenému použil důraznější útok, protože si byl vědom jeho fyzické převahy. Nevěděl však, že je pod vlivem léků, případně drog i alkoholu a není schopen obrany. Podle názoru obviněného nelze přihlížet k jeho výroku, že poškozeného zabije; tento výrok si nepamatuje a i kdyby ho pronesl, jednalo by se o silácký výraz vyskytující se ve vypjatých emočně nezvládnutých situacích, který nelze brát doslova (nevyjadřoval jeho skutečný úmysl). Odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval otázkou, nakolik by byly neodvratné následky, které poškozený v důsledku jeho útoku utrpěl, a to při řádné lékařské péči. V této souvislosti uvádí, že zdravotnický personál nemocnice v S. hrubě zanedbal své povinnosti, neboť pokud by byl poškozený řádně vyšetřen a jeho zranění zjištěna, tak adekvátním lékařským postupem mohlo být zabráněno trvalým následkům v rozsahu, které utrpěl. Obviněný tvrdí, že celý případ byl v nemocnici bagatelizován, k čemuž přispělo i chování poškozeného, který nevybíravými slovy odmítal ošetření již při kontaktu s pracovníky záchranné služby, asistujícími policisty a nemocničním personálem. Poukazuje na řadu prodlev při ošetřování D. L., který byl mimo jiné po dobu tří hodin v kritickém stavu, jehož přímým následkem jsou vážné a trvalé následky na jeho zdraví. O tom, že lékařské ošetření v nemocnici v S. nebylo bez chyb svědčí i postup její ředitelky, která odmítla znalkyni poskytnout zdravotní dokumentaci jmenovaného, ale zaslala jí jen jakýsi přípis, kde uvádí pouze vybrané, neverifikovatelné skutečnosti. Obviněný je přesvědčen, že pokud by poškozenému byla věnována řádná péče, byl by již dávno zdráv, bez jakýchkoliv trvalých následků.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že z obecných hledisek lze označit dovolání za přípustné. Dále se v porobnostech ztotožňuje s právním posouzením jednání obviněného, které odvolací soud kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti konstatuje, že obviněný již v době, kdy hledal poškozeného, tvrdil, že jej zabije. Tomu odpovídalo i pozdější napadení D. L., vedené zejména proti jeho hlavě, a to velmi brutálním a masivním způsobem. V tomto jednání obviněný pokračoval i poté, co zjistil, že poškozený u sebe nic nemá, a vše vyvrcholilo zapálením jeho vlasů. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že úmysl obviněného usmrtit poškozeného [§4 písm. a) tr. zák.] je zjevný z celkové povahy jeho útoku. K usmrcení nedošlo pouze proto, že obviněnému v tom zabránil spoluobviněný R. a poškozenému byla poskytnuta taková lékařská péče, která následku smrti zabránila. Podle názoru státní zástupkyně je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, přičemž aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. O. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný J. O. zejména popírá, že měl úmysl poškozeného usmrtit a popisuje svoji verzi předmětné události. Uvádí, že při útoku plně nevyužil svůj fyzický potenciál a mohl jej vést daleko účinněji. Tvrdí, že trvalé zdravotní následky by poškozenému nevznikly, pokud by mu byla poskytnuta patřičná lékařská péče. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nepřihlížel k těm, které by odporovaly jeho závěrům. Z těchto údajných skutečností a procesních nedostatků obviněný následně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V této souvislosti nutno připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr ohledně zavinění jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu.
Jak již bylo výše uvedeno je pro dovolací soud rozhodující konečné skutkové zjištění, podle něhož obviněný J. O. spáchal skutek tak, jak je popsán v rozsudku odvolacího soudu a rozveden v jeho odůvodnění, tedy mimo jiné že: „… fyzicky napadl přítomného D. L. tím způsobem, že jej tloukl pěstí do obličeje a těla a požadoval po něm vydání peněz, přitom jej prohledával a přestože viděl, že D. L. není schopen obrany, srazil jej na zem, kopal jej do obličeje, břicha a hlavy a dupl mu na hlavu a posléze, když D. L. ležel bezvládně na zemi, mu zapálil vlasy zapalovačem a tímto svým jednáním mu způsobil (v úvodu odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu již popsaná mnohočetná poranění) a pokud by nebyl poškozenému proveden chirurgický zákrok odsátím krevního výronu v dutině lební a se stavěním krvácení, byl by bezprostředně ohrožen na životě…“. K tomuto skutku v odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl: „…poskytnutá lékařská pomoc odpovídala zjištěnému zdravotnímu stavu poškozeného a znalkyně nezjistila nic, co by svědčilo pro závěr, že lékařská péče v tomto směru byla zanedbána. Nemůže proto obstát námitka obžalovaného, že současný zdravotní stav poškozeného je zaviněn špatnou lékařskou péčí.“ K jednání obviněného rovněž konstatoval: „…již v době, kdy hledal poškozeného, používal vážně myšlené výrazy, že poškozeného zabije a těmto slovním projevům odpovídalo i pozdější napadení poškozeného. Útok byl veden z větší části proti hlavě poškozeného, a to velmi brutálním a masivním způsobem… Jeho jednání vůči poškozenému pak vyvrcholilo tím, že mu zapálil vlasy a ve svém jednání přestal teprve, když mu v tom zabránil dnes již odsouzený J. R. Odvolací soud také zdůraznil: „Výše popsaný útok pak ve svém souhrnu ukazuje na to, že obžalovaný chtěl poškozeného usmrtit a k tomuto následku nedošlo jen proto, že mu v tom jednak zabránil výše uvedený odsouzený a dále, že poškozenému byla poskytnuta taková lékařská péče, která zabránila smrti.“ (vše na str. 5 a 6 rozsudku).
Podle Nejvyššího soudu obviněný v dovolání nenamítá, že by takto zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky uplatněné v dovolání primárně namítají správnost těch skutkových zjištění (a hodnocení provedených důkazů), z nichž odvolací soud učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil (kromě trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.) všechny zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. včetně jeho subjektivní stránky. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Proto ze strany obviněného byly výlučně vzneseny námitky, které jsou mimo rámec jím uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], přičemž je nelze podřadit ani pod některý z dalších zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. O. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k