ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1192.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1192/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2003 o dovolání podaném obviněným Ing. I. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 9 To 161/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 16/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. I. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 16 T 16/99, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 4. 7. 2002, uznán vinným, že
poté, co dne 16. 3. 1998 v P. u pobočky K. b., P., na jeho běžný účet mu byla omylem firmou H. – R., a. s. V. B. převedena částka 405.322,- Kč, o čemž se dověděl dne 19. 3. 1998, tuto částku nevrátil a ponechal si ji pro svou potřebu.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit firmě H.– R., a. s. V. B. částku 405.322,- Kč s úrokem 26% ode dne 21. 3. 1988 (správně má být 1998 – jedná se o zřejmou písařskou chybu) do zaplacení.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2002, sp. zn. 9 To 161/2002, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému Ing. I. D.až dne 3. 6. 2003 (a to krátkou cestou poté, co byl na příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 za tímto účelem zatčen), zatímco jeho obhájci JUDr. V. J. a rovněž Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 shodně již dne 10. 7. 2002.
Dne 9. 9. 2002 učinil obviněný prostřednictvím shora jmenovaného obhájce na poště podání adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 6, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze; podání zcela shodného obsahu a stejným způsobem učinil ještě dne 28. 7. 2003 (jak v něm obhájce v zastoupení obviněného uvedl, podal je po doručení opisu rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému opětovně „z opatrnosti“). Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody vymezené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že tento se podle jeho názoru vztahuje i na případy, kdy hlavní líčení proběhne, avšak obviněný není způsobilý podrobit se výslechu a posoudit dosah svého jednání. Poukázal na to, že při hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2002 byl v důsledku úrazu, kdy utrpěl mimo jiné závažné poranění mozku, ve špatném zdravotním stavu a pod vlivem léků, jejichž vedlejším účinkem byl duševní útlum; znalecký posudek, jenž byl ohledně jeho zdravotního stavu vypracován, označil za rozporuplný, když navíc znalec v něm neposoudil jeho zdravotní stav z toho hlediska, zda jej lze postavit před soud, nezhodnotil, jaký dopad na něj měly užívané léky, a vycházel pouze z dokumentace více jak šest měsíců staré, aniž by jej vyšetřil. Jestliže pak soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, porušil jeho právo na obhajobu; rovněž se domníval, že jeho trestní stíhání mělo být přerušeno podle §224 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s §173 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naplnění dalšího uplatněného důvodu dovolání, tj. ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný spatřoval v tom, že soudy obou stupňů posoudily předmětný skutek nesprávně po právní stránce; daný skutek prý nemůže být trestným činem, neboť nebyla naplněna jeho formální stránka. Argumentoval přitom tím, že z provedených důkazů vyplývá, že z částky 405.322,- Kč byla částka ve výši 116.733,81 Kč odepsána z jeho účtu zcela bez jeho vědomí; v takovém případě jím nebyla co do této částky naplněna subjektivní stránka daného trestného činu ve formě úmyslu. Navíc v průběhu trestního řízení nebyl proveden ani jediný důkaz alespoň nasvědčující tomu, že si částku 405.322,- Kč přisvojil, ačkoliv věděl, že se jedná o částku, která mu byla na účet zaslána omylem; pokud soudy obou stupňů tento úmysl dovodily ze skutečnosti, že den poté, co byl poškozenou upozorněn na její omyl, vybral z účtu částku 280.000,- Kč, šlo o závěr v zásadním rozporu s provedenými důkazy. Především nebylo prokázáno, že by tuto částku vybral, a dále ve spise není založen ani jediný důkaz o tom, že by přijal a přečetl fax ze dne 19. 3. 1998 či dopis ze dne 20. 3. 1998; na omyl poškozené byl upozorněn až v polovině dubna roku 1998. Zdůraznil rovněž, že odvolací soud dotvořil výpověď svědkyně Š. v tomto směru, resp. přizpůsobil ji tak, aby tvořila ucelený řetěz s jinými důkazy ve věci provedenými. Takový postup označil za nepřípustný; pochybnosti měly být rozptýleny provedením dalších důkazů, a zejména výslechem osoby označené jako Sedláková, která měla předmětný fax odeslat. Odvolací soud pochybil i v tom, že se nezabýval charakterem vztahu mezi ním, poškozenou a společností S. & C.; plnila-li poškozená vůči němu, plnila tak osobě, která pro ni provedla dílo.
Konečně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný brojil proti výroku o povinnosti k náhradě škody s tím, že je zřejmě nesprávný. Soud totiž přiznal poškozené úroky z prodlení již od 21. 3. 1988, zatímco daná částka byla z jeho účtu čerpána dne 21. 3. 1998. Přestože na toto zřetelné pochybení soudu prvního stupně upozornil již v odvolání, soud druhého stupně je nenapravil, stejně tak nebylo reagováno na jeho návrh provést opravu, který učinil dne 12. 7. 2002. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a zrušil i vadné řízení, které jeho vydání předcházelo.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dvakrát, a to dne 7. 10. 2002 a dne 23. 6. 2003). Ke dni svého rozhodnutí Nejvyšší soud neměl takové případné vyjádření k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. V tomto ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).
Obviněný Ing. I. D. spatřoval naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že u hlavního líčení konaného Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 16. 1. 2002 byl sice přítomen, avšak pro celkově špatný zdravotní stav nebyl schopen podrobit se výslechu a posoudit dosah svého jednání. Takovou námitku však nelze pod daný dovolací důvod podřadit. Ze spisového materiálu je zřejmé, že hlavní líčení bylo shora uvedeného dne soudem konáno v přítomnosti obviněného (poté, co již bylo na jeho opakované žádosti odročováno a k posouzení zdravotního stavu z hlediska možnosti postavit jej před soud byl přibrán znalec, jenž zpracoval znalecký posudek s pozitivním výsledkem v tomto směru); obviněný navíc u jednání do protokolu uvedl, že … bude vypovídat, může při výpovědi i stát … svého práva nevypovídat nevyužívám, vypovídat chci a budu … Tvrzení obviněného v tom smyslu, že byl z důvodu zdravotních problémů, resp. vlivem užívaných léků u jednání tzv. „duchem nepřítomný“, tj. jeho výhrada ke kvalitě své prezentace před soudem v rámci hlavního líčení, v důsledku čehož došlo podle jeho názoru ke stejné situaci, jako by u jednání nebyl přítomen vůbec, stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu. Ten by mohl být dán jen v případě jeho skutečné (tj. fyzické) nepřítomnosti u hlavního líčení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je nutno dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Dalším důvodem, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu dovolání obviněného Ing. I. D., a to v části, kterou opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rovněž nemůže obstát. Přestože na uvedený důvod formálně odkazuje, ve skutečnosti se svým podáním v této části domáhá změny skutkových zjištění na základě jiného hodnocení provedených důkazů. Tak je tomu jak v případě jeho výhrad k prokázané výši škody v částce 405.322,- Kč, kterou úmyslně nevrátil poškozené obchodní společnosti, stejně jako jeho tvrzení, že nebylo prokázáno, že ze svého účtu vybral částku 280.000,- Kč, a také tehdy, když namítá, že ve spise není založen jediný důkaz o tom, že přijal a přečetl fax a dopis od poškozené obchodní společnosti, jimiž ho na svůj omyl upozornila a žádala o vrácení předmětných finančních prostředků, a dále jestliže vytýká odvolacímu soudu nesprávný postup při hodnocení výpovědi svědkyně Š., neprovedení důkazu výslechem osoby označené jako S. a nezohlednění vztahu mezi ním, poškozenou a společností S. & C., když tvrdil, že pokud mu poškozená společnost plnila, pak jako tomu, kdo pro ni provedl dílo. Takové výhrady jsou však výhradami výlučně skutkové povahy, z nichž obviněný až následně dovozuje nesprávné právní posouzení skutku (včetně subjektivní stránky ve formě úmyslu) soudy. Jako takové nenaplňují materiálně jím uplatněný dovolací důvod, nýbrž jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. I tyto námitky obviněného tak stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu.
Konečně Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda je relevantní poslední obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Důvod dovolání podle tohoto ustanovení je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Spočívá tedy ve dvou alternativách: nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou (chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran), nebo určitý výrok sice byl učiněn, ale není úplný.
Výrok o náhradě škody, proti němuž vznesl dovolatel výhradu, musí mít náležitosti uvedené v §228 odst. 2 tr. ř., neboť je ve smyslu §274 písm. b) o. s. ř. rozhodnutím, na základě kterého je možno v případě dobrovolného nesplnění závazku podat návrh na výkon rozhodnutí; je tedy tzv. exekučním titulem. Mezi tyto náležitosti patří především řádné označení oprávněné osoby. Součástí výroku o náhradě škody jsou i úroky z prodlení, pokud je poškozený požadoval, takže musí být uvedena doba, od kdy je škůdce (obviněný) v prodlení, a výše přiznaných úroků.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud obviněný prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu napadl výrok o náhradě škody s tím, že je zřejmě nesprávný, když je v něm chybně uvedena doba, od kdy je v prodlení, resp. od kdy byly poškozené obchodní společnosti přiznány úroky z prodlení (od 21. 3. 1988), ve skutečnosti jej neuplatnil, nýbrž jen formálně deklaroval. Ačkoliv předmětný výrok uvedenou chybou opravdu trpí, nelze jej subsumovat pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně není neúplným (již vůbec pak nemůže chybět).
Ovšem právě vzhledem k tomu, že ve výroku o náhradě škody v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 16 T 16/99, je (zřejmě v důsledku písařského pochybení) uvedeno evidentně nesprávně datum, od něhož byly poškozené obchodní společnosti H. – R., a. s., V. B. přiznány úroky z prodlení ve výši 26% z částky 405.322,- Kč, tj. den 21. 3. 1988, ačkoliv z věci samotné mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že tak mělo být učiněno od 21. 3. 1998, Nejvyšší soud upozorňuje soud prvního stupně na potřebu postupu podle §131 odst. 1 tr. ř., pokud tak neučinil již soud odvolací a opravu této zřejmé chyby mu nenařídil.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě všechny výhrady, které obviněný v dovolání uplatnil, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, odvolací soud se jimi (až na právě uvedenou výjimku) řádně zabýval.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. I. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a