ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1193.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1193/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání obviněného V. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 9 To 151/2003, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 T 36/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 T 36/2002, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., účinného do 30. 11. 2000, kterého se dle rozsudečného výroku dopustil tak, že dne 6. 7. 2000 v rámci svého živnostenského oprávnění pořádal bez souhlasu k užití děl na fotbalovém hřišti v obci H. I., okr. K. veřejnou hudební produkci, a to živé provozování zábavné hudby hudebních skupin A., H., T. a A., kdy tito výkonní umělci provozovali hudební díla autorů, kteří převedli na O. s. a. p. p. k d. h. (OSA) právo udělovat souhlas k užití a jelikož před produkcí neměl licenční smlouvu OSA, porušil ustanovení §§12 – 14 zák. č. 35/1965 Sb. (autorský zákon), musel vědět, že souhlas k užití děl nedostane, a způsobil tím OSA, P., škodu ve výši 10.510,- Kč. Za tento trestný čin byl podle §152 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Citované rozhodnutí obviněný V. K. napadl odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 9 To 151/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení (v dovolání je nesprávně označeno jako rozsudek) odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. H. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Kolíně dne 15. 8. 2003. Dovolací důvod spatřuje v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V jeho odůvodnění především soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily skutečnost, že věděl o zákazu užití veškerého chráněného hudebního díla O. s. a. (dále jen OSA), neboť rozhodnutí OSA mu nebylo nikdy doručeno. Svou argumentaci ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu opírá i o skutečnost, že žádost pro práva k dílům hudebním předal zástupci OSA panu V. již dne 5. 6. 2000, což bylo s dostatečným předstihem před konáním veřejné produkce. K žádosti založené ve spise (č. l. 15) uvedl, že jde o jiný doklad, než který měl v držení on. Za podstatné však považuje, že tuto žádost převzal pan V. jako osoba oprávněná za OSA jednat, a proto neměl důvod pochybovat o tom, že akce může proběhnout a že bude dodatečně zaslána smlouva, jak bývalo obvyklé v minulosti, když pořádal jiné obdobné hudební produkce. Na základě těchto skutečností vyslovil názor, že v trestním řízení musí být jednoznačně prokázané, že obviněný měl vědomost o uvedeném zákazu, i to, že měl úmysl porušit předmětnou právní úpravu. Vyslovil domněnku, že v jeho případě nebyl prokázán jakýkoliv úmysl dopustit se protiprávního jednání, a to ať přímý, nebo nepřímý. Dovolací důvod proto spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, jelikož nebylo bezpečně prokázáno, že by došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
Vzhledem k tomuto svému přesvědčení obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil ve všech výrocích a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání doručen dne 1. 10. 2003 postupem podle §265h odst. 2 tr. řádu, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda dovolání splňuje základní náležitosti. Shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit dle §265e odst. 1 tr. řádu. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podaný mimořádný opravný prostředek vykazoval určité nepřesnosti v označení rozhodnutí, proti kterému směřoval, a to v záhlaví podání. Z jeho dalšího textu, petitu i z celkového obsahu podání bylo však možné dovodit, že obviněný dovoláním napadl především rozhodnutí soudu druhého stupně (vedle rozhodnutí soudu prvního stupně) a nepřesné označení v úvodu dovolání není zásadním nedostatkem.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, neboť podle §265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který podle svých zákonných znaků předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jestliže obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil, že se trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, nemohl dopustit proto, že nebyla dostatečně posouzena subjektivní stránka, jde o vyjádření vady, která na jím označený dovolací důvod dopadá.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda není dán některý z dalších důvodů pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, jak má na mysli toto ustanovení ve svém písm. e).
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu soudům obou stupňů vytýká, že pochybily, pokud ve zjištěných skutečnostech spatřují naplnění předmětného trestného činu po subjektivní stránce. Je přesvědčen, že nelze shledávat, že jednal zaviněně, tedy že by se činu dopustil „ úmyslně“. Skutková podstata trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. proto podle něj nemohla být naplněna.
Vhodné je v této souvislosti předeslat, že obviněný argumenty, obdobné těm, které nyní rozvedl na podporu svého dovolání, vznesl již ve svém řádném opravném prostředku, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, který odvolání obviněného podle §256 tr. řádu usnesením ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 9 To 151/2003, zamítl.
Odvolací soud se námitkami obviněného zabýval a v odůvodnění svého usnesení vyslovil, že „… obžalovaný zcela evidentně věděl o uloženém zákazu, a rozhodnutí o něm relevantním způsobem nezpochybnil, … i kdyby … snad nebylo vědomosti obžalovaného o uloženém zákazu, již produkcí konanou následujícího dne, kdy neměl potřebné povolení, zde vědomě nakládal s díly, která jsou předmětem práva autorského způsobem, který přísluší autoru … musel si tedy být vědom toho, že potřebné povolení v té době ani získat nemůže …“. Těmito pasážemi, i když ve velice stručné a ne zcela výstižné formě, odvolací soud konstatoval skutečnosti vysvětlující okolnosti vztahující se i k subjektivní stránce tohoto trestného činu, který považuje za naplněný po všech stránkách.
Jak vyplývá z výroku o vině trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., spatřoval soud prvního stupně úmysl obviněného v tom, že neměl souhlas k užití děl živého provozování zábavné hudby jmenovanými hudebními kapelami, jejichž členové svá autorská práva převedli na OSA, od něhož neměl před touto produkcí licenční smlouvu a musel vědět, že souhlas k užití děl nedostane. Z těchto skutkových zjištění je zjevný přímý úmysl obviněného i přesto, že není ve větším měřítku v odůvodnění obou zmiňovaných rozhodnutí rozveden.
Uvedená skutková zjištění dostatečně vyjadřují zákonem stanovenou podmínku přímého úmyslu vyjádřenou v ustanovení §4 písm. a) tr. zák., že obviněný chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Nelze přehlédnout, jak již zjistil soud prvního stupně, že obviněný byl osobou znalou všech povinností stanovených pro živé provozování zábavné hudby hudebních skupin autorským zákonem v té době platným č. 35/1965 Sb., protože již v dřívější době podobné akce pořádal a měl v předmětné době pro takovou činnost vydaný živnostenský list (pořádání kulturních akcí) a také je od roku 1997 organizoval. Měl proto dostatek zkušeností s tím, jaké podmínky pro provozování živé hudby hudebními kapelami podle autorského zákona musejí být splněny. V té souvislosti lze jen připomenout i vydaná rozhodnutí Okresního úřadu v K., jimiž byl za přestupky stejné povahy v době před touto trestnou činností projednán a potrestán, jak na ně poukazuje soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Obviněný navíc i sám ve své výpovědi nepopírá, že by nevěděl, že nemá vydaný potřebný souhlas k tomu, aby zamýšlený koncert mohl provozovat. Jeho námitky směřují pouze k tomu, že spoléhal, že by mohl být dodatečně takový souhlas vydán na základě žádosti, která je obsahem spisu, byť její věrohodnost zpochybňuje. Uvážíme-li však zákonné podmínky §14 zák. č. 35/1965 Sb., nevztahují se k žádosti o udělení souhlasu, ale ke svolení autora. (Ustanovení §14 zák. č. 35/1965 Sb., ve znění účinném do přijatého zák. č. 121/2000 Sb., který nabyl účinnosti 1. 12. 2000, zakotvuje, že užít díla, pokud to není dovoleno přímo zákonem, lze jen se svolením autora. Svolení k užití díla uděluje autor smlouvou). Není pro daný případ potřebné podrobně vysvětlovat skutečnosti vážící se k Ochrannému svazu autorskému, na který všichni členové uvedených kapel, o jejichž produkci se v daném případě jednalo, smluvně svá autorská práva převedli, a že proto právo udělovat výhradní souhlas k užití všech ke zveřejnění určených hudebních děl a zhudebněných textů přešlo na tento svaz. Obviněný si také byl vědom (plyne to ze žádosti, jejíž sepsání nepopírá), že o souhlas s produkcí jmenovaných skupin právě OSA musí žádat a pořádat takové produkce může jen tehdy, když je takový souhlas vydán. Tato podmínka, jak je v zákoně uvedeno, je obligatorním předpokladem, bez něhož dílo, které je předmětem ochrany podle autorského práva, není možné provádět, realizovat, produkovat atd. Pokud se bez splnění této podmínky s takovým dílem nakládá, zakládá takové jednání znak neoprávněného nakládání s dílem, jak jej předpokládá trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. Nastává tak následek spočívající v ohrožení objektu chráněného tímto zákonným ustanovením.
Jestliže obviněný jednal tak, jak je shora popsaným skutkem prokázáno, chtěl neoprávněně autorskými právy nakládat a chtěl tak zájem chráněný státem ohrozit /§4 písm. a) tr. zák./. Věděl totiž, že souhlas vydaný nemá, tedy že uvedená zákonná podmínka není splněna a že bez ní provádět uvedená díla nemůže. Nic jej za daných okolností neopravňovalo, aby spoléhal, že se tak může stát až dodatečně. Zákon s dodatečně dodaným souhlasem nespojuje možnost provádění díla.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 3 T 36/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 9 To 151/2003, jako trestného činu porušení autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. účinného do 30. 11. 2000, je zcela správné a odpovídající zákonu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě dovolání obviněného V. K. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová