ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1244.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1244/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. listopadu 2003 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti unesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 5 To 466/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 73/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 13 T 73/2003, uznán vinným v bodě 1) - 8) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 9) jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro jeho výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to provazů tam blíže uvedených, a bylo také rozhodnuto o náhradě škody.
Na podkladě odvolání obviněného ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 5 To 466/2003, odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto posledně jmenovanému rozhodnutí obviněný A. Š. prostřednictvím obhájkyně Mgr. I. D., advokátky Advokátní kanceláře O., podal dovolání, které zaměřil pouze do výroku pod bodem 9) a opřel ho o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Při takto vymezeném rozsahu svého dovolání shledal napadené rozhodnutí vadným proto, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ač nenaplnil skutkovou podstatu tohoto činu, když trestné jednání, které mu je kladeno za vinu, mělo být posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Vysvětlil, že čin, jehož se měl dopustit, nevykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, která by dosáhla intenzity vyžadované u trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nebyla naplněna jeho skutková podstata ve vztahu ke znaku „užití násilí za účelem zmocnění se cizí věci“. Na podporu tohoto názoru uvedl skutečnosti vyplývající z výpovědi poškozené a poukázal na rozpory, které se v nich vyskytly při tom, jak byly postupně skládány. Vycházel z toho, že poškozená vyjádřila, že v počátku fyzického útoku proti ní nepožadoval na ní žádné peníze. Hovořil o jejich rozchodu a kladl jí otázky týkající se důvodu ukončení jejich společného soužití. Jestliže od ní peníze v určitém momentu požadoval, bylo to až v době, kdy již byla svázaná, avšak i tehdy se měla možnost z provazů vyprostit. Zlato si vzal i podle její výpovědi jako záruku za to, aby mu sdělila správné PIN k platební kartě, kterou jí sice také vzal, ale následně ji vrátil. Uvedené skutečnosti vztahoval i k další k námitce, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Z těchto důvodů v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 5 To 466/2003, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 13 T 73/2003, zrušil a rozhodl v souladu s §265m tr. řádu, uznal jej vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a uložil mu mírnější trest.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. řádu písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto, protože námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku použil, byly frekventovány již v odvolání, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně, a odvolací soud se těmito námitkami v dostatečné míře zabýval a v potřebném rozsahu vyložil, proč jsou závěry soudu prvního stupně ve vztahu k vině pod bodem 9) správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu, a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h), a) tr. řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž je usnesení soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání a učinil tak ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v ustanovení §265e odst. 1, 2 tr. řádu.
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda dovolací důvod obviněným uplatněný lze považovat za důvod uvedený v ustanovení §265b tr. řádu, neboť jeho existence podmiňuje provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněným prezentovaný důvod dovolání spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a vychází z toho, že skutek popsaný v rozsudečném výroku pod bodem 9) nelze, s ohledem na průběh trestného jednání vůči poškozené, posoudit jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., ale je nutné v něm spatřovat trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Takto vyjádřené námitky dopadají na hmotně právní problematiku a lze je proto podřadit pod námitky předpokládané zákonem u dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl obviněným v dovolání také výstižně označen.
Když Nejvyšší soud shledal, že se dovolání opírá o zákonem stanovený dovolací důvod, zabýval se obsahem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno jen formálně. Takový závěr mohl učinit již ze samotného obsahu podaného dovolání. Vadnost napadeného rozhodnutí je spatřována v tom, že znak násilí, jehož se obviněný vůči poškozené dopustil, nesměřoval k úmyslu zmocnit se peněz a věcí, ale byl vyvinut proto, aby mu poškozená objasnila otázky týkající se rozpadu jejich vztahu, a pokud po ní peníze později žádal, bylo to proto, že je potřeboval.
K této námitce je potřebné poznamenat, že obviněný ji uplatnil již v rámci své obhajoby v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který na ni reagoval ve svém rozsudku na straně 10, kde uvedl … je možno říci, že i když se obžalovaný snažil svůj zištný motiv zeslabit tak, že úmysl zmocnit se cizí věci pojal až v průběhu svého jednání proti poškozené, …užíval vůči poškozené násilí i v době, kdy ji spoutal, přičemž tento stav trval stále a za násilí je možno považovat i zacpání pusy polštářem… Je tedy zřejmé, že již nalézací soud zpracovával uvedenou námitku obviněného a byť ji nevyjádřil s jednoznačnou přesvědčivostí, nelze pochybovat o tom, že s ohledem na obsah výpovědi poškozené, k jejíž věrohodnosti se tento soud též jasně vyjádřil, považoval znak násilí směřující k odejmutí movitých věcí a peněz za prokázaný.
V odvolání, které obviněný proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal, vyjádřil stejné výhrady, s nimiž se hájil v hlavním líčení a rozvinul je o to, že poškozené nechtěl ublížit, protože ji má rád a o peníze si řekl až po dvou a půl hodinách, tedy před svým odchodem. Uplatnil i námitku o nenaplnění subjektivní stránky vedle chybějících znaků objektivní stránky trestného činu loupeže s tím, aby byla použita právní kvalifikace trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nebo trestného činu porušování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Jeho výhrady, jak je patrno, jsou stále stejné povahy. Krajský soud v Ostravě jim v usnesení ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 5 To 466/2003, věnoval potřebnou pozornost a své úvahy rozvedl na straně 3 tohoto usnesení, kde vyjádřil, že … s právní kvalifikací vyslovuje odvolací soud souhlas. Zcela nepochybně obžalovaný pod pohrůžkou nože vymáhal od poškozené finanční hotovost 10.000,- Kč a když mu poškozená odmítla vyhovět, odcizil jí peníze z peněženky, dále zlaté předměty a platební kartu. Zcela nepochybně tak obžalovaný užil pohrůžky násilí ve vztahu k poškozené, přičemž nelze přehlédnout skutečnost, že ji rovněž po delší dobu držel svázanou… Na straně 4 stejného rozhodnutí se odvolací soud vypořádal i s návrhem obviněného, aby jeho čin byl posouzen buď jako trestný čin vydírání, nebo jako trestný čin omezování osobní svobody, když tyto mírnější trestné činy považuje v rámci trestného činu loupeže za konzumované.
Dovolací soud současně posuzoval další část námitky obsažené v dovolání, která se dotýkala subjektivní stránky daného činu, a shledal, že se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i s otázkou úmyslu obviněného, a tudíž ani v tomto případě nejde o žádnou novou skutečnost, protože již byla obviněným namítána v rámci řádného opravného prostředku. Dovolací soud dospěl k závěru, že z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě je evidentní, že soudy obou stupňů považovaly subjektivní stránku jednání obviněného za naplněnou.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného pod bodem 9) ve výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 13 T 73/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 5 To 466/2003, jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaného obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud I. stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil veškeré otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu I. stupně se plně ztotožnil i soud II. stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž tento se bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Obviněný v dovolání do značné míry opakoval námitky v řízení již dříve předkládané, s nimiž se však soudy obou stupňů vypořádaly, a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek s odkazem na shora rozvedené skutečnosti vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného A. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová