ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1296.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1296/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 dovolání, které podala obviněná L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 5 To 692/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 151/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 3 T 151/2001, byla obviněná L. H. uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože dne 17. 9. 2000 v přesně nezjištěné době od 6.00 hod. do 18.00 hod. v průběhu své směny, v tzv. přípravně na oddělení ARO v nemocnici D., odcizila za užití volně dostupných klíčů, uložených v krajní pravé zásuvce kuchyňské linky, z uzamčené plechové skříně, připevněné na zdi vpravo od horní části kuchyňské linky, obálku s výplatou ve výši 10.767,- Kč ke škodě své spolupracovnice I. Š.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §247 odst. 1 tr. zák., za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná L. H. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 5 To 692/2002, byl k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněnou L. H. odsoudil podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 5.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří týdnů. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná L. H. prostřednictvím svého obhájce dne 18. 4. 2003 dovolání, které bylo Okresnímu soudu v Děčíně poštou doručeno dne 22. 4. 2003, přičemž je opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mimořádném opravném prostředku obviněná odkazuje na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uvedla, že ve věci neexistuje žádný přímý usvědčující důkaz; v nepřímých důkazech jsou značené mezery, a proto netvoří logický řetězec, který by mohl vést k jednoznačnému a nepochybnému závěru o její vině. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud nepřímé důkazy hodnotil tak, že je na nich možno založit skutková zjištění, která do sebe logicky zapadají a prokazují její vinu. Obviněná konstatuje, že se však nezabýval námitkami obhajoby, které by mohly narušit nepřímé důkazy, jež jsou citovány v rozsudcích soudů obou stupňů. Tvrdí, že soudy porušily zásadu presumpce neviny, neboť rozpory v jednotlivých nepřímých důkazech hodnotily v její neprospěch, a proto postupovaly v rozporu s ustanovením §226 písm. c) tr. ř. Podle jejího názoru mají výsledky dokazování takové mezery, že ve svém celku ji nemohou ze žalovaného jednání usvědčit.
Obviněná se dále domnívá, že odvolací soud sice formálně správně aplikoval ustanovení §247 tr. zák., ale nepřihlédl k zásadě presumpce neviny stanovené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), přičemž tento předpis je hmotně právního charakteru a svoji procesní formu má v ustanovení §226 písm. c) tr. ř. Z tohoto důvodu považuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který široce vymezuje, co může být jiným nesprávným hmotně právním posouzením, za naplněný. Obviněná zdůrazňuje, že Nejvyšší soud může vycházet ze skutkového stavu zjištěného důkazy povedenými před soudem prvního stupně, ovšem takto zjištěný skutkový stav neodůvodňuje rozhodnutí o vině, neboť z důkazů takový závěr jednoznačně nevyplývá. Konstatuje, že nenapadá nedostatky ve skutkových zjištěních, ale skutečnost, že soudy obou stupňů porušily svým postupem čl. 40 odst. 2 Listiny. Uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že uplatněný dovolací důvod je hraničním případem mezi dovoláním a stížností pro porušení zákona.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř., sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil její osobu obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněná tvrdí, že byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny. Ve skutečnosti se však domáhá odlišného hodnocení důkazů včetně vyslovení závěru, že její vinu nelze prokázat, a že je na místě postupovat podle zásady in dubio pro reo. Fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění, která ale důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. být nemohou. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným způsobem, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné L. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstatovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytýkat i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněnou L. H. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněná v dovolání uvádí, že z provedených důkazů učiněných soudy nevyplývá závěr o její vině, že odvolací soud se nezabýval jejími námitkami, které narušují nepřímé důkazy citované v rozsudcích soudů obou stupňů a že byla porušena zásada presumpce neviny, neboť rozpory v jednotlivých nepřímých důkazech soudy hodnotily v její neprospěch. Konstatuje, že presumpce neviny je přitom zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny, která je hmotně právním předpisem. Tato tvrzení jsou ale námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků je až následně obviněnou dovozováno nesprávné hmotně právní posouzení. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci. Obviněná v dovolání nenamítá, že by skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nutno připomenout, že presumpce neviny stanovená v čl. 40 odst. 2 Listiny spočívající v zásadě, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena a obdobně vyjádřená v §2 odst. 2 tr. ř., patří mezi základní principy trestního řízení, přičemž její v mimořádném opravném prostředku tvrzené porušení nelze považovat za výtku, že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě nebyl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze strany obviněné jde výlučně o námitky, které jsou mimo jeho rámec. Nutno zdůraznit, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení i právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné L. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k