ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1299.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1299/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2003 dovolání, které podal obviněný J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 10 To 88/03, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 27/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 20 T 27/2002, byl obviněný J. O. uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože dne 3. 6. 1977 od 12.00 hod. do 15.00 hod. v prostorách firmy S. v H. P., okr. Č. K., opakovanými údery pěstí a kopy do obličejové části hlavy napadl V. Š., a způsobil mu tak mohutný otok a povrchní oděrku na čele vpravo i vlevo, krevní výron obou víček pravého oka, dvojitou zlomeninu dolní čelisti v místě druhého zubu vpravo a nad úhlem vlevo s rozsáhlým krevním výronem měkkých tkání a otřes mozku, tedy těžké zranění s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností 7 – 8 týdnů, poškozenému svázal nohy a ruce elektrickým kabelem, tzv. dvojlinkou, aby se poté zmocnil osobního automobilu tov. zn. Peugeot 605 2,1 SBDD, v hodnotě 224.700,- Kč, jehož uživatelem byl poškozený, a s tímto vozidlem odejel.
Za tento trestný čin, jakož i za sbíhající se pokus trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §8 odst. 1 k §148a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 4 T 16/98, byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1999, sp. zn. 4 T 16/98, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Š. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku podal obviněný J. O. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 10 To 88/03, podle §256 tr. ř. zamítl.
Vůči zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. O. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Předně namítá, že obžaloba se v otázce subjektivní stránky a prokázání příčinné souvislosti mezi úmyslem někomu ublížit na zdraví a cílem zmocnit se jeho movitých věcí, dostala do stavu důkazní nouze, když výpověď svědka V. Š. považuje obviněný za nevěrohodnou. Uvádí, že soudy zkreslily obsah svědeckých výpovědí (A. M., Y. M., P. M.), které potvrzují, že předmětné motorové vozidlo užíval a již v měsíci květnu 1997 byl s ním v P.; neměl tedy důvod se vozidla zmocňovat za užití násilí. Konstatuje, že napadené rozhodnutí opírá svůj závěr o jeho vině pouze o výpověď poškozeného V. Š. a skutečnost, že v P. prodal vozidlo pod jménem poškozeného. Podle obviněného je otázka prodeje vozidla předmětem jiného trestního řízení a neměla být brána jako důkaz, když navíc není důvod nevěřit jeho obhajobě, že vozidlo prodal na základě telefonické dohody s poškozeným, neboť tento měl u něho dluh. O jeho loupežném úmyslu nesvědčí ani zjištění, že kritického dne měl s poškozeným déle trvající, téměř přátelský rozhovor, a po jeho ukončení si šli oba odpočinout. Vyslovuje podiv i nad tím, že poškozený poté, co se vzbudil, byl schopen se vyprostit ze svázání a vzít si zbraň nacházející se v místnosti, v níž J. O. odpočíval. I když V. Š. neměl důvod a nehrozilo mu bezprostřední nebezpečí, připravil si zbraň ke střelbě. Obviněný zdůrazňuje, že teprve za této situace poškozeného napadl, neboť se oprávněně domníval, že zbraň chce použít proti němu, přičemž mu způsobil újmu na zdraví. Tvrdí, že s touto obhajobou se soudy nezabývaly, byť se domáhal posouzení věci podle §13 tr. zák. Pokud soudy vyhodnotily jednání poškozeného jako obranu proti útoku ze strany jiné osoby, tak s tím nesouhlasí. Nebylo totiž prokázáno, proti komu by se měl bránit. Obviněný také namítá, že nebylo správně postupováno ani v závěrech o přiznaných či nepřiznaných polehčujících a přitěžujících okolnostech. V této souvislosti se domáhá přiznání polehčující okolnosti úplného a upřímného doznání a lítosti nad zraněním poškozeného. Pokud by nebyly soudem shledány důvody nutné obrany, šlo by o přiznání polehčující okolnosti, že odvracel jemu hrozící útok. Podle názoru obviněného jde tedy o polehčující okolnosti podle §33 písm. a), d), příp. f) tr. zák. Naproti tomu tvrdí, že provedeným důkazům neodpovídá soudy shledaná přitěžující okolnost, že trestný čin byl spáchán surovým způsobem a zákeřně.
Obviněný se domnívá, že jeho jednání mělo být podřazeno pod ustanovení o nutné obraně podle §13 tr. zák., když chybí příčinná souvislost mezi fyzickým napadením poškozeného a neoprávněným zmocněním se cizí věci. Uvádí, že kritického dne ublížil poškozenému na zdraví způsobem, který lze považovat za těžkou újmu. Je si vědom i toho, že zraněnému neposkytl, resp. nezajistil potřebnou pomoc a ve strachu se z místa vzdálil. Podle jeho názoru v případě, že se Nejvyšší soud nepřikloní k aplikaci §13 tr. zák., jednalo by se z jeho strany maximálně o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. Zároveň je přesvědčen, že se nedopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Proto s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 10 To 88/03, a tomuto soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Obviněný prostřednictvím obhájce doplnil výše uvedené důvody dovolání, a to podáním ze dne 22. 10. 2003, které Nejvyšší soud obdržel dne 10. 11. 2003. S poukazem na současnou hospitalizaci jeho osoby na psychiatrickém oddělení nemocnice vězeňské služby, obviněný namítá, že důkazní řízení ve věci mělo být doplněno o znalecké zkoumání jeho duševního stavu, jak vyšetřovateli navrhoval, přičemž v odmítnutí tohoto návrhu spatřuje nedostatek trestního řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že i když je dovolání formálně podáno z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů a napadá ve věci učiněná skutková zjištění. To se týká i obviněným uplatněného tvrzení o jednání v nutné obraně, neboť soudy shledaly, že v nutné obraně nejednal. Jelikož námitky ohledně správnosti skutkových zjištění nemohou být důvodem dovolání, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. mimořádný opravný prostředek odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. O. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění, včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. O. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný uvádí, že se trestného činu, který mu je kladen za vinu, nedopustil, neboť podle jeho mínění nebyla naplněna především subjektivní stránka trestného činu loupeže. V podrobnostech namítá, že soudy pochybily, pokud neuvěřily jeho verzi děje a svá skutková zjištění vybudovaly na výpovědi poškozeného V. Š. Další jeho výtka směřuje vůči nedostatečnému vyhodnocení některých důkazů, či z nich vyplývajících skutečností. Rovněž tvrdí, že jeho čin měl být posouzen jako jednání v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák. Uplatňuje i výhrady ohledně okolností, které soudy shledaly jako přitěžující a domáhá se přiznání některých polehčujících okolností. Všechny tyto námitky ale primárně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, přičemž z těchto údajných nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, zda obviněná osoba jednala v nutné obraně (§13 tr. zák.) či nikoliv a zda u této osoby je naplněno zavinění ve smyslu trestního zákona (§4, §5 tr. zák - obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o okolnostech vylučujících protiprávnost a o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu včetně okolností, které pachateli polehčovaly či přitěžovaly. Jak již bylo uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci bylo učiněno. V předmětné trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný J. O. spáchal skutek tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně (viz úvod tohoto usnesení Nejvyššího soudu) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění. Obviněný nenamítá, že by tento skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výhradně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Nejvyšší soud se nezabýval podáním obviněného ze dne 22. 10. 2003, které označil jako doplnění dovolacích důvodů. Podle ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jelikož lhůta k podání dovolání obviněnému skončila dnem 21. 10. 2003 a předmětné doplnění dovolání bylo učiněno až po tomto datu, přičemž podle jeho obsahu ani formálně nenaplňuje obviněným včas uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možno k tomuto podání přihlížet.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. O. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra