ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1334.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1334/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným P. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 13 To 82/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 131/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 T 131/2001,
I. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po fyzickém napadení P. J. dne 15. 10. 2000 kolem 17.00 hod. na pozemku domu v katastru obce Ž., okres P., jej proti jeho vůli zavřel v zavazadlovém prostoru osobního auta zn. Renault 19 a tam jej držel po dobu asi 10 minut, v němž byl obžalobou shledáván trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem,
II. uznán vinným, že
1) dne 15. 10. 2000 kolem 17.00 hodin na pozemku domu v katastru obce Ž., okres P. fyzicky napadl P. J., který na pozemek neoprávněně vstoupil, a to opakovanými ranami pěstí a kopáním do hlavy a do celého těla, čímž jmenovanému způsobil tržně zhmožděné rány na pravé tváři, v týlní krajině, na čele, na horním víčku pravého oka a dolním víčku levého oka, oděrku na nose, zlomeninu nosních kůstek, podkožní výrony víček očí a na obličeji, dále podkožní krevní výrony na hrudníku, zlomeninu sedmého žebra vlevo, krevní výron nad levým ramenním kloubem a v horní části levé paže, což si vyžádalo hospitalizaci na úrazovém oddělení nemocnice P. v době od 15. do 20. 10. 2000 a následné léčení,
2) společně s obviněným R. M. dne 27. 2. 2001 kolem 22.00 hodin ve vozidle Taxi, které stálo před restaurací U R. v P. v ulici J. P., fyzicky napadli řidiče tohoto vozidla M. K., kterého bili do hlavy a tím jej nutili, aby je odvezl do Ch., či aby vystoupil z vozu, aby se mohli odvézt sami.
Takto zjištěné jednání obviněného P. T. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. /ad II. 1) výroku o vině/ a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. /ad II. 2) výroku o vině/. Za to mu uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný R. M. a byl mu uložen trest.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali obvinění P. T. a R. M. a rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích odvolání, která projednal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve veřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2003, sp. zn. 13 To 82/2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je všechna zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému P. T. dne 18. 8. 2003, jeho obhájci JUDr. E. Z. dne 15. 7. 2003, obviněnému R. M. dne 12. 8. 2003 (tento obviněný obhájce neměl) a Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích dne 14. 7. 2003.
Dne 12. 8. 2003 podal obviněný P. T. prostřednictvím jmenovaného obhájce u Okresního soudu v Pardubicích dovolání „proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích … ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové …“, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci, v rámci níž rozvedl i své argumenty z řádného opravného prostředku, namítl, že o jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové bez jeho přítomnosti (již nepovažoval za nutnou) přesto, že byl a do současné doby je nemocen, pro nemoc byl řádně omluven a jeho účast u jednání byla nezbytná. Dále soudům obou stupňů vytkl, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení, a to jak ve vztahu ke skutku ze dne 15. 10. 2000, tak ve vztahu ke skutku ze dne 27. 2. 2001. V případě prvně jmenovaného jednání totiž vystupoval v procesním postavení veřejného činitele, svojí činností nahrazoval Policii ČR, chránil majetek a bránil se intenzivním a trvajícím útokům zloděje P. J., takže se nemohl dopustit trestného činu; součástí jeho zásahů bylo i umístění P. J. do automobilu, a proto byl-li zproštěn obžaloby v této části, byl zproštěn obžaloby ohledně celého skutku. Ke skutku ze dne 27. 2. 2001 uvedl, že tento se vůbec nestal.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby ji rozhodoval jiný senát, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 447 spisu, předseda senátu soudu prvního stupně zaslal v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání s upozorněním, že se může k dovolání obviněného vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam bylo doručeno dne 10. 9. 2003.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 20. 11. 2003 uvedla, že podané dovolání z obviněným prvně uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněné; předeslala sice, že k tomu, aby mohla učinit takový závěr, neměla k dispozici kompletní spisový materiál, vycházela však z obsahu dovolání, z něhož dovodila, že obviněný i obhájce byli o konání veřejného zasedání vyrozuměni včas a řádně a omluva obviněného byla předložena obhájcem pravděpodobně opakovaně, a dále poukázala na to, že v dané věci sice jde o případ nutné obhajoby, ale nepřítomnost obhájce při veřejném zasedání namítána není, a rovněž na to, že obviněný nebyl v době jeho konání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a pak se toto zasedání mohlo konat v jeho nepřítomnosti, byl-li o jeho konání řádně a včas vyrozuměn. Zdůraznila rovněž, že ve veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, o čemž soud zřejmě ani při jeho přípravě neuvažoval, a proto k němu obviněný nemusel být předvolán; předpokládala konečně také, že ke konání veřejného zasedání bez účasti obviněného došlo po vyhlášení příslušného usnesení soudem a po prověření omluvy obviněného. Ohledně druhého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že tento je obviněným spatřován v nesprávných skutkových zjištěních, v důsledku kterých mělo dojít k chybné právní kvalifikaci jeho jednání, a že obviněný se domáhá posouzení, které vyvozuje z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. z odlišného hodnocení provedených důkazů; k jeho námitce, že byl-li zproštěn obžaloby z části souběžně probíhajícího skutku, byl zproštěn z celého skutku, z níž vyvodila výhradu o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu překážky věci rozhodnuté, uvedla, že nemůže naplnit dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž toto procesní pochybení spočívající ve vedení trestního stíhání v rozporu se zásadou „ne bis in idem“ by zakládalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného, pokud jde o důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudila tudíž jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaný mimořádný opravný prostředek odmítl jednak podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a jednak podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podrobně se státní zástupkyně vyjádřila i k právní kvalifikaci jednání obviněného, zejména k posouzení, zda jednal v nutné obraně, resp. krajní nouzi, a dále k posouzení jeho jednání sice v rozporu se zásadou jednoty skutku jako dvou skutků, z nichž jeden byl hodnocen jako jednání, které není trestné, jež však takto bylo učiněno ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným namítané dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Otázku přítomnosti osob při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř. Podle jeho odst. 1 veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a podle odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. „Něco jiného“ zákon (trestní řád) stanoví např. v §263 odst. 2 (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a odst. 3 (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Ustanovení §263 je přitom speciálním pro řízení u odvolacího soudu; z ustanovení §238 odst. 1, podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání.
V daném případě obviněný P. T. v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. v úvahu nepřichází. Jde přitom o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. opačně vzato jediné ustanovení, z něhož lze dovodit, ve kterých případech je podle zákona účast obviněného při veřejném zasedání nezbytná. Logický a systematický výklad citovaného ustanovení pak vede k závěru, že veřejné zasedání v řízení u odvolacího soudu lze konat v nepřítomnosti obviněného, jenž není ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, zásadně za předpokladu, že k němu byl včas a řádně předvolán nebo o něm vyrozuměn. Jestliže se k veřejnému zasedání v takovém případě nedostaví, je možno veřejné zasedání provést i v jeho nepřítomnosti, není-li jeho účast nezbytná s ohledem na skutečnost, že ve veřejném zasedání má být provedeno dokazování. Na nezbytnost přítomnosti obviněného u veřejného zasedání by však bylo možno usuzovat i tehdy, pokud se soud rozhodl obviněného k němu předvolat, čímž dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat.
V této souvislosti je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001 (publikovaný v Souboru rozhodnutí NS, Svazek 5,T 137.), v jehož právní větě č. 2 je uvedeno: Podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu jsou zásadně odlišné od podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Na rozdíl od hlavního líčení se obviněný k veřejnému zasedání odvolacího soudu předvolává, jen je-li jeho účast při něm nutná; v ostatních případech se o veřejném zasedání pouze vyrozumí (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Je-li však obviněný k veřejnému zasedání, byť nadbytečně, předvolán a v předvolání poučen, že jeho účast při něm je nutná, nelze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti.
Tento judikát ztratil na aktuálnosti a bezvýhradné použitelnosti dnem 1. 1. 2002, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., která do určité míry setřela rozdíl mezi důsledky předvolání a vyrozumění obviněného k veřejnému zasedání. Výše citovaného obecného ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o přípravě veřejného zasedání se sice nedotkla, ale v §263 odst. 6 poslední věta tr. ř. nově stanovila, že není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jde o speciální ustanovení, které platí pro řízení před odvolacím soudem a veřejné zasedání konané v nepřítomnosti obviněného, jenž byl k němu řádně předvolán, nejen připouští, ale dokonce nastoluje zákonnou fikci, že obviněný souhlasí s doplněním či opakováním dokazování přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců. Je však třeba zdůraznit, že použití této zákonné fikce bude nepochybně podmíněno (byť to v citovaném speciálním ustanovení není výslovně uvedeno) tím, že obviněný byl na tyto skutečnosti v předvolání upozorněn. Jen tehdy bude totiž možno považovat předvolání za řádné (analogicky ve smyslu §211 odst. 1 poslední věta tr. ř.).
Provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Z obsahu spisového materiálu v této trestní věci je zřejmé, že první veřejné zasedání nařídil Krajský soud v Hradci Králové na den 15. 4. 2003, obviněného P. T. k němu předvolal a jeho obhájce o konání vyrozuměl; obviněný předvolání nepřevzal, resp. doporučenou zásilku si nevyzvedl, obhájci bylo vyrozumění doručeno dne 18. 3. 2003. Dne 8. 4. 2003 došla jmenovanému krajskému soudu omluva obviněného s žádostí o odročení veřejného zasedání, k níž byla přiložena kopie potvrzení o pracovní neschopnosti; v podání obviněný prostřednictvím svého obhájce sděloval, že pracovní neschopnost by měl podle vyjádření lékaře ukončit přibližně do konce měsíce dubna 2003. Krajský soud v Hradci Králové odročil veřejné zasedání na den 13. 5. 2003; ze spisu nelze zjistit, zda obviněného P. T. k němu předvolal, či o jeho konání vyrozuměl, avšak prostřednictvím Policie ČR mu předmětná písemnost byla doručena dne 21. 4. 2003, jeho obhájci pak poštou dne 15. 4. 2003. Dne 13. 5. 2003 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u předmětného krajského soudu další omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání, k níž přiložil lékařskou zprávu MUDr. V. V. ze dne 9. 5. 2003, ze které vyplývá, že obviněný se uvedeného dne poranil o sklo na pravém lýtku. Krajský soud v Hradci Králové dne 13. 5. 2003 telefonicky zjistil u jmenovaného lékaře, že nelze vyloučit, že zdravotní stav obviněného znemožňuje jeho účast u veřejného zasedání, a že doba léčení, nenastanou-li komplikace, by neměla přesahovat dva až tři týdny; veřejné zasedání nařízené na 13. 5. 2003 pak soud odročil na 10. 6. 2003. Vyrozumění o jeho konání (jak vyplývá z žádosti o doručení obsílky k veřejnému zasedání adresované Policii ČR na č. l. 420 spisu) bylo obviněnému doručeno prostřednictvím pošty dne 20. 5. 2003 a posléze ještě i prostřednictvím Policie ČR dne 28. 5. 2003, jeho obhájci dne 20. 5. 2003. K tomuto jednání se dostavil pouze obhájce obviněného JUDr. E. Z. (a další obviněný R. M.) a krajský soud vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude provedeno v nepřítomnosti obviněného P. T. Uvedený obhájce obviněného nijak neomluvil, a to ani ústně při jednání, ani písemně, nepředložil v jeho zastoupení žádné potvrzení dokládající, že obviněný se nemůže zúčastnit veřejného zasedání, a nepožádal ani o jeho odročení. Všichni přítomní přednesli podaná odvolání, provádění důkazů soudem druhého stupně nenavrhovali, dokazování neprováděl odvolací soud ani ze své iniciativy a usnesením podle §256 tr. ř. podaná odvolání zamítl.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentace obviněného P. T., o niž opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d)tr. ř., jej ve skutečnosti nenaplňuje. Především je třeba uvést, že dovolatel totiž netvrdí, že v daném případě byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a žádné takové (údajně) porušené zákonné ustanovení nespecifikuje a odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž poukazuje výlučně na to, že byl a do současné doby je nemocen a pro svou nemoc byl řádně u jednání omluven s tím, že jeho účast zde byla nezbytná, a soud druhého stupně tyto skutečnosti nezohlednil. Přitom ani obviněným uvedené okolnosti nejsou v souladu s fakty vyplývajícími ze spisu, jak byly výše zmíněny, neboť o konání předmětného veřejného zasedání dne 10. 6. 2003 byl toliko vyrozuměn (poté, co bylo již dvakrát na jeho žádost odročováno, když zcela bez povšimnutí nelze ponechat ani to, že vyrozumění o veřejném zasedání nepřebíral, doporučené zásilky nevyzvedával a odvolací soud musel požádat o spolupráci Policii ČR), a nikoliv k němu předvolán, tj. soud druhého stupně nepovažoval, na rozdíl od mínění obviněného, jeho účast u něj za nezbytnou; obviněný dále svou neúčast u veřejného zasedání neomluvil, a neučinil tak ani jeho obhájce, který byl u zasedání osobně přítomen, přičemž v tomto směru nepředložil také žádný doklad či potvrzení. Poslední lékařská zpráva týkající se zdravotního stavu obviněného a jím soudu předložená je datována 9. 5. 2003 (tedy jeden měsíc stará), resp. záznam předsedy senátu o zjištění, které učinil na základě dotazu u lékaře obviněného v této souvislosti, je ze dne 13. 5. 2003. Jestliže ani uvedené, obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. formulované, skutečnosti nebyly vůbec dány, nelze tento dovolací důvod považovat za materiálně odůvodněný, a Nejvyšší soud pak musel konstatovat, že dovolatel jej ve svém podání jen formálně deklaroval, a proto v této části bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Druhým důvodem, o nějž obviněný opřel svoje dovolání, byl ten, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Ani námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku konkretizoval ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát. Dovolatel jejich prostřednictvím totiž brojil výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění. Jeho výhrady, že vystupoval v procesním postavení veřejného činitele, nahrazoval svojí činností Policii ČR, chránil majetek a bránil se intenzivním a trvajícím útokům zloděje P. J., takže se nemohl dopustit trestného činu, jsou totiž jeho verzí skutkového děje, a teprve na základě takové změny zjištěného skutku dovolatel namítal nesprávnost jeho právního posouzení. Obdobně je tomu také tehdy, jestliže tvrdil, že skutek dne 27. 2. 2001 se vůbec nestal, z čehož až následně vyvozoval jeho nesprávné hmotně právní posouzení (jak i sám výslovně uvedl). V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), a ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vně tohoto dovolacího důvodu stojí rovněž námitka obviněného, že součástí jeho zásahů bylo i umístění P. J. do automobilu, a proto byl-li zproštěn obžaloby v této části, byl zproštěn obžaloby ohledně celého skutku. Uplatnil-li dovolatel takovou ryze procesní výhradu, měl současně uvést i zákonné ustanovení, které měl soud prvního stupně uvedeným postupem porušit. Pokud měl na mysli ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, pak by ovšem musel uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což neučinil.
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný P. T. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, který ve svém podání učinil, nerozhodoval. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Proto nebylo zapotřebí o něm rozhodovat samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a