ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.412.2003.2
sp. zn. 6 Tdo 412/2003-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. května 2003 v neveřejném zasedání konaném o dovolání obviněného L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 4 To 20/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 8/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 3 T 8/99, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb. a odsouzen byl podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v soukromém podnikání spojeném s poskytováním jakéhokoliv úvěru na dobu čtyř roků.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 4 To 20/02, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný L. K. uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil tak, že
jako soukromý podnikatel podnikající pod obchodním jménem L. K. v předmětu podnikání truhlářství na základě své žádosti ze dne 12. 2. 1992 požádal o poskytnutí střednědobého úvěru na nákup vybavení pro prvovýrobu, pro vybavení montážní a obráběcí dílny, údržby a na stavební práce pro vlastní podnikání v souladu s předloženým podnikatelským záměrem, přičemž na základě těchto údajů byla dne 25. 3. 1992 uzavřena u K. b. a. s. pobočka P.-m. úvěrová smlouva, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 18.000.000 Kč, kde jako zástavu použil drahé kameny ohodnocené znalcem RNDr. T. na částku 19.929.300 Kč, k čerpání předložil faktury za obráběcí stroje od I. spol. s. r. o. se sídlem ve F. v Č. na částku 5.106.500 Kč, kterými byly zaplaceny drahé kameny částkou 4.500.000 Kč a částkou 606.500 Kč obráběcí stroje, dále dne 10. 6. 1992 provedl fingovaný obchod s dřevěnou kulatinou s firmami A. a P. z bývalého SRN v celkové výši 8.960.000 Kč, aby doložil použití vybraných finančních prostředků z úvěru v hotovosti, které však použil v rozporu s úvěrovými podmínkami na jiný účel, přičemž úvěr dosud nesplatil a ani tak neměl v úmyslu učinit již v době podpisu úvěrové smlouvy, čímž způsobil K. b. a. s. P. škodu ve výši nejméně 16.671.380 Kč. Odsouzen byl podle §250 odst. 4 zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto posledně citovanému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. F. dovolání adresované Krajskému soudu v Plzni, které bylo na poštu podáno dne 2. 7. 2002.
Obviněný podává tento mimořádný opravný prostředek z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítá v něm, že nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tehdy platného tr. zák. Podle obviněného byl úvěr zajištěn takovou zástavou, která umožňovala věřiteli její realizací získání dlužné částky zpět. Nebylo prokázáno, že by obviněný svým jednáním chtěl K. b. způsobit škodu nebo alespoň věděl, že bance škodu způsobí. Vyslovil názor, který již byl tlumočen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně (dále jen Nejvyššího soudu) sp. zn. 8 Tz 303/2000, že vylákání úvěru pod nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru na jiný než sjednaný účel samo o sobě nebylo v období do 31. 12. 1997 trestným činem, neměl-li příjemce úvěru již v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit. Skutková podstata trestného činu podvodu nemohla být naplněna ani tehdy, když byl úvěr zapůjčen na základě zástavy, jejíž realizací bylo možné věřiteli zajistit získání dlužné částky zpět. To platí podle dovolatele i pro případ, že pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí peněžní ústav v omyl. Škoda na cizím majetku v důsledku takového jednání nemohla vzniknout. Drahé kameny byly oceněny znalcem RNDr. I. T., jehož znalecký posudek nikdy nebyl označen za vědomě nepravdivý, a lze stěží předpokládat, že by obviněný mohl nebo měl vědět, že ocenění je nadhodnocené. Znalec J. H., který se k této věci také vyjadřoval, sdělil, že neexistovaly žádné tabulky cen drahých kamenů a znalec RNDr. T. vycházel ze zahraničních cen. Obviněný nemohl mít vědomost o tom, že ve všech trestních věcech, kde tento znalec drahé kameny oceňoval, byly až desetinásobně nadhodnoceny.
V závěru tohoto dovolání obviněný zdůraznil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 4 To 20/2002, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání doručeno dne 9. 7. 2002 a dne 25. 7. 2002 obdržel Krajský soud v Plzni vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, ve kterém navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Vysvětlil, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř., a nadto formálně uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem jeho odůvodnění. Dovolání se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti se jeho argumentace ubírá k odlišnému hodnocení provedených důkazů, z nichž se dovozuje nedostatek podvodného úmyslu dovolatele. Jedná se o již dříve uplatňovanou obhajobu a napadá skutková zjištění, nikoliv právní hodnocení stabilizovaného skutku, jak je definován ve výroku napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl v druhém stupni a rozsudkem obviněného uznal vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v ustanovení §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Protože zákon umožňuje dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutné posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody mohou být považovány za důvody uvedené v konstatovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. V posuzovaném případě lze dovolatelem vytýkané vady považovat za námitky právní povahy, protože obviněný v rámci mimořádného opravného prostředku vytýká napadenému rozhodnutí, že v něm nebyl respektován právní názor, který zaujal Nejvyšší soud v Brně v rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 303/2000, a dovozuje na základě něho, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997. Uvedený dovolací důvod je z těchto důvodů dán.
Pokud jde o takto vymezenou argumentaci, je potřeba poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž Vrchní soud v Praze již vyvrátil argumenty obviněného rozvedené v jím podaném odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 3 T 8/99. Je nutné připomenout, že byl v rámci opravného prostředku namítán okruh stejné problematiky. Bylo by proto jen jejich opakováním, pokud by je nyní Nejvyšší soud znovu při stejných závěrech rozváděl. Pro stručnost postačuje jen na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 4 To 20/2002, odkázat.
Obviněný v dovolání vyjádřil nově, nad rámec podaného odvolání, pouze odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jeho věci sp. zn. 8 Tz 303/2000. I když ho dříve nezmínil, přesto některé skutečnosti v něm uvedené namítal již i v citovaném řádném opravném prostředku. K těmto argumentům obviněným uváděným je potřeba poznamenat, že problematika úvěru jištěného zástavou v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997 byla řešena též v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99. Obě tato rozhodnutí, byť poukazující zdánlivě na obdobnou situaci, jsou obsahově odlišné a nelze je ztotožnit s okolnostmi skutkového stavu nyní projednávané trestní věci Vrchního soudu v Praze.
Podané dovolání se opírá o stanovisko vyjádřené v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, že … úvěr je zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizaci ve smyslu příslušných ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku… Tato část citovaného rozhodnutí nesporně předpokládá nezvratný skutkový stav, že úvěr je jištěn zástavou, která svou hodnotou plně odpovídá hodnotě poskytnutého úvěru.
Podle výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze však taková skutková okolnost (a nutné je mít stále na paměti, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního či druhého stupně) tímto soudem zjištěna nebyla. Úvěr byl poskytnut K. b. a. s. pobočka P.-m. v souladu s úvěrovou smlouvou ze dne 25. 3. 1992, ve výši 18.000.000,- Kč. Obviněný však jistinu - drahé kameny odkoupil na základě kupní smlouvy ze dne 18. 2. 1992 od I. s. r. o. se sídlem ve F. v Č. za 4.500.000,- Kč. V souvislosti s uzavřením zástavní smlouvy mezi obviněným a K. b. a. s. pobočka P.-m. ze dne 25. 3. 1992 předložil znalecký posudek znalce RNDr. T. stanovící hodnotu těchto drahokamů na částku 19.929.300,- Kč. Rozdíl mezi těmito hodnotami obviněný vysvětluje pouze tím, že věrohodnost znaleckého posudku znalce RNDr. T. nebyla nikdy zpochybněna a že obviněný těžko mohl vědět, že ocenění je nadhodnocené. Již tato argumentace obviněného vzbuzuje pochybnosti, jak správně a podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Nelze pak odhlédnout od faktu, který byl zjištěn výsledky dokazování před soudem prvního stupně, že skutečná hodnota drahých kamenů poskytnutých obviněným jako zástava v daném případě činila 1.328.628,- Kč. Po objektivní stránce bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, že daný případ není totožný s tím, který byl řešen v rámci stížnosti pro porušení zákona ve věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tz 164/99, kde byl brán do úvahy skutkový stav založený na tom, že úvěr byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňovala věřiteli dosáhnout její realizací získání dlužné částky zpět. Kdyby byly drahé kameny, sloužící jako zástava realizovány za jejich skutečnou hodnotu, nezískala byla banka zpět ani desetinu z hodnoty poskytnutého úvěru. Vychází z posouzení a zhodnocení všech dalších okolností celého případu.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 4 To 20/02, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 3 T 8/99, jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. je správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně a stejně i soud odvolací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Soud druhého stupně vyložil a logicky vysvětlil námitky uvedené obviněným v rámci odvolacího řízení. Závěry a zjištění odvolacího soudu dopadají na převážně související skutečnosti, které byly nyní v podaném mimořádném opravném prostředku obviněným též zmiňovány.
Z obsahu dovolání a z obsahu v něm uvedených námitek a s přihlédnutím ke způsobu, jímž se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde v případě obviněného L. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť jen opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a především odvolací soud na ně dostatečně reagoval.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž o odmítnutí dovolání rozhodoval v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a ) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, protože nebyly splněny podmínky §265h odst. 3 tr. ř. podle kterého odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí učiní předseda senátu soudu prvního stupně, dospěje-li na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být výkon rozhodnutí odložen nebo přerušen. Zákon nepředpokládá, že by takovou žádost mohl podat obviněný, byť prostřednictvím svého obhájce. Jestliže takovou žádost obviněný podal, nebylo možné o ní rozhodnout, protože nebyla podána osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvodu pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová