ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.491.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 491/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2003 dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To 212/2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se v části týkající se obviněného J. K.
z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To 212/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 1 T 7/2002, byli obvinění M. R. a J. K. uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák., kterého se měli dopustit:
obviněný M. R. tím, že dne 8. 12. 2001 ve Z., v bytě rodičů S. M., získal od tohoto barevnou reprodukcí zhotovený jednostranný padělek bankovky v hodnotě 1.000,- Kč a s tímto vědomím padělek používal v restauraci „ N.“ ve Z. k žertování, kam tento téhož dne přinesl a obviněný J. K. tím, že dne 8. 12. 2001 ve Z., v restauraci „ N. “, za blížeji nezjištěných okolností získal výše popsaný padělek bankovky v hodnotě 1.000,-Kč a tento téhož dne kolem 18.00 hodin ve Z., v herně P. C. předal za účelem rozměnění za bankovky nižší nominální hodnoty zaměstnanci herny J. M., ačkoliv původ i charakter bankovky jako padělku mu byl znám.
Za tento trestný čin byl obviněný M. R. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a obviněný J. K. podle §140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo dále obviněnému J. K. uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní.
Z podnětu odvolání obviněných J. K. a M. R., podaných proti shora uvedenému rozhodnutí krajského soudu, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To 212/2002, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek ohledně obou odvolatelů zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněné M. R. a J. K. podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 1 KZv 17/2002, a to obviněného J. K. pro skutek spočívající v tom, že dne 8. 12. 2001 kolem 18.00 hodin ve Z., v herně P. C., udal do oběhu padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,-Kč, a to tím způsobem, že jej předal zaměstnanci herny J. M., za účelem rozměnění za bankovky nižší nominální hodnoty, ačkoliv věděl, že se jedná o padělek bankovky bez číselného označení a s jednostranným potiskem, který získal téhož dne v podvečerních hodinách od obviněného M. R., kterým měl spáchat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., a obviněného M. R. pro skutek spočívající v tom, že dne 8. 12. 2001 ve Z., v restauraci „N. “ předal obviněnému J. K. padělek bankovky nominální hodnoty 1.000,- Kč, který měl nejméně toho dne v držení, ačkoli věděl, že se jedná o padělek bankovky bez číselného označení a s jednostranným potiskem, kterým měl spáchat trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 alinea 1, odst. 2 tr. zák., neboť odvolací soud dospěl k závěru, že označené skutky nejsou trestnými činy.
Podle tzv. doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek vrchního soudu doručen dne 30. 1. 2003 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, dne 31. 1. 2003 obviněnému J. K. a dne 31. 1. 2003 jeho obhájci JUDr. J. H.
Proti výroku o vině shora citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala nejvyšší státní zástupkyně dne 25. 3. 2003 u Krajského soudu v Brně v neprospěch obviněného J. K. dovolání. Tento mimořádný opravný prostředek dovolatelka výslovně opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu svého podání dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a především poukázala na závěry vrchního soudu obsažené v odůvodnění zprošťujícího rozsudku. Dovolatelka namítla, že v dané věci pochybily soudy obou stupňů; Krajský soud v Brně právně kvalifikoval trestné jednání obviněného J. K. jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. na základě chybného výkladu zákona, pokud usoudil, že přestože obviněný svým jednáním naplnil formální podmínky trestnosti podle druhého odstavce citovaného zákonného ustanovení, s ohledem na nedostatek materiální podmínky ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. není možná subsumpce jednání obviněného pod takové označení zákona a jednání obviněného posoudil pouze jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. Soud prvého stupně tedy nesprávně usoudil, že druhý odstavec citovaného zákonného ustanovení je vzhledem k prvnímu kvalifikovaný, aniž by vzal v potaz, že skutková podstata trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák. je ve vztahu speciality ke skutkové podstatě podle §140 odst. 1 tr. zák.
Rovněž vrchní soud nepostupoval podle názoru dovolatelky správně, pokud oba obviněné zprostil podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby, neboť jednání ve smyslu obžaloby vykazuje jak formální, tak materiální znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. V uvedeném směru pak dovolatelka namítla, že trestní zákon sice neobsahuje definici vymezující padělané peníze, avšak ve smyslu účelu trestního zákona je nutno za měřítko padělaných peněz brát nikoli formální vymezení znaků nutných pro posouzení, kdy je určitá napodobenina peněz způsobilá být padělanými penězi, ale materiální hledisko, tedy způsobilost té které napodobeniny být za pravé peníze v konkrétní situaci považována. Padělané peníze musí být způsobilé budit zdání platných pravých peněz, což je kriterium pro to, aby byly zaměněny s pravými penězi a dostaly se tak do oběhu; proto nelze skutečnost, zda se jedná o padělané peníze, posuzovat izolovaně, ale pouze v souvztažnosti s konkrétní situací a konkrétním jednáním pachatele a teprve po zhodnocení konkrétního jednání lze posoudit, zda byly porušeny zájmy záležející v ochraně měny. Okolnost, že padělané peníze mají vyšší či nižší způsobilost býti zaměněny s pravými, lze vyjádřit pouze jako skutečnost spoluurčující stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pouze za situace, kdy padělané peníze jsou tak nízké kvality, že nejsou způsobilé plnit funkci oběživa nebo platidla (např. padělek pouze tvarem nebo barvou připomíná pravé peníze), nemohou ohrozit měnu a pak nemůže jít o trestný čin proti měně.
Dovolatelka je však toho mínění, že v konkrétním případě obviněný J. K. získal padělanou bankovku, kterou na základě předchozí reakce hostů restaurace, kteří padělanou bankovku považovali v tomto prostředí za pravou, odnesl v úmyslu směnit ji za pravé peníze do blízké herny a předal ji číšníkovi tak, že ji tento považoval za pravou a rozměnil ji na menší peníze, přičemž si obviněný musel být vědom, že bankovka budí zdání pravých peněz, i když pouze za určitých okolností, proto též navštívil právě hernu, kde předpokládal menší ostražitost při přijímání padělané bankovky v dané denní době při umělém osvětlení. Čin obviněného tak dosáhl bezpochyby stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, neboť překračuje hranici jednání, které by mohlo být posouzeno jako přestupek, přičemž právě zohledněním materiálního přístupu nebylo dovolání podáno i ohledně spoluobviněného M. R., jelikož z jeho jednání nelze dovodit úmysl poškodit či ohrozit českou nebo jinou měnu. Dovolatelka navíc poukázala na vyjádření Č. n. b., odbor ochrany platidel, ze dne 31. 1. 2002, založené ve spisu, v němž centrální banka přiznala předmětné napodobenině statut padělku se stupněm nebezpečnosti č. 4, tj. padělku méně zdařilého.
V závěru nejvyšší státní zástupkyně vyslovila názor, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudků soudů obou stupňů ve spojení s jejich odůvodněním, mělo být posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., a tudíž v petitu dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí, přičemž současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu.
Předseda senátu soudu prvého stupně zaslal ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněný přípisem ze dne 14. 4. 2003 vyslovil názor, že se napadený rozsudek opírá o úplné a správné právní posouzení, vrchní soud správně vyhodnotil posuzovanou napodobeninu bankovky, opřel se o konstantní výklad zákona i o konstantní judikaturu a v tomto směru nemá žádný vliv ani vyjádření Č. n. b., neboť posouzení, zda jde o padělek, je otázkou právní, k jejímuž vyřešení je příslušný pouze soud. Rovněž argumentace dovolatelky stran posouzení bankovky s ohledem na konkrétní okolnosti případu je bezpředmětná, neboť nemá-li posuzovaná napodobenina charakter padělku, nemohl obviněný naplnit znaky trestného činu podle §140 tr. zák. Z těchto důvodů obviněný navrhl podané dovolání zamítnout nebo jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně přípustným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni rozsudkem, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu osobou oprávněnou podat dovolání, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, a proto se dovolací soud mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována též lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání obviněného J. K. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 17. 1. 2003, přičemž opis rozsudku byl doručen Krajskému státnímu zastupitelství v Brně dne 30. 1. 2003. Dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně u Krajského soudu v Brně dne 25. 3. 2003, z čehož je patrno zachování dvouměsíční dovolací lhůty ve smyslu §265e odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky rovněž posuzoval, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) až f) tr. řádu, postupoval podle §265i odst. 3 tr. řádu a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Pokud nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zapotřebí uvést, že jej lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění soudu prvého stupně, vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, ze které vyplývá vyplývá, že nalézací soud spatřoval trestné jednání obviněného J. K. v tom, že získal barevnou reprodukcí zhotovený jednostranný padělek bankovky v hodnotě 1.000,- Kč (toto označení obsahuje výrok o vině spoluobviněného M. R. a skutková věta na ně pouze odkazuje), který v herně P. C. předal zaměstnanci herny za účelem rozměnění za bankovky nižší nominální hodnoty, ačkoliv původ i charakter bankovky jako padělku mu byl znám. Z tzv. právní věty je přitom patrno, že soud považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný sobě opatřil padělané peníze a takové peníze přechovával.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že se soud zabýval otázkou charakteru padělaných peněz, v souvislosti s čímž za padělané peníze považoval jakékoliv napodobeniny peněz, které mohou vzhledem ke své kvalitě být při udávání zaměněny s pravými penězi, byť jen za určitých okolností, a dostat se do oběhu. V tomto ohledu pak soud zkoumal, zda předmětný padělek jako jednostranná napodobenina tyto podmínky splňuje a dospěl k závěru, že za situace, kdy by se obviněný J. K. pokusil uplatnit předmětnou bankovku a pro včasné odhalení jejího charakteru by k rozměnění bankovky nedošlo, by bylo nutno důkladněji zkoumat společenskou nebezpečnost takového jednání právě s ohledem na to, že se padělek pro svou nezdařilost a nezpůsobilost dosáhnout svého účelu reálně nemohl dostat do oběhu, čímž by nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. V daném případě však průběh jednání obviněného J. K. dospěl do fáze dokonání, kdy svědek J. M. bankovku přijal jako pravou, což je pak podle názoru soudu prvého stupně důkazem, že se jednalo o padělek způsobilý dostat se do oběhu, byť jen za určitých okolností, kterými lze v tomto případě rozumět svědkem zdůrazňovanou skutečnost, že byl velmi pracovně vytížen a neměl čas se podrobněji zabývat otázkou pravosti či nepravosti bankovky. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku dále vyplývá, že nalézací soud konstatoval nenaplněnost materiální stránky trestného činu podle ustanovení §140 odst. 2 tr zák., neboť dospěl k závěru, že odstavec 2 zmíněného ustanovení představuje kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz, postihující delikt výraznější nebezpečnosti pro společnost, požadovaný stupeň této společenské nebezpečnosti však v daném případě nebyl právě s ohledem na charakter padělané bankovky naplněn, a tudíž posoudil jednání obviněného J. K. toliko podle §140 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud v odůvodnění zprošťujícího rozsudku souhlasil se skutkovými závěry soudu prvého stupně, stran právní kvalifikace jednání obviněných však vyjádřil odlišné stanovisko. Paděláním peněz je třeba podle názoru vrchního soudu rozumět úplné vyhotovení peněz, bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako pravé, přičemž je nerozhodné, jakým technologickým postupem jsou peníze padělány. Padělanými penězi jsou pak takové napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být, byť jen za určitých okolností, zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu.
Vrchní soud se domnívá, že pod pojmem úplné vyhotovení peněz není možné chápat vyhotovení takových napodobenin, které musí obsahovat všechny znaky pravých bankovek, ať už jde o konkrétní obrazové provedení či ochranné prvky, ale napodobenina musí být provedena alespoň tak, aby mohla být zaměnitelná za pravou bankovku, přičemž je nutno mít na zřeteli, že každá bankovka má rubovou i lícní stranu, každá z těchto stran obsahuje pro ni specifické znaky, má svoji barevnost, konkrétní strukturu, své ochranné prvky, a aby mohla být považována za padělané peníze ve smyslu §140 tr. zák., je nutné, aby alespoň zčásti obsahovala základní prvky a znaky pravé bankovky na své rubové i lícní straně. Pokud v daném případě šlo o toliko jednostrannou napodobeninu bankovky, kdy byla barevně reprodukována pouze její jedna strana a druhá strana napodobeniny neobsahovala žádný ze znaků pravé bankovky a žádný znak, vybarvení či užití barvy vůbec, nelze takovou napodobeninu považovat za padělané peníze, když nejde o úplné vyhotovení peněz tak, aby byly schopny dostat se do oběhu.
Odvolací soud dále uvedl, že jiná situace by nastala, pokud by napodobenina nesla na straně, která nebyla vůbec napodobována, alespoň minimum znaků pravé bankovky, např. pouze barevným odstínem by odpovídala bankovce pravé, přičemž konstatoval, že k této situaci nedošlo a pokud tedy jedna strana napodobeniny pravých peněz neobsahuje vůbec žádné znaky pravých bankovek, byť např. jen barevný odstín, nelze ji považovat za padělané peníze. Proto v případě obviněného J. K. by bylo možno jeho jednání vůči svědkovi J. M. hodnotit pouze jako podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák., avšak s ohledem na způsobenou škodu ve výši 1.000,- Kč není naplněn jeden ze základních formálních znaků §250 tr. zák. Rovněž posouzení jednání obviněného jako přestupku ve smyslu §50 zákona č. 200/1990 Sb., nepřipadá v úvahu, neboť podle znění zákona platného v době spáchání přestupku přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání uplynul jeden rok.
Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek zrušil a podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného J. K. obžaloby. Nad rámec shora uvedených závěrů odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil při hodnocení právní kvalifikace jednání obviněného J. K. v tom, že s odkazem na hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného a při použití §88 odst. 1 tr. zák. posoudil jednání obviněného toliko podle §140 odst. 1 tr. zák., aniž by vzal v potaz, že ustanovení §140 odst. 2 tr. zák. je samostatnou skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení §140 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle odstavce 1 ustanovení §140 tr. zák. se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze nebo kdo takové peníze přechovává, podle odstavce 2 ten, kdo peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé.
Jak správně uvedly soudy obou stupňů, padělanými penězi se rozumí jakékoliv napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání třeba jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku a v podobných situacích) zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu, tzn. že jsou způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním ve smyslu §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. porušil zájmy záležející v ochraně měny (srov. 3/1991 – I Sb. rozh. tr.). Okolnost, že padělané peníze mají v tomto smyslu vyšší či nižší způsobilost, lze však vyjádřit pouze jako skutečnost spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Paděláním je úplné vyhotovení peněz bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako pravé, přičemž nezáleží na tom, jakým technologickým postupem byly padělány. Padělané či pozměněné peníze však musí vždy budit zdání pravých (platných) peněz, proto není paděláním ani pozměňováním peněz zhotovení předmětů, které nemají podobu peněz k účelům, jež jinak plní peníze. Proto jde-li o padělané peníze tak nízké kvality, že nejsou způsobilé plnit funkci oběživa nebo platidla, nemohou ohrozit měnu a pak se zřetelem na tuto okolnost nemůže jít o trestný čin proti měně. V tomto ohledu je nutno konstatovat, že vyhotovené napodobeniny sice nemusí obsahovat všechny znaky pravých bankovek jako ochranné prvky či obrazové provedení, avšak musí být zaměnitelné za pravé bankovky.
Pro naplnění znaku udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé stačí jakékoli pachatelovo odevzdání padělaných nebo pozměněných peněz jiné osobě jako pravých, např. při půjčce, při placení za poskytnuté služby, atd. Udáním padělaných bankovek se rozumí veškeré posouvání padělku do oběhu (např. placením nebo výměnou za drobné), tedy veškeré soukromoprávně relevantní jednání, jímž se padělky dostávají z držení jedné osoby do držení osoby jiné, přičemž aktivní úsilí pachatele, které vynaložil k uvedení padělaných nebo pozměněných peněz do oběhu, resp. zda se mu toto úsilí zdařilo nebo byl-li při udávání takových peněz přistižen, má vliv pouze na rozlišení jednání pachatele v rámci ustanovení §140 odst. 2 tr. zák., popřípadě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Vrchní soud v Olomouci považoval za zásadní otázku v posuzované věci určení, zda barevnou reprodukcí zhotovený jednostranný padělek bankovky v nominální hodnotě 1.000,- Kč lze posoudit jako padělek a zda je obviněným zvolený prostředek útoku způsobilý porušit zákonem chráněný zájem záležející v ochraně české měny ve smyslu ustanovení §140 tr. zák. V odůvodnění napadeného rozsudku přitom poukázal na to, že obviněným použitá jednostranná napodobenina bankovky, kdy byla reprodukována pouze její jedna strana a druhá neobsahovala žádný ze znaků pravé bankovky, nelze považovat za padělek, neboť nejde o úplné vyhotovení peněz tak, aby byly schopny dostat se do oběhu.
Dovolací soud zastává názor, že vrchní soud pochybil ve svých úvahách v tom směru, že dostatečně nevyhodnotil konkrétní okolnosti, za nichž obviněný předmětnou bankovku udal, stejně jako se dostatečně nezabýval odborným vyjádřením peněžního odboru ČNB – zkušebny platidel ze dne 31. 1. 2002 k charakteru napodobeniny bankovky a její zaměnitelnosti s bankovkou pravou.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti nelze charakter napodobeniny bankovky posuzovat izolovaně, stejně jako její způsobilost porušit zákonem chráněný zájem nelze zvažovat obecně bez posouzení konkrétních okolností případu. V uvedeném směru odvolací soud pominul materiální stránku jednání obviněného, jež má v kontextu posouzení napodobeniny předmětné bankovky zásadní význam. Odvolací soud v daném směru nevyhodnotil skutečnosti, které ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. zvyšují společenskou nebezpečnost jednání obviněného – obviněný udal bankovku se záměrem získat majetkový prospěch, a to způsobem, aby byla co nejsnáze zaměněna za pravou bankovku, reprodukci bankovky předložil v přítmí herny osobě, u níž lze očekávat schopnost rozlišit padělek od zákonného platidla, a přesto byla bankovka bez pochybností rozměněna, na základě čehož lze konstatovat, že posuzovaná bankovka vykazovala za daných okolností znaky zaměnitelnosti, v konkrétním případě byla schopna plnit funkci oběživa a byla způsobilá porušit zájem záležející v ochraně měny. V tomto ohledu by však bylo nutno zvážit i skutečnosti, které společenskou nebezpečnost činu snižují, zejména právě to, že jde o méně zdařilou napodobeninu bankovky či stav podnapilosti obviněného J. K. v době činu.
Na druhou stranu však lze přisvědčit závěru odvolacího soudu stran chybné právní kvalifikace jednání obviněného soudem prvého stupně, kdy nalézací soud na základě hodnocení společenské nebezpečnosti jednání obviněného za použití ustanovení §88 odst. 1 tr zák. posoudil jednání obviněného toliko podle §140 odst. 1 tr. zák., neboť ustanovení §140 odst. 2 tr. zák. je skutečně samostatnou, nikoliv kvalifikovanou skutkovou podstatou ve vztahu k ustanovení §140 odst. 1 tr. zák., a tudíž postup soudu prvního stupně byl v tomto ohledu vadný.
Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vrchní soud skutek, který byl nalézacím soudem zjištěn a který jako základ svého rozhodnutí převzal, nesprávně právně posoudil, když konstatoval, že nemá charakter trestného činu a obviněného J. K. obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil.
Na základě shora specifikovaných skutečností, které vyplývají jednak ze skutkových zjištění uvedených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu a dále z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž jsou tato skutková zjištění rozvedena, jsou závěry soudů obou stupňů o použité právní kvalifikaci nesprávné.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal podané dovolání důvodným, přičemž přisvědčil v podstatě všem zásadním námitkám a názorům nejvyšší státní zástupkyně, o něž namítaný dovolací důvod opřela. Proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To 212/2002, v části týkající se obviněného J. K. a současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část napadeného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení bude Vrchní soud v Olomouci ve smyslu §265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem, který v tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil a bude povinen odstranit nedostatky předchozího odvolacího řízení, které mu dovolací soud vytkl. Bude se tedy muset nezbytně vypořádat nejen s problematikou formálních znaků odpovídající skutkové podstaty zažalovaného trestného činu, ale náležitě řešit a vyřešit také otázku stránky materiální.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo ohledně obviněného J. K. zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku, podaného v neprospěch tohoto obviněného nejvyšší státní zástupkyní, může Vrchní soud v Olomouci změnit své původní rozhodnutí i v neprospěch obviněného J. K. (viz ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu).
Protože však vrchní soud ve věci obviněného J. K. původně rozhodoval výhradně z podnětu odvolání tohoto obviněného, neboť krajský státní zástupce opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, bude Vrchní soud v Olomouci v dalším řízení zákazem reformatio in peius vázán ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 1. 2003, sp. zn. 5 To 212/2002.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k