ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.524.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 524/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2003 o dovolání podaném obviněným V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 7 To 158/02, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 9/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 54 T 9/2002, uznán vinným, že
v L. po požití alkoholických nápojů na tramvajové zastávce dne 18. 11. 2001 kolem 20.25 hodin po předchozí slovní rozepři s V. M., nar. 5. 4. 1955, se chytli za ramena a po strkání obviněný M. za výhrůžky „já tě zabiju“ odstoupil od poškozeného M. a na krátkou vzdálenost v bezprostředním sledu legálně drženým revolverem zn. North American Arms, ráže .22 (5,6 mm) Winchester Magnum Rimfire dvěma výstřely ho zasáhl do přední levé části břicha a zad v oblasti přechodu hrudní a bederní páteře, a takto mu způsobil průnik orgánů břišní dutiny až k pravé lopatě kosti kyčelní se zasažením tenkého střeva a jeho závěsu a druhým výstřelem střelný kanál 6 cm vpravo od páteře do pravého podpaží se zlomeninou 8. žebra vpravo, což si vyžádalo chirurgické zákroky, spočívající v operaci břišní dutiny, revizi v důsledku začínajícího zánětu pobřišnice v přímé souvislosti se střelným poraněním a dále odstranění střely po zásahu do břicha, doprovázejícími značnými bolestmi, rizikem krvácení z poškozených cév břišní dutiny i ohrožením nebezpečným zánětem pobřišnice s následnou dlouhodobou dosud neukončenou pracovní neschopností , když není vyloučen i další operační výkon v souvislosti s vyjmutím druhé již opouzdřené střely v pravém podpaží, pokud dojde k jejímu pohybu v tkáních.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za to podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to revolveru zn. North American Arms, ráže .22, Winchester Magnum Rimfire, včetně 3 ks nábojů, uložených na Policii České republiky, Okresním ředitelství, Služby správních činností, skupina pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy L. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. současně obviněnému uložil ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit V. z. p. ČR, o. p. v L., částku 493.389,- Kč, a poškozenému V. M., částku 192.733,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. M. odkázán se zbytkem svého nároku ve výši 247.200,- Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2002, sp. zn. 7 To 158/02, a rozsudkem rozhodl tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody,
II. podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. M. odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému V. M. dne 20. 1. 2003, jeho obhájci JUDr. I. M. rovněž dne 20. 1. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem – pracoviště Liberec dne 17. 1. 2003.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný V. M. prostřednictvím jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 5. 3. 2003 osobně u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. V obecné rovině v něm uvedl, že směřuje do výroku o vině a výroku o trestu a dovolací důvod vymezil ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný důvod dovolání naplněn. Soudu prvního stupně vytkl, že jednak vycházel z koncepce předložených důkazů a jejich shrnutí obžalobou, ač provedené důkazy nedávaly jasný a nepochybný obraz o vině a kvalifikaci uvažovaného trestného činu, a dále že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku nesprávných skutkových zjištění dospěl k nesprávnému posouzení otázky viny a trestu. Konkrétní výhrady dovolatel specifikoval k subjektivní stránce předmětného trestného činu, když uvedl, že soud prvního stupně se důsledně nezabýval tím, zda-li jeho úmysl směřoval k usmrcení osoby, přičemž poukázal na to, že z provedených důkazů (výpovědí svědků Ř. a K.) vyplývá, že nebyl agresivní, prvotní konflikt byl nabuzen výhradně jednáním poškozeného již v tramvaji, po vystoupení z tramvaje s ním poškozený několikrát smýkl, a tudíž jednání poškozeného u něj vzbuzovalo obavu o osobní integritu. Pro nesprávné posouzení skutku a jeho právní kvalifikace podle obviněného hovoří i další důkazy, zejména znalecký posudek prof. MUDr. S., z něhož vyplývá, že jeho úmysl směřoval k zastrašení, popř. zastavení poškozeného s tím, že mu mířil pod nohy, popř. na nohy; z charakteru zbraně vyplývá, že s touto lze velmi těžce zasáhnout cíl. Za nesprávné označil rovněž závěry soudů obou stupňů, vycházející ze zjištění, že je zkušeným střelcem, o tom, že je vyloučeno, aby při míření pod nohy, popř. do nohou, zasáhl střed těla. Konečně v souvislosti s výhradami k hodnocení subjektivní stránky soudy poukázal na rozpornost výpovědi svědka T. a svou vlastní výpověď. Další námitky obviněného směřovaly k hodnocení skutku z hlediska nutné obrany ve smyslu ustanovení §13 tr. zák., které formuloval tím způsobem, že jednak uvedl svou verzi průběhu útoku, a dále soudům obou stupňů vytkl, že nevzaly v úvahu psychické a fyzické zatížení ve vztahu k jeho tělesnému vybavení, věku a zdravotnímu stavu, stejně jako skutečnost, že byl již v minulosti napaden, tudíž má strach z násilí, a v dané psychicky vypjaté situaci se snažil bránit; konečně nesprávně v tomto směru soud prvního stupně postupoval, jestliže se ztotožnil se závěry vyplývajícími ze znaleckých posudků z oblasti psychologie a psychiatrie, aniž vzal v úvahu rozpory, které vyplývají z hodnocení znalců z roku 1999 (podle obviněného měly být provedeny revizní znalecké posudky).
Závěrem uvedl, že z provedených důkazů podle jeho názoru vyplývá zjištění, že jeho jednání a úmysl nesměřovaly k usmrcení poškozeného, pouze k jeho zastavení a zastrašení. Navrhl dovolacímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 23. 4. 2003).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 5. 2003 provedl úvodem rekapitulaci dosavadního řízení ve věci. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, když uvedl, že vznikají určité pochybnosti o tom, proti kterému rozhodnutí je obviněný směřoval; dospěl k závěru, že z celkového obsahu lze dovodit, že dovolatel napadl i rozhodnutí soudu druhého stupně, a je tudíž z hlediska ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. přípustné. K vlastní dovolací argumentaci obviněného uvedl, že nesměřuje primárně proti nesprávné aplikaci hmotně právních ustanovení §4, popř. §13 tr. zák., nýbrž dovolatel se svými námitkami domáhá podstatně odlišného hodnocení důkazů a současně s tím podstatné změny skutkového základu, ze kterého napadená soudní rozhodnutí vycházejí, když nadále prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které byl napaden poškozeným a jeho úmysl nesměřoval k usmrcení, ale pouze k „zastavení“ útočícího poškozeného. Takové námitky jsou námitkami primárně skutkového rázu a nekryjí se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jehož rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy), ani s jiným dovolacím důvodem. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podaný mimořádný opravný prostředek vykazoval určité nepřesnosti, resp. odlišnosti v označení rozhodnutí, proti kterému směřoval, a to v záhlaví podání, jeho dalším textu a petitu; z celkového obsahu podání však bylo možno dovodit, že obviněný dovoláním napadl (vedle rozhodnutí soudu prvního stupně) i rozhodnutí soudu druhého stupně, jak vyžaduje ustanovení §265a odst. 1 tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., neboť podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění sodu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění soudu, což právě obviněný v podaném dovolání činí (v jeho úvodu dokonce výslovně uvádí, že soud prvního stupně … v důsledku nesprávných skutkových zjištění dospěl k nesprávném posouzení otázky viny a trestu), když předkládá svou verzi předmětného skutkového děje a dovozuje, že jednak z provedených důkazů vyplývá, že jeho jednání a úmysl nesměřovaly k usmrcení poškozeného, nýbrž pouze k jeho zastavení a zastrašení, a jednak uvádí okolnosti, za nichž mělo ke skutku dojít a které svědčí podle jeho názoru pro aplikaci ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu; obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nenaplňují jím vytýkané nedostatky v subjektivní stránce posuzovaného trestného činu právě z toho důvodu, že tyto se podle něj odvíjí od vadných skutkových zjištění soudů na základě nesprávného hodnocení důkazů, nikoliv od chybného posouzení této hmotně právní otázky na základě správně zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud obdobně poznamenává, že i závěr, zda obviněný jednal v době činu kladeného mu za vinu v nutné obraně podle §13 tr. zák. či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování. Dovolatel rovněž ve vztahu k této problematice ale brojí proti stabilizovanému skutkovému ději, snaží se jej zvrátit, když předkládá vlastní popis dané situace a zdůrazňuje, k jakým okolnostem soudy měly přihlédnout; až na základě změny skutkových zjištění pak žádá nové posouzení této hmotně právní otázky. Taková argumentace však důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh neučinil, a proto Nejvyšší soud o žádosti o přerušení výkonu trestu nerozhodoval samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a