ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.525.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 525/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2003 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 8 To 565/2002, ve věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 101/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání obviněného M. M. směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 8 To 565/2002, jímž byl k jeho odvolání zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 2 T 101/2002, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. M. byl uznán vinným, že dne 5. 5. 1999 na blíže nezjištěném místě v lesním porostu u obce M., okres D., na trase mezi P. a D. vykonal soulož s poškozenou V. N., kdy se ve stanu, kde přebývali, svlékl, řekl jí zvýšeným hlasem „že ho s tím sere“, dal jí ruce za hlavu a svlékl spodní kalhotky, čemuž se poškozená bránila kopáním, odstrkováním, křikem a pláčem, a dne 6. 5. 1999 na tomtéž místě v ranních hodinách poté, co se poškozená domáhala odjezdu do P., zavřel dveře automobilu, posunul sedačku a když poškozená V. N. chtěla z auta vyskočit, přirazil jí nohu dvířky, zatáhl ji zpět do auta, chytil ji za ruce a jednou rukou za krk a zvrátil hlavu za sedačku a vykonal na ní soulož. Spáchal tím trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §231 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl dle §60 odst. 1, 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a zároveň nad ním byl vysloven dohled. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení se sexuologickým zaměřením v ambulantní formě. Odvolání Okresního státního zástupce v Domažlicích bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 2 T 101/2002, byl obviněný uznán vinným stejným skutkem, s tím rozdílem, že byl posouzen jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. účinného do 30. 4. 2001. Byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení se sexuologickým zaměřením v ambulantní formě.
Vydání tohoto rozsudku v dané věci předcházelo řízení, které bylo konáno Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 164/2000, kde bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 11. 2001 tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a jeho výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Uloženo bylo i ochranné psychiatrické léčení se sexuologickým zaměřením v ambulantní formě. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný M. M. i okresní státní zástupce. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 6 To 8/2002, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl a k odvolání státního zástupce při nezměněném výroku o vině i uloženém ochranném léčení obviněnému uložil podle §241 odst. 1 tr. zák. trest ve stejné výměře, a to i pokud jde o podmíněný odklad a zkušební dobu. Nad rámec výroku v rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 164/2000 ze dne 12. 11. 2001 odvolací soud vyslovil nad obviněným u tohoto trestu dohled. Po právní moci rozsudku obviněný využil svého práva podat proti němu dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) o něm rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002, tak, že podle 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 6 To 8/2002, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. 2 T 164/2000, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Domažlicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný nyní podává dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 565/2002 ze dne 18. 12. 2002, který rozhodoval v souladu s pokyny Nejvyššího soudu a jím napadá především výrok o vině uvedeného rozsudku odvolacího soudu, současně však předpokládá, že bude-li dovolání shledáno důvodným, bude přezkoumán Nejvyšším soudem též výrok o trestu, i o uloženém ochranném léčení. Důvody tohoto dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný poukázal na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 236/2002, a to ve vztahu k zákazu „reformatio in peius“, vyjádřené v §265s odst. 2 tr. ř. tak, že bylo-li tehdy napadené rozhodnutí zrušeno usnesením Nejvyššího soudu jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V podrobnostech rozvedl, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že skutek, který byl popsán v původním rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Z toho dovodil, že jeho jednání popsané v rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 164/2000 nenaplňovalo znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Po zrušení tohoto rozsudku si Okresní soud v Domažlicích a poté Krajský soud v Plzni vypomáhaly tím, že rozšířily skutkovou podstatu o další jednání, které původně do skutku zahrnuto nebylo a zhoršily tím jeho postavení. (Obviněný doplňujícím jednáním popsal část skutku spočívající v tom „ … kdy ve stanu, kde přebývali, ji svlékl, řekl zvýšeným hlasem že ho s tím sere, dal jí ruce za hlavu a svlékl spodní kalhotky … dne 6. 5. 1999 na tomtéž místě v ranních hodinách poté, co se poškozená domáhala odjezdu do P., zavřel dveře automobilu, posunul sedačku, a když poškozená chtěla z auta vyskočit, přirazil jí nohu dvířky, zatáhnul zpět do auta, chytil ji za ruce a jednou rukou za krk a zvrátil hlavu za sedačku a vykonal na ní soulož …“). Vysvětlil, že když jej soud nemůže odsoudit pro trestný čin znásilnění, pro který byl po celou dobu stíhán, odsuzuje jej alespoň za trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., ačkoliv v tomto směru nikdy nebylo vedeno žádné dokazování a krajský soud dovozuje naplnění znaku skutkové podstaty tohoto trestného činu pouze z doplněného výroku napadeného rozsudku. Osobní svoboda poškozené nebyla nikdy omezována, poškozená mohla kdykoliv kamkoliv odejít. Této možnosti však nevyužila. Vše, co se na výletě dělo mezi nimi, nebylo proti její vůli. Tyto skutečnosti podřazuje pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s vysvětlením, že toto ustanovení připouští extenzivní výklad.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. brojí proti ochrannému léčení psychiatrickému se sexuologickým zaměřením uloženému ve formě ambulantní. Za nesprávné považuje, že soudy pro rozhodnutí o něm vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného dne 15. 10. 1999 doplněného dne 8. 11. 1999, za situace, kdy bylo vedeno řízení pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Znalci v něm také konstatují, že bude-li mu trestný čin znásilnění prokázán, bude se zjištěnou deviací přímo souviset. Jemu však trestný čin znásilnění prokázán nebyl, odsouzen byl pro jiný trestný čin, který má zcela jiný objekt i skutkovou podstatu, aniž by byla zkoumána platnost závěrů tohoto posudku i ve vztahu k nově použitému trestnému činu. Ochranné léčení mu podle jeho názoru nemělo být ukládáno.
Ze všech těchto důvodů v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 565/2002 ze dne 18. 12. 2002 dle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného doručeno dne 16. 4. 2003. Dne 14. 5. 2003 obdržel Nejvyšší soud vyjádření nejvyššího státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v něm považuje za sporné, zda namítané nerespektování ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. lze považovat za pojem hmotně právního posouzení, když se jedná o normu svou povahou procesní. Současně vyjádřil názor, že obviněnému nelze přisvědčit, že by soudy postupovaly v daném případě „contra legem“ a konstatoval, že nejenže soud není vázán právním posouzením skutku uvedeným v obžalobě, ale má možnost na podkladě provedeného dokazování skutek upřesnit. S dovolatelem nesouhlasí ani v jeho stanovisku, „ …. že nedopustil-li se obviněný trestného činu znásilnění, nemohl spáchat žádný jiný trestný čin“. Státní zástupce proto shledává dovolání z tohoto důvodu za zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k druhému důvodu použitému v dovolání vysvětlil, že závěry znalců posuzující osobu obviněného nejsou vázány na konkrétní právní kvalifikaci skutku, pro který je stíhání vedeno. Jejich závěry mohou vycházet výlučně ze skutkových okolností, jež vyplynuly z opatřených důkazů a z vlastních zjištění znalců. Proto argumentace obviněného nekoresponduje s deklarovaným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. a nemůže být důvodem pro změnu pravomocného soudního rozhodnutí v řízení o mimořádném opravné prostředku. V závěru státní zástupce na základě těchto svých úvah shledal, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil současně souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dovolání uvedeny všechny obsahové a formální náležitosti. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, neboť se tak stalo ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§265e odst. 1 tr. ř.) a osobou oprávněnou k podání dovolání, protože dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./. Napadáno je pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Jde o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo k odvolání obviněného rozhodnuto o jeho vině a trestu, a kterým bylo odvolání státního zástupce zamítnuto /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./.
V dovolání bylo správně označeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a z jakých důvodů je rozhodnutí napadeno. Obviněný odkazuje na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V rámci konkretizace dovolacích důvodů obviněný M. M. pochybení soudů dříve činných spatřuje u důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení zásady zákazu změny k horšímu, vyjádřené v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., bránící, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněného nepříznivější než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v jakémkoliv stadiu zhoršovalo jeho situaci. Takto pojaté vymezení však nelze podřadit pod zákonný důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ten dopadá pouze na problematiku, která má podklad v hmotně právní úpravě. Tou však není zmíněná zásada, protože ta spadá do oboru práva procesního. Zařazením v trestním řádu, řeší způsob postupu soudu v případě jeho rozhodování za podmínek, kdy byl opravný prostředek podán ve prospěch obviněného. Vymezuje tak rozsah a způsob rozhodovací činnosti soudu. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné poznamenat, že dopad této zásady, ať již v negativním nebo pozitivním smyslu, je samozřejmě hmotně právní a vyúsťuje ve vymezení skutku nebo v použité právní kvalifikaci atd., což by v této finální podobě na uvažovaný dovolací důvod dopadalo. Takto široce však rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu nelze chápat a je potřeba vycházet ze zákonné dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která předpokládá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obviněný ve svém dovolání nedostatek spatřuje ve vadě procesní povahy, což na daný dovolací důvod nedopadá. Vychází-li Nejvyšší soud i z další argumentace obviněného uvedené v dovolání, týká se rozsahu a způsobu, jak byl napadeným rozhodnutím skutek, jímž byl uznán vinným, vymezen. Brojí proti tomu, že skutkové zjištění obsahuje více informací a děj je širší než jak tomu bylo v rozhodnutí, proti němuž byl podán opravný prostředek ve prospěch obviněného. V důsledku zmíněného procesního pochybení pak vyjádření skutkových okolností ve výroku rozsudku spatřuje jako chybné. Podstata jeho výhrad se dotýká nikoliv právní problematiky, ale otázky spojené s popisem skutku, kdy vyslovuje nesouhlas s tím, jak byl vymezen. Obviněný ani takto pojatým vysvětlením nenaplňuje označený dovolací důvod.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud je proto vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno ve výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 8 To 565/2002.
Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného M. M. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán. Obviněný totiž nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání uvozuje porušením procesně právní zásady a dále ho směřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem příslušného právního posouzení skutku, resp. brojí proti tomu, že tato skutková zjištění nejsou správná.
Jestliže by dovolatel v rámci svého dovolání namítal jen tento dovolací důvod, postupoval by Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání by odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pokud byly uplatněny i jiné dovolací důvody a odmítnutí je u nich opodstatněné na základě jiných zákonných skutečností, rozhodne Nejvyšší soud podle takového ustanovení §265i tr. ř., které má vyšší význam. V daném případě takové rozhodnutí je nutné učinit ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Tento další dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Podmínky stanovené pro ochranné léčení jsou upraveny v ustanovení §72 tr. zák. a jejich nesplnění může spočívat právě v tom, že soud tyto podmínky při ukládání ochranného léčení nerespektoval a postupoval v rozporu s tím, jak jsou zákonným ustanovením vymezeny.
Obviněný v této části svého mimořádného opravného prostředku vznáší výhrady proti tomu, zda znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, byl pro potřeby soudu v jeho finální rozhodovací činnosti soudem aktualizován, a dále, zda byl vypracován pro trestný čin, jímž byl nakonec odsouzen, když se původně vztahoval k trestnému činu znásilnění, jímž ovšem napadeným rozsudkem nebyl uznán vinným.
U důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., je dovolací soud vázán tím, že bylo o takovém ochranném opatření rozhodnuto. V tomto případě soudy nižších stupňů pro takové rozhodnutí vycházely z provedeného dokazování, vyhodnocení důkazů a na takto vytvořeném skutkovém základě posoudili, že uložení ochranného opatření je v souladu se zákonem. Nejvyšší soud vzhledem k dovolatelem uplatněné argumentaci uvážil, že podmínky zmíněného dovolacího důvodu jsou dány.
Pokud jde o ochranné léčení, je jedním z ochranných opatření a rozhodnutí o něm je spojeno s posouzením okolností, za nichž byl čin spáchán. Jednou z takových významných skutečností je především posouzení psychického stavu obviněného. Posouzení otázek duševního zdraví je nutné řešit na podkladě důkazních prostředků a jedním z nich je i znalecký posudek (§89 odst. 2 tr. ř.). Postup soudu pro možné použití znaleckého posudku jako důkazu v rámci trestního řízení je zákonem přesně upraven (§105 a násl. tr. ř.). Pro jeho vyhodnocení platí obecná pravidla zakotvená pro posuzování a hodnocení i ostatních důkazů (§2 odst. 6, event. §220 odst. 2 tr. ř.). Proto, pokud soud druhého stupně, stejně jako i před tím soud prvního stupně, svá rozhodnutí ohledně nutnosti ochranného léčení učinily na podkladě v dovolání zmiňovaném znaleckém posudku, lze takový postup považovat za správný. Podle obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí soudy obou stupňů tento posudek považují za důkaz řádně zajištěný. Důkaz jím byl proveden v souladu se zákonem a byl vyhodnocen jako pravdivý a věrohodný.
Nejvyšší soud nezjistil, že by v případě uloženého ochranného léčení došlo k nesplnění zákonem stanovených podmínek pro jeho ukládání. Soudy obou stupňů se dostatečně a přesvědčivě vypořádaly se zákonnou podmínkou, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Tato okolnost je zákonnou podmínkou, kterou je nutné pro případ uložení ochranné léčby splnit. Při rozhodování o ní Nejvyšší soud v postupu soudů nezjistil žádné nedostatky. Uvádí-li obviněný v rámci svého dovolání, že bylo rozhodnuto na základě posudku, který se vztahoval k jinému trestnému činu, než byl uznán vinným, pak tuto argumentaci je nutné považovat za nemístnou. Znalecké závěry znalci nemohou činit ve vztahu k trestnému činu, který je ve skutku, pro který je stíhání vedeno, spatřován. Takový závěr je závěrem právním a znalci jej činit nesmějí. Svá odborná stanoviska mohou znalci činit jen ve vztahu ke skutku, jehož se měl obviněný dopustit. Je proto i v daném případě nerozhodné, jak bylo trestné jednání obviněného po právní stránce posouzeno. Význam z tohoto pohledu má výhradně popis spáchaného trestného jednání. I když soudy nyní skutek částečně rozšířily a právně jej jinak kvalifikovaly, jedná se stále o to jednání, pro které byl znalecký posudek v předchozích stadiích trestního řízení vypracován. Na jeho použitelnosti a správnosti tato okolnost nic nemění.
Nejvyšší soud shledal, že uložení ochranného léčení je v souladu se zákonnými podmínkami §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. a tudíž rozhodnutí o něm odpovídá zákonu. Dovolání obviněného M. M. odmítl podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová