ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.797.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 797/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným Ing. D. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 12 To 436/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 77/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 1 T 77/2000, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2002, č. j. 1 T 77/2000 -333, byl obviněný Ing. D. M. uznán vinným, že poté, co dne 22. 11. 1998 oznámil na obvodním oddělení PČR H., okr. R., vloupání do jeho rekreačního domku, v obci D., okr. R., a odcizení různých věcí, mimo jiné horského kola zn. OLPRAN v hodnotě 13.500,- Kč, elektrické travní sekačky zn. FLYMO v hodnotě 5.080,- Kč, barevného televizoru zn. SAMSUNG v hodnotě 11.000,- Kč, toustovače zn. MOULINEX v hodnotě 1.800,- Kč, fotoaparátu zn. LEICA v hodnotě cca 15.000,- Kč, radiomagnetofonu zn. GRUNDIG v hodnotě cca 6.500,- Kč, dvou kusů rybářských prutů zn. Shakespeare včetně navijáků v celkové hodnotě cca 11.000,- Kč a věcí dalších, ačkoliv tyto věci ve skutečnosti odcizeny nebyly, neboť některé z nich byly později nalezeny při domovních prohlídkách orgány policie zejména v bytech příbuzných obviněného nebo je měla v držení jeho bývalá manželka I. M., s čímž byl obviněný seznámen anebo je vůbec nevlastnili, uplatnil dne 21. 12. 1998 z titulu pojistné smlouvy č. 9841040711 u Č. p. a. s., pobočka R., na uvedené věci, s výjimkou horského kola zn. OLPRAN, místo něhož nahlásil odcizení horského kola zn. ATLANTA v hodnotě 4.950,- Kč, kterou doložil i nákupním paragonem, ač toto rovněž měla u sebe jeho manželka, nárok na pojistné plnění na základě jím nepravdivě uplatněného nároku a jeho čestných prohlášení pak počátkem roku 1999 došlo ze strany Č. p. a. s. k nedůvodnému pojistnému plnění ve prospěch obviněného ve výši nejméně 33.849,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu za to podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Č. p. a. s., agentura R., škodu ve výši 33.849,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2003, a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. D. M. dne 15. 5. 2003, jeho obhájci JUDr. J. H. dne 7. 5. 2003 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Rakovníku shodného dne 7. 5. 2003.
Dne 13. 6. 2003 učinil obviněný prostřednictvím svého výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 12 To 436/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 1 T 77/2000, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2002, č. j. 1 T 77/2000-333. Jako dovolací důvod obviněný uplatnil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění předmětného důvodu dovolatel spatřoval v chybném hodnocení důkazů, když odvolací soud nezohlednil nevěrohodnost svědků I. M. a manželů K. a neodstranil rozpory v jejich výpovědích, v důsledku čehož pak došlo k nesprávné aplikaci hmotně právního ustanovení zákona a zamítnutí jeho odvolání. Dále namítl, že rovněž z výpovědí svědků K. a L. nevyplývá žádný usvědčující důkazní materiál, který by podporoval tvrzení obžaloby. Výhradu uplatnil i k výši škody, jak byla soudy zjištěna, neboť podle jeho názoru není přezkoumatelná. Závěrem uvedl, že v řízení byla porušena zásada in dubio pro reo, nepodařilo se totiž prokázat naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu (aniž jej specifikoval) k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 23. 6. 2003).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného Ing. D. M. vyjádřila dne 14. 7. 2003. Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci uvedla, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá výhradně nesprávné skutkové závěry soudu, a tudíž ve skutečnosti, materiálně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, který v ustanovení §265b tr. ř. není uveden. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž poukázala na možnost učinit takové rozhodnutí v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 tr. ř.), aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného Ing. D. M. nemůže obstát, neboť jeho námitky, o něž formálně opírá dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudem druhého stupně a správnosti učiněných skutkových zjištění. Tak je tomu v případě, pokud uvádí, že odvolací soud nezohlednil nevěrohodnost svědků I. M. a manželů K. a neodstranil rozpory v jejich výpovědích, stejně jako když namítá, že z výpovědí svědků K. a L. nevyplývá žádný usvědčující důkazní materiál, a dále jestliže vytýká, že soudy zjištěná výše škody není přezkoumatelná.
Jestliže obviněný tvrdí, že ve věci se nepodařilo prokázat naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, dovolává se zásady in dubio pro reo a poukazuje na to, že soudy nebyla respektována, pak Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovaná výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodňuje uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovozuje nesprávnou aplikaci hmotně právního ustanovení. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě veškeré výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, tento se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a