ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.900.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 900/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2003 dovolání, které podal obviněný Z. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 3 To 137/2001, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 14/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1 T 14/2000, byl obviněný Z. B. uznán vinným trestnými činy neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu soukromopodnikatelské činnosti s předmětem podnikání: prodej průmyslového zboží, obchodní činnost, zahraničně obchodní činnost v rozsahu nevyžadujícím zvláštní oprávnění, činnost organizačních a ekonomických poradců, reprografické práce, obchodní činnost včetně potravin, vyučování řízení motorových vozidel a taktéž zákaz výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu osmi let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. B. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 3 To 137/2001, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1 T 14/2000. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí.
Obviněný Z. B. byl uznán vinným, že jako soukromý podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku vedeném Okresním soudem Brno-venkov v oddílu „A“, číslo vložky 863, pod obchodním jménem Z. B. – P. ode dne 15. 11. 1990, pro předmět podnikání: činnost organizačních a ekonomických poradců, reprografické práce, obchodní činnost včetně potravin a místem podnikání U. H., založil dne 16. 11. 1990 firmu P., jejíž obchodní jméno dne 21. 1. 1991 změnil na P. a od 12. 9. 1995 na Z. B. – P. s předmětem podnikání: prodej průmyslového zboží, obchodní činnost, zahraničně obchodní činnost v rozsahu nevyžadujícím zvláštního oprávnění, činnost organizačních a ekonomických poradců, reprografické práce, obchodní činnost včetně potravin a místem podnikání U. H., jemuž Finanční úřad v U. H. vydal dne 15. 11. 1993 osvědčení o registraci plátce daní z příjmů z přidané hodnoty, silniční a z příjmů ze závislé činnosti a jemuž byl Okresním úřadem v U. H. dne 1. 11. 1995 vydán živnostenský list pro předmět podnikání: „vyučování řízení motorových vozidel“ pod jménem Z. B. a místem podnikání U. H., založil dne 1. 11. 1996 společnost s ručením omezeným A. P. pro předmět podnikání: „vyučování řízení motorových vozidel“,
inzeroval v regionálním týdeníku S. n. akciové společnosti M. n. n. se sídlem v B., možnosti dosažení vysokého zisku uložením finančních prostředků ve společnosti Z. B. – P. se sídlem v U. H., s okamžitou výplatou výnosů z vkladů a poté v rozporu s ustanovením §2 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších doplňků a změn, a v rozporu s ustanovením §673 a násl. zák. č. 513/ 1991 Sb., ve znění pozdějších doplňků a změn, v době od 24. 1. 1995 do 13. 4. 1998 v úmyslu zajistit si zdroj příjmů sám i prostřednictvím svých zaměstnanců, přijímal od fyzických osob různě vysoké finanční částky, ač mu bylo zřejmé s ohledem na ekonomickou situaci jeho firmy, že nebude moci ve všech případech dostát svým závazkům a v tomto období uzavřel následující smlouvy o tichém společenství:
(v rozsudku odvolacího soudu na str. 2 až 276 následuje pod body 1/ až 297/ výčet smluv s jednotlivými fyzickými osobami, přičemž vzhledem k mimořádné obsáhlosti není tato část výroku napadeného rozhodnutí v tomto usnesení Nejvyššího soudu opakována, a proto se na její konkrétní znění odkazuje)
celkem takto uzavřel nejméně 668 „smluv o tichém společenství“ s 297 vkladateli, kteří skutečně do jeho firmy vložili finanční částku ve výši 26.666.969, 60 Kč, těmto však skutečně vyplatil zhodnocení vkladu ve výši 3.376.925, 10 Kč, následně jim vyplatil pouze finanční částku v celkové výši 14.416.462, 40 Kč a vkladatelům tak způsobil škodu v celkové výši nejméně 10.365.367, 05 Kč, kdy na druhé straně vkladatele obohatil o celkovou částku 1.586.515, 95 Kč a po četných urgencích vkladatelům vrátil finanční částku v celkové výši 1.704.867,- Kč, takže jim k dnešnímu dni dluží finanční částku v celkové výši 8.797.271, 05 Kč,
z výše uvedených smluv nejméně ze 304 „smluv o tichém společenství“ se 123 vkladateli, kteří skutečně do jeho firmy vložili finanční prostředky, nesplnil své závazky a způsobil tak těmto 123 vkladatelům škodu v celkové výši nejméně 10.246.967, 05 Kč, neboť takto získané finanční prostředky použil k:
-výplatám zhodnocení vkladu tichého společníka,
-pokrytí vrácení vkladů tichých společníků, které v daném čase nabývaly splatnosti,
-financování své ztrátové obchodní činnosti a společnosti s ručením omezeným A. P.,
-osobní spotřebě,
-úhradě starších závazků,
tedy i k platbám, které nijak nesouvisely s jeho soukromopodnikatelskou činností a tímto způsobem obohatil nejen sebe, ale i vkladatele, kterým vyplatil nejen vložené peníze, ale i příslušné zhodnocení vkladu, uvedené u každé jednotlivé smlouvy zvláště.
Takto popsaný skutkový stav byl odvolacím soudem kvalifikován jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 až 297) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (v bodech 10/1a-b, 10/2a-d, 17/1a-c, 17/4, 20/2a-c, 29/1a-c, 29/3a-b, 29/4a-b, 31/2a-c, 33-34/1d, 39/4, 40/1a-d, 43/5a-c, 44/1a-d, 45/1a-c, 46/2, 49/1a-d, 49/3a-c, 58/1a-c, 58/2, 67/1a-b, 68/2a-b, 68/3, 68/4, 69/1a-b, 75/4, 76/8, 76/9, 77/5a-b, 77/8, 80/2a-c, 81/2, 82/1a-c, 85/1a-d, 86/2a-b, 95/1a-b, 96/1a-b, 97/1a-b, 97/2a-b, 99/1a-c, 103/1a-c, 111/2, 112/1a-b, 116/1a-b, 116/2, 117/1a-b, 120/1a-d, 121/1a-b, 124/1a-b, 128/2, 129/2, 132/1a-b, 132/3a-b, 132/4, 133-134/2, 135/2a-b, 137/1a-c, 138/1a-138/4, 142/1a-b, 143/1a-b, 144/5, 146/1a-b, 147/2-3, 148/1a-b, 149/1a, 149/6-11, 150/1a-c, 152/1a-b, 157/2, 160/2a-c, 161/1a-c, 162/2a-b, 162/3, 162/6-11, 163/1a-b, 165/1a-b, 166/1a-c, 167/1a-c, 168/3, 169/1a-b, 170/2, 175/3a-b, 175/4a-b, 177/2, 179/1a-b, 182/1a-b, 183/1a-c, 185/1a-b, 186/1-5, 187, 188, 190, 191/2, 193/1a-c, 194, 195/1a-b, 196, 198/1-3, 200, 201, 203/1-2, 204/1a-b, 205/1-5, 206/1-2, 207/1-3, 208/1a-b, 211/3, 211/5, 212, 215/1-2, 217/1a-b, 220/1a-b, 220/2a-b, 221, 222, 223/1-2, 224, 226/1a-b, 227/1-2, 229/1a-b, 230/1a-c, 232/1a-b, 233/1a-b, 236/1a-b, 236/2, 237, 239/1a-b, 2, 240, 241/1a-b, 242/2-4, 244/1a-b, 246-248/2, 250/1-6, 251, 253/1a-b, 254, 255, 258/1, 2, 259, 263, 264, 267, 269/1a-b, 270, 272, 273, 275, 276, 277/1a-b, 279/1a-279/2b, 280, 281/1, 2, 282, 283, 284/1a-b, 285-297).
Za tyto trestné činy byl obviněný Z. B. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti bankovnictví a kapitálových služeb a taktéž v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu osmi let.
Vůči citovaným rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně podal obviněný Z. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Podle jeho názoru spočívají rozhodnutí soudů obou stupňů na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
V dovolání obviněný uvádí, že soudy obou stupňů se nedostatečným způsobem vypořádaly se základními podmínkami jeho trestnosti podle §250 a §118 tr. zák. Namítá, že zakládají odpovědnost za následek, aniž by náležitě zkoumaly naplnění objektivní a subjektivní stránky těchto trestných činů. Podle obviněného z vymezení skutku, který v dovolání cituje, jakož i z odvolacím soudem částečně změněné právní kvalifikace vyplývá značná neujasněnost a prakticky absolutní neobjasněnost objektivní stránky jeho údajného protiprávního jednání. Konstatuje, že názor odvolacího soudu, podle něhož k naplnění objektivní stránky trestného činu podle §250 tr. zák. mělo dojít „zamlčením podstatných okolností“, bez kterých by poškození smlouvy o tichém společenství vůbec neuzavřeli, nebo je uzavřeli za diametrálně odlišných podmínek, nevychází (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) ze žádného bližšího odůvodnění, s kterým by bylo možno polemizovat. Připomíná, že osoby, kterým bylo přiznáno postavení poškozených, se rozhodly vložit do jeho podnikání určité finanční prostředky, přičemž se jim zavázal poskytnuté částky spolu s výplatou zhodnocení vkladu vrátit.
Obviněný namítá, že z hlediska objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je podstatné, aby soud provedl důkazy, které by usvědčovaly pachatele trestného činu, že některou ze tří alternativních forem podvodného jednání poškodil cizí osoby a sebe nebo třetí osoby takovým jednáním protiprávně zvýhodnil. Pokud soud dospěl k závěru, že zamlčením podstatných okolností naplnil skutkovou podstatu zmíněného trestného činu, měl uvést, z čeho tato úvaha vychází a jaké skutečnosti a provedené důkazy tomuto tvrzení odpovídají. V tomto směru postrádá odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jakoukoli argumentaci. Obviněný pokládá za nepodložené tvrzení odvolacího soudu, že „měl znát finanční možnosti své firmy, s ohledem na systém a způsob uzavírání smluv o tichém společenství při vyplácení podílů na zisku dopředu a současném ignorování podílu tichých společníků ke ztrátě, jakož i s přihlédnutím ke způsobu nakládání s vklady tichých společníků si měl být vědom toho, že nemůže svým závazkům dostát a že nejde o činnost ziskovou“. Zdůrazňuje, že ani znalci z oboru ekonomie nebyli schopni jednoznačně stanovit důvody a okamžik, kdy došlo k úpadku jeho firmy. Uvádí, že nikdy nezastíral, že jako podnikající osoba měl některé starší závazky, které ale neměly absolutně žádný vliv na to, zda závazky vůči tichým společníkům budou dodrženy či nikoli. Podle jeho názoru soudy obou stupňů se snažily vytvořit konstrukci, že od počátku přijímání vkladů musel vědět a zamlčet, že prostředky, které získá, bude potřebovat pro úhradu svých závazků vůči věřitelům, což mělo být podstatou podvodného jednání. Upozorňuje, že společnost F., s. r. o., která ve věci zpracovávala znalecký posudek, konstatovala, že ze starých závazků (před přijímáním vkladů) byly hrazeny částky v řádu několika set tisíc korun, což nemohlo mít žádný vliv na celkový objem přijatých prostředků od tichých společníků. V trestním spise je založena výsledovka jeho podniku za rok 1994, z které je možno zjistit, že toto účetní období skončilo ziskem v řádu několika set tisíc korun. Navíc před započetím přijímání vkladů od tichých společníků mu byl opakovaně poskytnut bankovní úvěr, který řádně splatil.
Podle obviněného soudy obou stupňů nezdůvodnily svůj názor, že naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Tvrdí, že při vyhlášení rozsudku odvolací soud konstatoval, že naplnění subjektivní stránky formou přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. nepovažuje za přiléhavé, nicméně eventuální úmysl považuje za prokázaný, neboť údajně měl být srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí klientům škodu. V písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se již tyto úvahy neobjevují. Obviněný připomíná, že s přijímáním vkladů od tichých společníků započal od roku 1995 s tím, že takto získané finanční prostředky budou použity v rámci jeho podnikatelské činnosti, např. při financování leasingových operací, činností autoškoly, vedení kanceláře, maloobchodních prodejen atd. S podnikatelským záměrem byli zájemci o investování seznámeni. V případě zájmu se mohli průběžně informovat o jeho hospodářské situaci. Obviněný konstatuje, že odvolací soud zjistil, že z 668 smluv uzavřených s 297 vkladateli nebyl schopen splnit 304 smluv se 123 vkladateli, přičemž z přijaté částky 26.660.969, 60 Kč nesplnil závazky ve výši 10.246.967, 05 Kč, přesněji řečeno dluží částku 8.797.271, 05 Kč. Již z tohoto stavu vyplývá, že se po celou dobu snažil závazky plnit a neuhrazení některých částek vycházelo pouze z platební neschopnosti jeho firmy, která byla z velké části způsobena druhotnou platební neschopností, neboť řada nájemců z leasingových smluv nedodržela své závazky. I podle přibraného znalce mohl očekávat reálnost výplaty podílů na zisku tichých společníků, jestliže by průběh jeho podnikatelské činnosti byl optimální. Obviněný zdůrazňuje, že je stěží uvěřitelné, že by se jako pachatel trestného činu podvodu snažil po celou dobu s maximální vehemencí dostát svým závazkům. Činnost, která se ukázala jako ztrátová, dokonce dotoval z aktivit jiného subjektu, snažil se jednat se všemi věřiteli atd. Soudy nevzaly v úvahu, že podnikal jako fyzická osoba, své závazky zajišťoval vystavením vlastních směnek a za své dluhy ručil veškerým svým majetkem. Pokud by se chtěl úhradě budoucích závazků vyhnout, nepochybně by zvolil podnikání v jiné právní formě, např. formou obchodní společnosti, kde by jeho odpovědnost byla omezena. Podle obviněného je zcela evidentní, že smlouvy neuzavíral s úmyslem, aby poškodil některé z vkladatelů a obohatil sebe nebo jiné vkladatele. V jeho jednání nemohlo jít o přímý úmysl, přičemž ani eventuální úmysl nebyl prokázán. Zdůrazňuje, že v opačném případě by musel být srozuměn s tím, že výsledkem přijímání vkladů od tichých společníků bude ztráta v částce přesahující 8 milionů Kč, a nepočítat s žádnou konkrétní okolností, která by tomuto následku mohla zabránit. Rovněž je potřebné se zabývat celkovým pohledem na věc a zkoumat vnitřní motivy jeho jednání, kdy měl podle obžaloby a nyní podle odsuzujícího rozsudku spáchat z velké části trestný čin podvodu ve prospěch třetích osob, ke kterým neměl absolutně žádný vztah (kromě smluvního) a riskovat trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let. Obviněný upozorňuje na logiku v tvrzení odvolacího soudu, že se „neztotožnil s rozsahem spáchání tohoto trestného činu tak, jak je vymezen ve výroku napadeného rozsudku“. Odvolací soud uvedl, že u některých poškozených nebyla způsobena škoda, nebyla naplněna objektivní stránka zažalovaného trestného činu a nelze v těchto případech hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podle obviněného odvolací soud rozdělil jeho jednání na zákonné a protizákonné, když kriteriem bylo vrácení finančních prostředků, resp. zhodnocení vkladů jednotlivých tichých společníků. Tento názor označuje za nelogický, neboť buď měl prvotní úmysl podvést tiché společníky zamlčením podstatných skutečností tak, jak je mu kladeno za vinu, a to od počátku přijímání vkladů, tj. od roku 1995, nebo jej neměl vůbec.
Obviněný označuje způsob stanovení výše škody za zmatečný. Upozorňuje, že v rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že vkladatelé měli do jeho firmy vložit částku 26.660.969, 60 Kč, přičemž jim měl skutečně vyplatit zhodnocení vkladu ve výši 3.376.925, 10 Kč, následně vyplatit finanční částku 14.416.462, 40 Kč a vkladatelům způsobit škodu v celkové výši nejméně 10.365.367, 05 Kč, vkladatele obohatit o celkovou částku 1 586 515, 95 Kč a po četných urgencích vkladatelům vrátit finanční částku 1.704.867, -Kč a dlužit jim částku v celkové výši 8.797.271, 05 Kč. Dále je v rozsudku konstatováno, že 123 vkladatelům měla být způsobena škoda v celkové výši nejméně 10.246.967, 05 Kč. Podle obviněného je nesrozumitelné, proč na jednom místě výrokové části rozsudku se údaj o výši škody liší o více než 100.000, -Kč a jaký je důvod změny tohoto tvrzení. Navíc není příliš logické, aby bylo tvrzeno, že dluží částku 8.797.271, 05 Kč a škoda byla přes 10 milionů Kč. Za logické by se dalo považovat tvrzení, že škodou je dlužná částka. Tak tomu není, přičemž se nejedná ani o součet dlužné částky a částky, kterou měl „po četných urgencích“ vrátit.
Rovněž ohledně právní kvalifikace skutku jako trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. obviněný namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nesprávné a nepřezkoumatelné, neboť je pouze uvedeno, že neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby a získal takovým činem značný prospěch. Konstatuje, že není specifikována alespoň přibližná výše údajného majetkového prospěchu získaného touto trestnou činností. Připomíná, že ve výroku napadeného rozsudku je uvedeno, že uzavíráním smluv o tichém společenství a vylákáním finančních částek od jednotlivých poškozených, mělo dojít k částečnému obohacení jeho osoby a třetích osob, kterým byly poskytnuté prostředky zhodnoceny a vráceny. Obviněný upozorňuje, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pouze konstatuje, že touto činností nepochybně získal značný prospěch v podobě částky vyšší než 5 milionů Kč. Tento závěr označuje za spekulativní, neboť soud evidentně nezkoumal, jaký prospěch z údajné trestné činnosti měl. Zdůrazňuje, že prospěchem se rozumí tzv. čistý výtěžek z podnikání, což znamená, že z přijatých částek je nutno odečíst nákladové položky. Podle obviněného toto kriterium soudy obou stupňů vůbec nezkoumaly a odvolací soud pouze volně odhadl částku zmíněnou v odůvodnění svého rozsudku. Navíc téměř opomenul vypořádat se s otázkou naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný namítá, že opakovaně žádal příslušný orgán státní správy o vydání stanoviska k přijímání vkladů od tichých společníků. V trestním spise je založen doklad, který osvědčuje, že k této činnosti získal od Živnostenského úřadu v U. H. kladné stanovisko. Připomíná, že příprava smluv o tichém společenství probíhala za účasti daňové poradkyně paní Č., která dala kladné stanovisko k výplatám podílů na zisku dopředu. Také uvádí, že odvolací soud k otázce jeho úmyslu postupovat protiprávně a neoprávněně poskytovat služby, ke kterým neměl příslušné oprávnění, argumentoval dopisem JUDr. T., jímž obviněnému sdělila svůj názor, že přijímání vkladů od tichých společníků je činností, na kterou je třeba mít povolení. Podle obviněného měl být posouzen rozpor mezi těmito stanovisky a jeho možností, jako právního laika vyhodnotit tuto otázku, přičemž nebyl důvod, proč by z pohledu trestněprávní odpovědnosti mělo mít diametrálně odlišnou váhu stanovisko soukromé osoby – právního zástupce, který přirozeně vyjadřuje spíše opatrné stanovisko, než názor k tomu povolanému úřadu.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Z. B. rovněž učinil vlastnoruční podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 25. 2. 2003. V písemnosti, kterou považuje za doplnění podaného dovolání, obviněný upozorňuje na údajné smyšlenosti v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Brně, např. že měl problémy s úvěrem, nezdržoval se v místě bydliště a tuneloval firmu odebíráním větších finančních částek na stavbu svého domu. Dále namítá, že orgány činné v trestním řízení zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, což označuje jako rozpor s příslušným nálezem Ústavního soudu České republiky. Obviněný nesouhlasí s tím, že jeho firma byla insolventní a poukazuje na některé důkazy založené v trestním spise. Tvrdí, že k této otázce nebyl v řízení před soudem vyslechnut žádný svědek, kterého obhajoba navrhovala, nebyly zkoumány rozpory ve znaleckém posudku z oboru ekonomiky a soudem byly bagatelizovány jeho námitky na postup orgánů v přípravném řízení, např. že Policie ČR odmítla vyslechnout některé svědky, případně jiní svědci byli vyslechnuti po skončení přípravného řízení. Z obsahu podání vyplývá, že se jím obviněný domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů a dále aby bylo krajskému státnímu zástupci v Brně přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil na skutečnost, že z podaného mimořádného opravného prostředku není zřejmé, zda obviněný uplatnil dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. J. N., který je podepsán v záhlaví podání nebo Mgr. T. V., jak je uvedeno v jeho závěru. Proto navrhl, aby dovolání bylo zasláno předsedovi senátu soudu prvního stupně k postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. Pokud by vytknutá vada nebyla ve stanovené lhůtě odstraněna, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl z důvodu, že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Pro případ, že by ve věci bylo rozhodnuto jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Konstatovaný nedostatek v dovolání byl dne 3. 9. 2002 obhájcem obviněného JUDr. J. N. odstraněn a následně dne 18. 10. 2002 bylo dovolání doplněno v tom smyslu, že se opírá pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /v původním podání byl uveden i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř./. Rovněž bylo konstatováno, že obviněný nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání. Trestní spis s mimořádným opravným prostředkem byl Nejvyššímu soudu doručen dne 5. 11. 2002, přičemž předseda senátu tohoto soudu dne 5. 2. 2003 zaslal kopie obou doplnění dovolání státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se k nim ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. může písemně vyjádřit. Nejvyšší soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací /§265c tr. ř./ předně shledal, že dovolání obviněného Z. B. je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle ustanovení §265d odst. 2 věty první tr. ř. obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž na tuto skutečnost byl Z. B. upozorněn poučením (§125 odst. 3 tr. ř.) obsaženém v rozsudku odvolacího soudu. Proto nelze ve smyslu §265d odst. 2 věty druhé tr. ř. v dovolacím řízení přihlížet k jeho vlastnímu podání označenému jako doplnění dovolání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným Z. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (§259 odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný Z. B. v dovolání uplatnil řadu různých námitek. Např. nesouhlasí s tím, že „měl znát finanční možnosti své firmy, s ohledem na systém a způsob uzavírání smluv o tichém společenství při vyplácení podílů na zisku dopředu a současném ignorování podílu tichých společníků ke ztrátě, jakož i s přihlédnutím ke způsobu nakládání s vklady tichých společníků si měl být vědom toho, že nemůže svým závazkům dostát a že nejde o činnost ziskovou“. Tvrdí, že ani znalci z oboru ekonomie nebyli schopni stanovit důvody a okamžik, kdy došlo k úpadku jeho firmy. Uvádí, že některé starší závazky, které nezastíral, neměly žádný vliv na to, zda závazky ohledně tichých společníků budou dodrženy či nikoli. V této souvislosti mj. upozorňuje na znalecký posudek společnosti F., s. r. o. Konstatuje, že se snažil po celou dobu plnit své závazky, přičemž neuhrazení některých částek vycházelo pouze z platební neschopnosti jeho firmy, která byla z velké části způsobena druhotnou platební neschopností, kdy řada nájemců z leasingových smluv nedodržela své závazky. Podle přibraného znalce mohl očekávat reálnost výplaty podílů na zisku tichých společníků, pokud by průběh jeho podnikatelské činnosti byl optimální. Obviněný uvádí, že je potřebné se zabývat celkovým pohledem na věc a zkoumat vnitřní motivy jeho jednání. Zdůrazňuje, že smlouvy o tichém společenství neuzavíral s úmyslem, aby některé vkladatele poškodil a tak sebe nebo jiné vkladatele obohatil, přičemž výši škody a způsob, jakým byla stanovena, označuje za zmatečný a nesrozumitelný. Rovněž upozorňuje, jak probíhala příprava smluv o tichém společenství a že k přijímání vkladů tichých společníků získal kladné stanovisko od Živnostenského úřadu v U. H. Také nesouhlasí s tím, že odvolací soud argumentoval k otázce jeho úmyslu postupovat protiprávně a neoprávněně poskytovat služby, ke kterým neměl příslušné oprávnění, dopisem jeho právní zástupkyně JUDr. T. a nevzal v úvahu vyjádření zmíněného úřadu.
Podle Nejvyššího soudu nelze tyto vznesené námitky, které zpochybňují správnost a úplnost konečného skutkového zjištění ve věci, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozvedeno v jeho odůvodnění, včetně výhrad k úplnosti dokazování a k správnosti hodnocení provedených důkazů, podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný zákonem taxativně vymezený dovolací důvod. V případě, že by obviněný uplatnil jen uvedené námitky ohledně údajného nedodržení postupu soudů obou stupňů podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v jejich důsledku by spatřoval nesprávné právní posouzení skutku nebo vadu spočívající v jiném hmotně právním posouzení, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V této souvislosti lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265 odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě jsou ve skutečnosti vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.
V dovolání obviněný také namítá, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly se základními podmínkami trestnosti u jeho osoby podle §250 a §118 tr. zák., neboť v podstatě zakládají odpovědnost za následek, aniž by náležitě zkoumaly naplnění objektivní a subjektivní stránky těchto trestných činů. Tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §89 odst. 11 věty první tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. Podle §4 tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Podle §6 písm. a) tr. zák. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, když skutek uvedený ve výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť obsahuje všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu včetně jeho objektivní i subjektivní stránky. V tomto směru je podané dovolání zjevně neopodstatněné. Stručně lze připomenout, že objektivní stránka každého trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Subjektivní stránka trestného činu zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele, přičemž jejím obligatorním znakem je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti.
Z konečného skutkového zjištění, jak bylo k jednání obviněného Z. B. učiněno na podkladě u hlavního líčení provedených a zhodnocených důkazů a je popsáno ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a rozvedeno v jeho odůvodnění mimo jiné vyplývá: „…v době od 24. 1. 1995 do 13. 4. 1998 v úmyslu zajistit si zdroj příjmů sám i prostřednictvím svých zaměstnanců, přijímal od fyzických osob různě vysoké finanční částky, ač mu bylo s ohledem na ekonomickou situaci jeho firmy zřejmé, že nebude moci ve všech případech dostát svým závazkům…“. Ve skutkové větě napadeného rozsudku je dále popsáno 668 případů „smluv o tichém společenství“ s 297 vkladateli, kteří do jeho firmy vložili finanční prostředky v celkové výši 26.666.969, 60 Kč. Rovněž se konstatuje: „…nejméně ze 304 „smluv o tichém společenství“ se 123 vkladateli, kteří skutečně do jeho firmy vložili finanční prostředky, nesplnil své závazky a způsobil tak těmto 123 vkladatelům škodu v celkové výši nejméně 10.246.967,05 Kč, neboť takto získané finanční prostředky použil k výplatám zhodnocení vkladu tichého společníka, pokrytí vrácení vkladů tichých společníků, které v daném čase nabývaly splatnosti, financování své ztrátové obchodní činnosti a společnosti s ručením omezeným A. P., osobní spotřebě, úhradě starších závazků, tedy i k platbám, které nijak nesouvisely s jeho soukromopodnikatelskou činností a tímto způsobem obohatil nejen sebe, ale i vkladatele, kterým vyplatil nejen vložené peníze, ale i příslušné zhodnocení vkladu…“ (vše na str. 2 – 276 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti se v odůvodnění napadeného rozsudku k jednání obviněného mimo jiné uvádí: „… finanční možnosti své firmy obžalovaný znal a s ohledem na systém a způsob uzavírání smluv o tichém společenství při vyplácení podílů na zisku dopředu a současném ignorování podílu tichých společníků ke ztrátě, jakož i s přihlédnutím ke způsobu nakládání s vklady tichých společníků si musel být vědom nepochybně toho, že nemůže svým závazkům dostát a že nejde o činnost ziskovou. Tyto závazky by mohl plnit jedině za předpokladu, že by se počet tichých společníků, resp. uzavíraných smluv o tichém společenství, rozšiřoval geometrickou řadou“ (str. 302 rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud také uvádí, že na uzavírané smlouvy nelze nahlížet jako na smlouvy o tichém společenství pro absenci ustanovení o nároku na výplatu tichého společníka na zisku. Konstatuje, že ve své podstatě šlo o smlouvy o vkladech, kde byl dopředu pevně stanoven zisk formou úroku, a to procentní částkou z vkladu účastníka této smlouvy. Zdůrazňuje: „Jak vyplývá z výpovědí účastníků na straně tichých společníků nebyl jim znám pravý účel uzavírání těchto smluv, tedy úmysl obžalovaného používat takto získané finanční prostředky pro financování svých dalších obchodních aktivit. Právě v této skutečnosti lze spatřovat podvodný úmysl obžalovaného, jímž uváděl v omyl účastníky na straně tichých společníků“ (str. 301 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž lze připomenout zjištění k jednání Z. B. popsané v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně: „Úmyslem obžalovaného bylo vylákat od poškozených finanční částky pod záminkou vyššího zhodnocení finančních prostředků, než jakého by dosáhli u peněžních ústavů. Obžalovaný navíc garantoval vyplacení tohoto zhodnocení vkladů předem. Bez těchto podmínek by si do jeho firmy poškození, zejména v případě, kdyby znali skutečný stav jeho podnikatelské činnosti, své finanční prostředky nikdy nevložili.“ K této okolnosti se dále uvádí: „…veškeré jeho jednání směřovalo k tomu, aby co nejvíce osob nalákal k vložení finančních prostředků do své firmy…“. Také se konstatuje: „…firma Z. B. – P. byla insolventní a předlužena ještě předtím, než začala od tichých společníků přijímat vklady, což bylo obžalovanému známo“ (vše na str. 540 a 542 rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud ohledně správnosti skutkových zjištění na odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně odkázal).
Nejvyšší soud konstatuje, že z výše popsaných a citovaných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný Z. B. ke škodě cizího majetku sebe a jiné osoby (vkladatele, kterým byly jejich peníze ve stanovené lhůtě nejen vráceny, ale v souladu s uzavřenými smlouvami i zhodnoceny) obohatil tím, že jiné vkladatele uvedl v omyl, zamlčel jim podstatné skutečnosti a způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu. S ohledem na finanční možnosti své firmy (insolventnost, předluženost), celkovou koncepci smluv „o tichém společenství“ (nešlo o činnost ziskovou, vyplácení podílů na zisku předem a ignorování účasti tichých společníků na ztrátě), jakož i ke způsobu nakládání s vklady, obviněný nejen věděl, že svým jednáním může způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem (konkrétně vkladatelům nevrácením peněz škodu), ale současně pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. V této souvislosti nelze přehlédnout ani okolnost, že v přijímání peněžních vkladů pokračoval i v době, kdy ohledně jiných vkladatelů neplnil své finanční závazky. Proto z hlediska subjektivní stránky obviněný jednání spáchal nejméně v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Předmětný skutek byl odvolacím soudem správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Okolnost, že poškozeným byla způsobena škoda přes 10 milionů Kč, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.) a zcela odůvodňuje aplikaci zmíněné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Tomuto posouzení odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu uvedená právní věta.
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že se sice jedná o specifickou trestnou činnost, neboť některým „tichým společníkům“ byly v souladu s uzavřenými smlouvami finanční prostředky ve stanovené lhůtě nejen vráceny, ale i zhodnoceny, jak upozorňuje i podané dovolání. Nutno ale zdůraznit, že tato skutečnost byla možná pouze na úkor jiných vkladatelů (při zjištěné insolventnosti podnikání obviněného včetně způsobu, k jakým dalším účelům vložené peníze používal).
Trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné výdělečné podnikání a získá takovým činem značný prospěch. Ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 věty první a druhé tr. zák. se značným prospěchem rozumí částka nejméně 500.000 Kč.
Z popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v dovoláním napadeném rozsudku, vyplývá, že obviněný Z. B. přijímal sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců od fyzických osob finanční částky s tím, že jejich vklady budou okamžitou výplatou výnosů zhodnoceny, přičemž k této činnosti (v podstatě k uzavírání smluv o vkladovém účtu ve smyslu §716 obch. zák.) neměl oprávnění podle ustanovení §2 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení §673 a násl. zák. č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník), ve znění pozdějších předpisů. Odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení, pokud v této rozsáhlé činnosti obviněného realizované po dobu více než tří let, kdy uzavřel nejméně 668 smluv s 297 vkladateli, shledal všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť ve větším rozsahu neoprávněně poskytoval služby a takovým činem získal značný prospěch. Námitku obviněného uplatněnou v dovolání, že se odvolací soud nevypořádal s naplněním subjektivní stránky tohoto trestného činu, nelze akceptovat. Lze připomenout, že v odůvodnění napadeného rozsudku se odvolací soud neztotožnil s tvrzením obviněného, že veškeré podnikatelské aktivity začal vyvíjet až po konzultaci s příslušnými odborníky, právníky, příp. finančním úřadem a ekonomickou kanceláří vlastní firmy. V této souvislosti zejména poukázal na písemné stanovisko JUDr. T. ze dne 12. 1. 1995, kterým obviněného informovala a důrazně varovala před uzavíráním předmětných smluv „o tichém společenství“, když upozorňovala, že tato činnost může být prováděna pouze po získání oprávnění podle zvláštních předpisů (str. 298 rozsudku odvolacího soudu).
Soudy obou stupňů však nepostupovaly důsledně a správně, když v případě právní kvalifikace skutku podle §118 odst. 2 písm. b) tr. zák. nezjišťovaly zcela konkrétní výši prospěchu, který neoprávněným podnikáním obviněný získal, jak důvodně namítá i podané dovolání. Na str. 303 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pouze konstatuje: „…nepochybně touto činností získal značný prospěch v podobě částky vyšší než 5 milionů Kč, která byla v době rozhodování odvolacího soudu stanovena jako dolní hranice tohoto zákonného znaku“. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není uvedeno, jak tato částka byla stanovena, jaké položky ji tvoří apod. Nutno připomenout, že při stanovení výše konkrétního prospěchu bylo potřebné vycházet z tzv. čistého výtěžku z podnikání. Proto měly být zjišťovány a odečteny výdaje obviněného, které na toto podnikání vynaložil, např. na mzdu pracovníků, kteří zabezpečovali jednání a uzavírání smluv s jednotlivými vkladateli, na provoz kanceláře s touto činností spojenou, na inzerci atd. Rovněž měla být oceněna vlastní pracovní síla Z. B. v této oblasti podnikání. K náležitému určení čistého výtěžku z podnikání měl být přibrán znalec z oboru ekonomiky, neboť objasnění této skutečnosti vyžadovalo odborných znalostí. I přes tento nedostatek bylo však nepochybné, že neoprávněným podnikáním obviněný získal prospěch nejméně 500.000 Kč, tedy značný prospěch ve smyslu §118 odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž pro použití kvalifikované skutkové podstaty byly splněny i podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Z tohoto hlediska odkaz na částku 5 milionů Kč uvedenou v napadeném rozsudku je zjevně písařskou chybou (srov. výše konstatovanou citaci z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.).
Podle Nejvyššího soudu není v současnosti nutné napravovat zmíněný nedostatek ohledně určení přesné výše finančního prospěchu obviněného z nedovoleného podnikání, neboť trestný čin podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., v jehož trestní sazbě byl Z. B. úhrnný trest ukládán, podstatně méně závažným deliktem (viz trestní postih uvedený v §118 odst. 2 tr. zák. – odnětí svobody na šest měsíců až tři léta a v §250 odst. 4 tr. zák. – odnětí svobody na pět až dvanáct let), aby zrušení napadeného rozsudku a doplnění dokazování v uvedeném směru odvolacím soudem následně vedlo k zásadně jinému rozhodnutí ve věci. V těchto případech proto převažuje v řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání zájem společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí, tj. jeho nezměnitelnosti.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného Z. B. odmítl. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k