ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.916.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 916/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2003 o dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 7 To 481/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 10 T 107/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 10 T 107/2001 uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společným jednáním se spoluobviněnou A. P. Za tento trestný čin byl podle §250b odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, z podnětu odvolání obviněného M. P., rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 7 To 481/2002, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému M. P. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. P. podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 7 To 481/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 10 T 107/2001, podal obviněný M. P. dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. K. N. podáním ze dne 26. 5. 2003, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 28. 5. 2003. V úvodu písemného vyhotovení dovolání obviněný konstatuje, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, aniž by výslovně odkázal na některé ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., resp. §265b odst. 2 tr. ř. Tato skutečnost plně nekoresponduje s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř., které zakotvuje, že v odvolání musí být uveden odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) však tento nedostatek neřešil postupem podle §265h tr. ř., který by pro odstranění této formální neúplnosti podaného odvolání měl následovat a to s ohledem na výslovnou formulaci v úvodu mimořádného opravného prostředku: „…, že uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku…“. Nejvyšší soud sám mohl bez jakýchkoli pochybností dojít k závěru, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento postup považuje za zákonný a plně vycházející ze zásady hospodárnosti a rychlosti řízení, když ryze formální postup by kromě průtahů k žádnému efektivnímu řešení nevedl.
Dovolatel podle obsahu podaného dovolání uvedený dovolací důvod spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily výpovědi spoluobviněné A. P., z nichž při rozhodnutí o jeho vině vycházely. Výpověď této spoluobviněné považuje za zcela nevěrohodnou, a to jednak vzhledem k její osobní nevraživosti vůči jeho osobě a jednak proto, že je dlužnicí ve vztahu k jiným lidem. Její výpověď netvoří ucelený řetězec a nemůže být proto jediným důkazem o případné vině obviněného. Za nedostatek řízení dovolatel považuje i to, že nebylo dokazování doplněno o výslech svědka Š., který by mohl skutečnosti spoluobviněnou tvrzené vyvrátit. Při nedostatku takto provedených důkazů shledává ve výroku o vině vážné pochybnosti, které nebyly odstraněny a v důsledku toho mělo být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“, tedy v jeho prospěch. Obviněný má zato, že v důsledku neprokázání jeho viny byla tato trestní věc nesprávně právně posouzena a proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265m tr. ř. rozhodl sám rozsudkem tak, že se obviněný obžaloby v celém rozsahu zprošťuje. Požádal také, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal mimo jiné i na nedostatek v označení dovolacího důvodu, který není podle jeho názoru vyjádřen předepsaným způsobem a dále konstatoval, že dovolatel pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudem, zejména se způsobem hodnocení výpovědi A. P. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny základní formální náležitosti a shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit, jak určuje ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, neboť dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Existence takového důvodu je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Z vymezení důvodu dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto vymezený důvod dovolání předpokládá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V nyní projednávaném dovolání byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti a dostatečnosti skutkových zjištění, popř. o správnosti hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v podaném dovolání činí. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy posoudily výpověď spoluobviněné A. P. Sám její výpověď označuje za nevěrohodnou a rozvádí důvody, které ho k takovému hodnocení vedou. K náležitému objasnění skutkového stavu se domáhá provedení výslechu svědka Š., jehož výslech navrhoval již v průběhu trestního řízení. Veškerá jím použitá argumentace je založena na vyjádření výhrad skutkové povahy, když není doložen žádný nedostatek, který by měl charakter právní vady. Jestliže se obviněný dovolává zásady „in dubio pro reo“ a tvrdí, že soudy obou stupňů v souladu s ní důsledně nepostupovaly, pak i toto konstatování směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejedná se o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav a jak hodnotily provedené důkazy. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“, ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“. Ze strany obviněného jde o námitky právně irelevantní, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto odvolací soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V takovém případě dovolací soud nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Nejvyšší soud je totiž vedle rozsahu, v němž je rozhodnutí dovoláním napadeno, vázán v rámci své přezkumné povinnosti též důvody uvedenými v dovolání. Dovolací soud se proto nemohl zabývat ani otázkou, zda skutek popsaný v napadených rozhodnutích neměl být posouzen nikoli pouze jako pokus, nýbrž jako dokonaný trestný činu úvěrového podvodu, a to i s ohledem na zásadu zákazu „ reformatio in peius“.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh neučinil, a proto Nejvyšší soud o žádosti o odložení výkonu trestu nerozhodoval samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk Sovák
Vypracovala:
JUDr. Milada Kodysová