ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.965.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 965/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2003 dovolání, které podal obviněný Ing. M. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 To 156/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 101/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 2 T 101/2002, byl obviněný Ing. M. D. uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestné činy křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §174 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. M. D. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 To 156/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 2 T 101/2002. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný Ing. M. D. byl uznán vinným:
1. trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., protože dne 26. října 2000 v P. u O. s. z. p. P. podal písemné trestní oznámení na ředitele provozního inspektorátu Ú. p. c. l. Ing. P. H., že tento při výkonu své funkce neoprávněně povoluje svým podřízeným používat služební vozidla pro soukromé účely a při výslechu dne 4. prosince 2000 do protokolu o trestním oznámení P. o. P.– o. l. P. – R., ač byl před výslechem poučen o následcích křivého obvinění, předchozí oznámení zopakoval, rozšířil i na osobu Ing. B. S., ředitele Ú., že tento zmanipuloval výběrové řízení při nákupu osobních motorových vozidel pro služební účely Ú., a že své postavení zneužívá k povolování neoprávněného používání osobních motorových vozidel pro soukromé účely svých podřízených a dále uvedl, že Ing. H. porušil lustrační zákon, neboť předložil negativní ilustrační osvědčení, ač měl být spolupracovníkem S. pod krycím heslem „H.“, ačkoliv věděl, že tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě a jednal v úmyslu Ing. P. H. a Ing. B. S. lživě obvinit a přivodit tak jejich trestní stíhání,
2. trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák., protože tyto nepravdy také uvedl v rozhovoru s redaktorem deníku Š., který byl dne 12. února 2001 uveřejněn s doplněním, že Ing. H. předložil zaměstnavateli padělané negativní lustrační osvědčení.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. D. odsouzen podle §174 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do výroků o vině a trestu, přičemž ho opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dovolání obviněný uvádí, že byl odsouzen za spáchání trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. i za tvrzení, že Ing. P. H. porušil lustrační zákon, neboť předložil negativní lustrační osvědčení, ač byl spolupracovníkem S. Konstatuje, že tímto sdělením nemohl přivodit trestní stíhání jmenovaného, neboť lustrační zákon ani žádný jiný zákon takový následek, a to s výkonem práce poškozeného na původním funkčním zařazení, nespojuje. Namítá, že v tomto směru došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný trvá na tom, že Ing. P. H. a Ing. B. S. umožňovali neoprávněné užívání osobních motorových vozidel, neboť během svého působení na Ú. p. c. l. (dále jen „Ú.“) měl možnost tuto skutečnost ověřit. Tvrdí, že soudy důsledně neprovedly jím navržené důkazy, které by toto tvrzení prokázaly. Podle jeho názoru svědčí o neobjektivním průběhu vyšetřování i to, že byl nucen podrobit se vyšetření duševního stavu, ač proto ani podle znalce nebyly žádné důvody. Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl všechny důkazy, které navrhoval a nesprávně zhodnotil provedené důkazy; v tomto směru poukazuje na protikladné výpovědi svědků V. M. a A. M. Zdůrazňuje, že soud se rovněž spokojil s negativním vyjádřením M. v. ČR, aniž by se vypořádal se známým faktem, že dodnes nebyli odtajněni všichni spolupracovníci S. Namítá, že soud z vlastní iniciativy neprovedl jediný důkaz prokazující jeho tvrzení, že Ing. P. H. byl agentem S. Také se nevypořádal se skutečností, že výpovědi svědků M., Š., Z. a T., si byly vzájemně velmi podobné, což podle názoru obviněného potvrzuje, že tito svědci byli na výpovědích předem domluveni.
Obviněný dále konstatuje, že oba skutky nedosahují ani hranice přestupku, neboť nikoho křivě neobvinil, za svým vyjádřením si stojí a v daném případě není naplněn materiální znak obou trestných činů, když jeho jednání nenaplnilo podle §3 tr. zák. stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Rovněž poukazuje na poslaneckou iniciativu, která navrhuje zrušit trestný čin pomluvy podle §206 tr. zák.
Obviněný uvádí, že všechny zainteresované osoby vědí o neoprávněném užívání vozidel na Ú. i o tom, že Ing. P. H. byl agent S., a přesto se dotčené státní orgány vyhýbají odpovědnosti toto protiprávní jednání zjistit a napravit. Podle obviněného nebyly v dané trestní věci naplněny zásady trestního řízení uvedené v §1, §2 odst. 5 tr. ř.
Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 To 156/2003, a v plném rozsahu zprostil jeho osobu obžaloby. Přípisem ze dne 15. 8. 2003 obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že skutkové námitky uplatněné obviněným, zejména tvrzení, že nebylo provedeno úplné dokazování a nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu byl správně právně kvalifikován jako trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný vystavil Ing. P. H. a Ing. B. S. podezření ze spáchání trestných činů jednak neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. (oba poškozené), jednak padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. (Ing. P. H.) a dále pletich při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle §128a tr. zák. (Ing. B. S.), resp. některé z forem účastenství na těchto trestných činech. Konstatuje, že daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Zdůrazňuje, že ze strany obviněného jde v případě skutku kvalifikovaného jako trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. o nařčení dvou osob z několika závažných trestných činů s tím, že na uvedeném tvrzení setrvává. Ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. je zřejmé, že tvrzení obviněného spočívající v tom, že Ing. P. H. předložil zaměstnavateli padělané lustrační osvědčení, je způsobilé značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit jej v zaměstnání. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž aby toto rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. M. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný Ing. M. D. uvádí, že trvá, na tom, že Ing. B. S. a Ing. P. H. umožňovali neoprávněné užívání osobních motorových vozidel, že odvolací soud neprovedl důsledně důkazy, které navrhoval a nesprávně zhodnotil provedené důkazy, přičemž nebyly naplněny zásady trestního řízení stanovené v §1, §2 odst. 5 tr. ř. Podle Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, jak ho na základě provedených důkazů učinil odvolací soud. Lze připomenout (viz výše), že v tomto směru není možné v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný Ing. M. D. také v podrobnostech tvrdí, že sdělením ohledně Ing. P. H., že porušil lustrační zákon, když předložil negativní lustrační osvědčení, ač byl spolupracovníkem S., nemohl přivodit trestní stíhání jmenovaného. Rovněž konstatuje, že jeho jednání u obou skutků nenaplňuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný. Podle názoru Nejvyššího soudu spadají tyto námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkají nesprávné právní posouzení skutku.
Trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného křivě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu a spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Pachatel trestného činu křivého obvinění nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného křivě obviňuje, postačí, uvede-li takové skutkové okolnosti, které jsou schopny znaky některého trestného činu naplnit. Dále je potřebné připomenout, že trestní zákon již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jednání obviněné osoby nedosahuje požadované výše společenské nebezpečnosti, pokud nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/1996).
Podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje popis skutků v bodě 1. a 2. výroku o vině napadeného rozsudku, a to s výhradou níže uvedenou, všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty odvolacím soudem konstatovaných trestných činů. Obviněný Ing. M. D. v úmyslu přivodit jejich trestní stíhání obvinil poškozené Ing. B. S. a Ing. P. H. ze spáchání trestné činnosti, jednak že oba poškození umožňovali používání služebních vozidel pro soukromé účely a jednak že Ing. B. S. zmanipuloval výběrové řízení při nákupu motorových vozidel, ač věděl, že tyto skutečnosti nejsou pravdivé. Toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Činy popsanými ve výroku o vině napadeného rozsudku obviněný vystavil poškozené osoby podezření ze spáchání trestných činů neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. (oba poškozené) a pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a tr. zák. (Ing. B. S.), případně některé z forem účastenství na těchto trestných činech. Pokud obviněný tyto nepravdy zopakoval v rozhovoru s redaktorem periodického tisku (navíc uvedl, že Ing. P. H. byl estébákem a lustrační osvědčení je zfalšované), který je otiskl v deníku Š., rozhodně tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zák. Tato tvrzení obviněného, na kterých i nadále trvá, nepochybně mohla vést k trestnímu stíhání poškozených a byla způsobilá značnou měrou ohrozit jejich vážnost u spoluobčanů. Proto byl v jeho jednání zcela důvodně shledán stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. V tomto směru správnému posouzení obou skutků odpovídají i ve výroku o vině konstatovaného rozsudku obě aplikované právní věty.
Ze skutkových zjištění sice nelze dovodit, že by poškozený Ing. P. H. předložil v souvislosti se zastávanou funkcí v Ú. negativní lustrační osvědčení ve smyslu §1 odst. 1 písm. f), odst. 3 zák. č. 451/1991 Sb., jak důvodně namítá i obviněný v dovolání. To však neznamená, že ta část jednání Ing. M. D. popsaná ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a týkající se lustračního osvědčení, není trestnou činností. Z popisu předmětného skutku vyplývá, že při výslechu dne 4. 12. 2000 do protokolu o trestním oznámení policejním orgánům obviněný mimo jiné uvedl, že Ing. P. H. porušil lustrační zákon, neboť předložil negativní lustrační osvědčení, ač měl být spolupracovníkem S. pod krycím heslem „H.“, ačkoliv věděl, že tyto skutečnosti se nezakládají na pravdě a jednal v úmyslu jej lživě obvinit a přivodit tak jeho trestní stíhání. Podle Nejvyššího soudu i v případě, že by poškozený Ing. P. H. nebyl osobou, jejíž funkční zařazení v Ú. vyžadovalo předložení negativního lustračního osvědčení, přicházelo v úvahu zmíněnou část jednání obviněného posoudit jako pokus trestného činu křivého obvinění podle §8 odst. 1 k §174 odst. 1 tr. zák., neboť následek trestného činu nenastal v důsledku jeho skutkového pozitivního omylu. Lze poznamenat, že pokud by jmenovaný poškozený takovou osobou byl, bylo citované jednání obviněného způsobilé vystavit Ing. P. H. podezření z trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu není v současnosti nutné zmíněný nedostatek napravovat, a to s ohledem na jeho charakter i okolnost, že v ostatních směrech je posouzení skutku v bodě 1. a 2. výroku o vině napadeného rozsudku správné. Zrušení tohoto rozhodnutí a doplnění dokazování odvolacím soudem o zjištění, zda poškozený Ing. P. H. byl v Ú. zařazen na funkci vyžadující negativní lustrační osvědčení či nikoliv (tedy zda v předmětné části skutku jde o trestný čin podle §174 odst. 1 tr. zák. nebo jeho pokus podle §8 odst. 1 tr. zák.), by následně nevedlo k zásadně jinému rozhodnutí ve věci. V těchto případech proto převažuje v řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání zájem společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí, tj. jeho nezměnitelnosti.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. D. odmítl. Z toho důvodu nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák