ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.966.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 966/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2003 o dovolání podaném obviněným M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 41/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 2 T 41/98, byl obviněný M. J. uznán vinným organizováním trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. s použitím §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třicetičtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 12. 1996, sp. zn. 3 T 238/96, a také všechna rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená firma R. Č. B. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že poté, co vybídl S. E. k uzavření smlouvy o nájmu osobního automobilu s leasingovou společností jeho jménem s tím, že vozidlo bude dále užívat sám pro svoji potřebu, navštívil prodejnu společnosti P. – C. P. s úmyslem zajistit pro sebe osobní automobil zn. Renault Laguna 2.0 RXE, k čemuž dne 14. 3. 1996 podepsal objednávku jménem S. E., který dne 18. 3. 1996 na základě postupu iniciovaného obviněným M. J. uzavřel se společností C. L. P. smlouvu o nájmu uvedeného vozidla ukládající mu povinnost platit leasingové splátky po dobu 36 měsíců, toto vozidlo také 22. 3. 1996 převzal s tím, že v následujícím období došlo k porušení smluvních podmínek platit pravidelné měsíční splátky, což bylo v rozporu s obsahem smlouvy a všeobecnými podmínkami pro leasing automobilů, přičemž M. J. tento automobil převzal a prostřednictvím další osoby, které byla vystavena plná moc S. E., prodal dne 28. 3. 1996 vozidlo společnosti R. Č. B.; společnosti C. L. P. byla takto způsobena škoda v celkové výši 785.066,- Kč.
Citovaným rozsudkem byl současně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby obviněný S. E., a to pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jenž měl spáchat skutkem popsaným ve výrokové části rozhodnutí.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný M. J. odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002. Soud druhého stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně jmenovaného obviněného zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako organizátora podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. proto, že
poté, co vybídl S. E. k uzavření smlouvy o nájmu osobního automobilu s leasingovou společností jeho jménem s tím, že vozidlo bude dále užívat sám pro svoji potřebu, navštívil prodejnu společnosti P. – C. P. s úmyslem zajistit pro sebe osobní automobil zn. Renault Laguna 2.0 RXE, k čemuž dne 14. 3. 1996 podepsal objednávku jménem S. E., který dne 18. 3. 1996 na základě postupu iniciovaného obviněným M. J. uzavřel se společností C. L. P. smlouvu o nájmu uvedeného vozidla ukládající mu povinnost platit leasingové splátky po dobu 36 měsíců a toto vozidlo také dne 22. 3. 1996 převzal a prostřednictvím další osoby, které byla vystavena plná moc S. E., prodal dne 28. 3. 1996 vozidlo společnosti R. Č. B. a společnosti C. L. P. byla takto způsobena škoda v celkové výši 588.799,- Kč.
Za to mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. J. dne 29. 7. 2002, jeho obhájci JUDr. P. K. dne 28. 6. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově dne 25. 6. 2002.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dne 14. 8. 2002 osobně u Okresního soudu v Prostějově dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech uvedl, že podle jeho názoru nebylo v dané věci použito ustanovení o ukládání souhrnného trestu, přičemž poukázal na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 T 153/2000, jímž byl odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu tří roků a šesti měsíců a jenž byl ve výroku o vině i trestu potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 3 To 479/2001. Jestliže Okresní soud v Prostějově rozhodoval dne 20. 12. 2001 o skutku, který se stal v březnu 1996, měl pak být ve věci uložen souhrnný trest. Okresní soud v Prostějově a rovněž Krajský soud v Brně tedy pochybily, když takto nerozhodly a zároveň nezrušily rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 153/2000, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 479/2001.
Dále obviněný v mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy měly spolehlivě zjistit skutkový stav, neboť okresní soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním; v řízení nebylo prokázáno, že by se jakýmkoliv způsobem podílel na organizování nebo naplňování popsaného skutku (v této souvislosti poukázal jednak na to, že S. E., který jej jako jediný usvědčoval, mu dlužil peníze, a dále na to, že právě jmenovaný provedl všechny úkony v rámci předmětného skutkového děje).
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výroky o vině i trestu a celou věc přikázal Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby byl okamžitě propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 28. 4. 2003 úvodem zrekapitulovala dosavadní řízení ve věci. K dovolání obviněného uvedla, že z pohledu naplnění jím uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstála pouze námitka směřující proti výroku o trestu, neboť posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu; nedostatek v tomto posouzení lze proto namítat prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu. Vzhledem ke skutečnosti, že skutek, pro nějž bylo vedeno trestní řízení Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 2 T 41/98, se stal v březnu 1996, a s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 T 153/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 3 To 4792001, je podle jejího mínění třeba přisvědčit názoru, že ve věci měl být ukládán souhrnný trest k trestu uloženému obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 T 153/2000. Naopak za irelevantní označila námitky obviněného, které byly vzneseny ve smyslu nesprávně zjištěného skutkového stavu s tím, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění, hodnocení důkazů, postup při dokazování apod. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby dovolací soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), jemuž byla věc předložena k rozhodnutí teprve 22. 8. 2003 (přesné důvody nelze ze spisu zjistit, lze se však domnívat, že spisový materiál byl zapůjčen Krajskému soudu v Brně a posléze Vrchnímu soudu v Olomouci jako potřebný pro jejich rozhodnutí), nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné. Obviněný v odůvodnění dovolání mimo jiné namítl, že ve věci měl být uložen souhrnný trest vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 T 153/2000. Posouzení otázky, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu; proto nedostatek v tomto posouzení lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení, byť o jiné hmotně právní posouzení, než právní posouzení skutku.
Po tomto konstatování Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro postup podle §35 odst. 2 tr. zák., tj. zda měl být obviněnému uložen souhrnný trest, jak dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl. Čerpal přitom ze spisových materiálů v dalším textu podrobně citovaných.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný M. J. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 2 T 41/98, uznán vinným skutkem spáchaným již v měsíci březnu roku 1996, který byl právně kvalifikován jako organizování trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. s použitím §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třicetičtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 12. 1996, sp. zn. 3 T 238/96, a také všechna rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž tak již bylo shora uvedeno, že k odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jako organizátora podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
K závěru o nesprávnosti uložení souhrnného trestu soudem prvního stupně a potřebě uložit obviněnému trest samostatný vedlo krajský soud zjištění, že trestním příkazem ze dne 16. 12. 1996, sp. zn. 3 T 238/96, jenž byl obviněnému doručen dne 23. 1. 1997, mu sice byl Okresním soudem v Prostějově uložen souhrnný trest (podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení vševh motorových vozidel) ve vztahu k dřívějšímu trestnímu příkazu téhož soudu ze dne 18. 10. 1996, sp. zn. 3 T 223/96, jenž mu byl doručen dne 27. 11. 1996, avšak z tohoto souhrnného trestu byl obviněnému trest odnětí svobody prominut amnestií prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (podle čl. II/2a) a trest zákazu činnosti obviněný vykonal dne 6. 12. 1999 (s ohledem na zápočet výkonu stejného druhu trestu z předcházející trestní věci). Z pohledu těchto odsouzení bylo proto třeba na obviněného hledět, jako by nebyl odsouzen (§35 odst. 3 tr. zák., byť jej odvolací soud necitoval).
Pro posouzení opodstatněnosti zmíněné dovolací námitky obviněného však mají význam i další rozsudky soudů, které budou následně zmíněny a jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 T 153/2000, byl obviněný M. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním spáchaným v říjnu roku 1999. Za to mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ostravě; usnesením ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 3 To 479/2001, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku pouze výrok o náhradě škody učiněný podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k J. K.; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, dovolací námitka obviněného M. J., že ve věci sp. zn. 2 T 41/98 Okresního soudu v Prostějově mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému ve věci sp. zn. 7 T 153/2000 Okresního soudu v Ostravě, byla v době, kdy byla učiněna (14. 8. 2002), opodstatněná. Okresní soud v Prostějově odsuzoval obviněného dne 20. 12. 2001 za trestný čin, který spáchal v březnu roku 1996, tedy dříve, než byl Okresním soudem v Ostravě dne 2. 4. 2001 vyhlášen za jiný jeho trestný čin odsuzující rozsudek (ten nabyl právní moci dne 11. 9. 2001 rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě), proto zákonné podmínky pro postup podle §35 odst. 2 tr. zák. byly splněny.
Přesto Nejvyšší soud nemohl podanému dovolání vyhovět, napadené rozhodnutí zrušit a soudu prvního (event. druhého) stupně přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Musel totiž respektovat obecně platnou zásadu (nepřímo vyplývající z řady ustanovení trestního zákona a trestního řádu – srov. např. §32 odst. 2, §54 odst. 1, §65, §72 odst. 6 tr. zák., §231 odst. 1, §255 tr. ř.), že soud má při svém rozhodování vycházet z takového stavu věci, jaký existuje právě v době, kdy rozhoduje. V průběhu doby více než jednoho roku, která uplynula od podání dovolání obviněným do předložení spisu Nejvyššímu soudu a jeho rozhodnutí, se situace v soudních postizích obviněného natolik změnila, že dovolací soud musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. K takovému závěru dospěl na podkladě následujících skutečností.
Obviněný M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 40 T 3/99, odsouzen za další trestnou činnost, které se dopustil již v době od 27. 7. 1994 do 9. 8. 1994 a která byla soudem právně kvalifikována jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to a současně i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, č. j. 7 T 153/2000-271, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2001, č. j. 3 To 479/2001-315, a dále za organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 12. 2001, č. j. 2 T 41/98-340, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále soudem uložen trest zákazu činnosti v trvání deseti let spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního zástupce obchodní společnosti podle obchodního zákoníku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly současně zrušeny výroky o trestech za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, č. j. 7 T 153/2000-271, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2001, č. j. 3 To 479/2001-315, a dále i za organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 12. 2001, č. j. 2 T 41/98-40, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002.
Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 2 To 188/2002 (jímž bylo kromě odvolání obviněného M. J. rozhodnuto též o odvoláních dalších obviněných a Krajského státního zástupce v Brně) tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Z uvedeného je zřejmé, že v době, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o předmětné námitce obviněného, tato již byla zjevně neopodstatněnou. Obviněnému naposledy uložený trest rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 40 T 3/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 188/2002, je trestem souhrnným jak ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 7 T 153/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 3 To 479/2001, tak ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 12. 2001, č. j. 2 T 41/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 3 To 103/2002. Postihuje totiž jediným souhrnným trestem veškerou sbíhající se trestnou činnost spáchanou obviněným (podle skutkových zjištění výše jmenovaných soudů) v celém rozsáhlém období od července 1994 do října 1999. Takovým rozhodnutím plně respektujícím ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. bylo pochybení vytýkané v podaném dovolání zcela napraveno. V rámci rozhodnutí o souhrnném trestu totiž Krajský soud v Brně podle §35 odst. 2, věta druhá, tr. ř. současně zrušil výroky o trestech uložených obviněnému oběma shora citovanými rozsudky, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost je jen třeba dodat, že z důvodů již výše vyložených tento soud nemohl ustanovení o souhrnném trestu užít i na ta dřívější odsouzení obviněného, ohledně nichž se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen (§35 odst. 3 tr. zák.).
Ohledně dalších dovolacích námitek obviněného k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, které podřadil pod deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jej nenaplňují a stojí mimo jeho rámec.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není jakousi druhou odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, v dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.
Ze shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. J. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o žádosti obviněného o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kterou učinil v závěru svého dovolání, nerozhodoval. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody pouze předseda senátu soudu prvního stupně, nikoliv dovolatel. Proto nebylo zapotřebí o takové žádosti rozhodnout samostatným výrokem. Důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a