ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.983.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 983/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2003 dovolání, které podal obviněný R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 8 To 549/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 576/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 15 T 576/2001, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., protože dne 19. 7. 1999 v H. v prodejně firmy A., jejímž prostřednictvím uzavřel úvěrovou smlouvu s H. C. F., a. s., B., na úvěr v částce 22.496,- Kč, na nákup koberce a nábytku v hodnotě 28.120,- Kč, do níž nepravdivě uvedl, že je zaměstnán u firmy M. – V. N., H., s čistým měsíčním příjmem 11.500,- Kč a předložil falšované potvrzení o výši příjmů se stejnými údaji, ačkoliv u shora uvedené firmy, ani jinde, nebyl zaměstnán a nebyl ani evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce z důvodu sankčního vyřazení, přičemž nábytek a koberce po zaplacení hotovosti ve výši 5.624,- Kč převzal, úvěr se zavázal splácet měsíčními splátkami, ač to neměl v úmyslu a žádnou splátku neuhradil, čímž firmě H. C. F., a. s., B., způsobil škodu ve výši 22.496,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. S. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 8 To 549/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 15 T 576/2001, a to ve výroku o trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí, kterým podle §250b odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. obviněnému R. S. uložil peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
Proti naposledy citovanému rozsudku podal obviněný R. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které bylo učiněno u Okresního soudu v Hodoníně dne 2. 7. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, přičemž ho opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání obviněný namítá, že trestného činu se nemohl dopustit, neboť při sjednání úvěrové smlouvy žádné nepravdivé a podstatné údaje nezamlčel. Tvrdí, že v době, kdy předkládal potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, pracoval u V. N., uvedeného příjmu dosahoval a měl za to, že je jeho zaměstnancem. Konstatuje, že písemná pracovní smlouva uzavřena nebyla (není zákoníkem práce vyžadována)a pracovně právní poměr vznikl dnem nástupu do práce. Podle jeho názoru svědčí o skutečnosti, že pro firmu V. N. pracoval i výpovědi svědků T. P., D. V., V. N. a R. I. Obviněný dále konstatuje, že obdržel standardní formulář, který sám nevyplňoval, ale dal svému zaměstnavateli V. N. k vyplnění a podepsání; ten potvrdil existenci pracovního poměru a výši příjmu. Zdůrazňuje, že byl přesvědčen o jeho pravdivém vyplnění podle skutečného stavu. Také nepředpokládal, že by v budoucnu neuhrazoval pravidelné měsíční splátky. Pokud by se chtěl dopustit úvěrového podvodu, rozhodně by se nejednalo o nábytek pro rodinu a v tak nízké částce. V uvedených skutečnostech obviněný spatřuje absenci subjektivní stránky u trestného činu, pro který byl odsouzen. Podle jeho názoru měl státní zástupce vůči V. N. zvážit postup podle §2 odst. 3, 4 tr. ř., neboť zde bylo důvodné podezření, že se jedná o osobu, která účastníku úvěrové smlouvy opatřila potřebné nepravdivé podklady, a tedy může být ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. pomocníkem trestného činu. Pokud tento postup uplatněn nebyl a svědek N. nepopírá, že výše zmíněné potvrzení vystavil, nelze údaje v něm uvedené zpochybňovat a hodnotit je jako nepravdivé.
Podle obviněného nedosahuje jeho jednání společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrné a nejedná se o trestný čin, i když by jinak vykazovalo jeho znaky. Zde poukazuje na okolnosti, za kterých měl být čin spáchán, na způsob jeho provedení, neexistenci motivu či pohnutky a na jeho následek, kdy veškerou škodu uhradil. Z těchto, ale i z výše uvedených důvodů, měl být obžaloby zproštěn. Obviněný také namítá, že rozsudkem odvolacího soudu bylo v jeho neprospěch porušeno ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť soud neakceptoval obhajobou předložené důkazy o jeho nevině. Soudem rovněž nebylo prokázáno, že úmysl uvést nepravdivé údaje či podstatné údaje zamlčet, měl již v době uzavření úvěrové smlouvy a nebylo respektováno ani ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Obviněný poukazuje na skutečnost, že krajský státní zástupce v Brně navrhoval zproštění obžaloby v celém rozsahu, přičemž odvolací soud ani tomuto návrhu nevyhověl a rozhodl napadeným rozsudkem.
Závěrem a z důvodů v dovolání podrobně popsaných obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 8 To 549/2002. Dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. b) tr. ř. R. S. v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Podáním ze dne 7. 7. 2003 obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí (pravomocně uloženého peněžitého trestu ve výši 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců), a to do doby rozhodnutí o dovolání. Přípisem ze dne 9. 7. 2003 obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že námitky vznesené v dovolání obviněný uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi řádně vyrovnaly. Konstatuje, že tyto výtky navíc směřují zásadně do oblasti skutkových zjištění, neboť obviněný vychází z jiného skutkového stavu, než který učinil soud prvního stupně. Teprve na základě těchto tvrzení je v dovolání namítáno nesprávné hmotně právní hodnocení. Uplatněné námitky proto naplňují deklarovaný dovolací důvod jen zdánlivě a svou povahou jsou zjevně neopodstatněné. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný R. S. namítá, že při sjednávání úvěrové smlouvy neuvedl nebo nezamlčel žádné nepravdivé a podstatné údaje. Uvádí, že u V. N. pracoval jako zaměstnanec, pobíral mzdu, přičemž v této souvislosti poukazuje na výpovědi některých svědků. V době uzavírání úvěrové smlouvy rovněž nepředpokládal, že by v budoucnu neuhrazoval měsíční splátky. Odvolacímu soudu v podrobnostech vytýká, že v jeho neprospěch porušil ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nerespektoval ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Také konstatuje, že pokud nebyl vůči svědkovi V. N. státním zástupcem uplatněn postup podle §2 odst. 3, 4 tr. ř. a jmenovaný nepopírá, že zmíněné potvrzení vystavil, nelze údaje v něm uvedené zpochybňovat a hodnotit je jako nepravdivé. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z těchto údajných procesních nedostatků je až následně obviněným dovozováno nesprávné právní posouzení předmětného skutku včetně toho, že v jeho jednání nebyl prokázán úmysl. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním ve věci. Nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný R. S. také namítá, že jeho jednání není trestným činem, i když by jinak vykazovalo jeho znaky, neboť stupeň společenské nebezpečnosti činu není vyšší než nepatrný. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
Pokud skutek, jímž byl obviněný R. S. uznán vinným (viz výše), soud prvního stupně (následně i soud odvolací) kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení. Podle názoru Nejvyššího soudu jeho popis obsahuje všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Na základě skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění, byl učiněn i důvodný právní závěr, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť svým jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem v oblasti úvěrových vztahů (R. S. musel předpokládat, že v důsledku jeho jednání nutně k takovému škodlivému následku dojde). V této souvislosti soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním a k právnímu posouzení mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný si byl vědom té skutečnosti, že není zaměstnán u V. N., a proto svým jednáním, když předložil při uzavírání úvěrové smlouvy se společností H. C. F., a. s., B. potvrzení o tom, že je zaměstnán v této společnosti s čistým měsíčním příjmem ve výši 11.500,- Kč, naplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.“ (str. 5 rozsudku). Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o vině citovaného rozsudku použitá právní věta. Námitky obviněného, jež byly relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, není možné akceptovat.
S poukazem na význam zájmu, který byl činem dotčen (úvěrové vztahy), způsob provedení činu a jeho následky (viz zjištěné konkrétní jednání obviněného a výše způsobené škody), okolnosti, za nichž byl čin spáchán a osobu pachatele (obviněný čin spáchal ve zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za obdobnou majetkovou trestnou činnost – viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. 40 T 149/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 3 To 63/98), míru jeho zavinění a jeho pohnutku (obviněný čin spáchal v přímém úmyslu), byl i podle Nejvyššího soudu v jednání R. S. důvodně shledán stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Nutno připomenout, že okolnosti charakterizující postoj pachatele k trestnému činu po jeho spáchání [např. polehčující okolnosti uvedené v §33 písm. h) až k) tr. zák.] mají význam při rozhodování o trestu, avšak nikoli pro nebezpečnost spáchaného činu pro společnost. V této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud oprávněně uvedl: „To že obžalovaný uhradil způsobenou škodu, může mít vliv pouze na rozhodnutí o náhradě škody, případně na rozhodnutí o trestu, nijak však nemůže ovlivnit úvahy stran výroku o vině. Okolnosti, za kterých došlo ke spáchání činu, svědčí jen o tom, že v daném konkrétním případě je dán stupeň společenské nebezpečnosti jednáním obžalovaného ve smyslu §3 odst. 1, 4 tr. zák., tzn. že rozhodně je tento stupeň vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Správně proto bylo jednání obžalovaného posouzeno soudem prvního stupně jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.“ (str. 3 rozsudku).
Pouze pro úplnost lze konstatovat, že pokud by jednání obviněného nemohlo být posouzeno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., tak vzhledem ke skutkovým zjištěním by eventuálně přicházela v úvahu jeho právní kvalifikace jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (pozn. trestný čin podle §250b tr. zák. je ve vztahu speciality k trestnému činu podle §250 tr. zák.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu (žádosti) obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně a nikoli dovolatel, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák