ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1023.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1023/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2003 o dovolání obviněné S. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 5 To 10/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 101/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná S. M. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 5 To 10/2003, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 3 T 101/2002. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému Mgr. F. M. škodu ve výši 465.000,- Kč včetně úroků z prodlení od 21. 5. 2002.
Podle zjištění obvodního soudu se obviněná trestného činu dopustila tím, že poté, co dne 28. 8. 2001 byla na její bankovní účet převedena částka 1.088.032,- Kč za prodej družstevního bytu (správně převod členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, včetně práva nájmu bytu), jehož se stala výlučnou nájemkyní na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 8 C 120/99, a podle něhož byl současně její bývalý manžel Mgr. F. M. povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, nepředala polovinu této částky Mgr. F. M., ačkoli mu to v době před prodejem slíbila proto, aby se vzdal užívacího práva k bytu a byla uspokojena jeho potřeba bydlení bez zajištění jeho nároku na náhradní byt, přičemž jej současně zplnomocnila k jednání směřujícímu k prodeji bytu, což uskutečnil, a tím Mgr. F. M. způsobila škodu ve výši 544.016,- Kč.
Obviněná podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu a odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkla, že soudy přihlížely pouze k výpovědím poškozeného a svědků, kteří s ním jednali, a pominuly listiny, z nichž vyplývalo, že poškozený uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, ač sám členem družstva ani nájemcem bytu nebyl. Soudy podle ní pochybily nesprávnou aplikací ustanovení občanského a obchodního zákoníku, která upravují zrušení společného členství v družstvu, vypořádání společného jmění manželů a převod práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, včetně práva nájmu bytu. Uvedla, že skutek, jak byl soudy popsán, se nestal. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči způsobu hodnocení výpovědi poškozeného Mgr. F. M. a svědků, kteří s ním při převodu členských práv a povinností v družstvu jednali, v konfrontaci s předloženými listinami. Obviněná namítla, že s poškozeným neuzavřela žádnou dohodu, podle které by mu měla zaplatit ze svého majetku nějakou peněžní částku, po rozvodu manželství s ním uzavřela dohodu o vypořádání společného jmění manželů, z níž též plynulo, že vůči sobě nemají žádných dalších nároků. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněná primárně zpochybnila správnost skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud, tvrzením, že se skutku nedopustila, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná vytkla, že soudy nesprávně aplikovaly ta ustanovení občanského a obchodního zákoníku, jimiž je upraveno zrušení společného členství v družstvu, vypořádání společného jmění manželů a převod práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, včetně práva nájmu bytu. Námitky dovolatelky však evidentně nemohou obstát.
Především je třeba připomenout, že nikoliv každé právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva je z pohledu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní. Vzít v úvahu je třeba toliko ta nesprávná hmotně právní posouzení, která jsou významná pro právní posouzení skutku, jak byl soudem zjištěn. V intencích tohoto východiska bylo nutno přistoupit i k dovolacím námitkám obviněné, zvláště pokud sama nekonkretizovala, jak se porušení ustanovení občanského a obchodního zákoníku dotklo právního posouzení skutku.
Ze smyslu námitek dovolatelky se podává, že dohoda o převodu členských práv a povinností spojených se členstvím v družstvu, uzavřená dne 14. 8. 2001 mezi Mgr. F. M. a RNDr. J. K., CSc., je podle jejího názoru absolutně neplatná, poněvadž je v ní jako převodce nesprávně uveden poškozený Mgr. F. M., ačkoli výlučnou členkou družstva byla dovolatelka. Dále upozornila, že vůči poškozenému, bývalému manželovi, neměla žádný závazek majetkové povahy, protože společné jmění manželů si vypořádali dohodou.
Výhrada obviněné, že soudy pochybily nesprávnou aplikací ustanovení občanského zákoníku, která upravují zrušení společného členství v družstvu a vypořádání společného jmění manželů, je neopodstatněná. Význam pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 8 C 120/99, jímž soud zrušil právo společného nájmu obviněné a poškozeného k družstevnímu bytu, určil, že jako výlučná nájemkyně bude byt nadále užívat obviněná jako členka družstva, a poškozený je byt povinen vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, byl soudy správně interpretován. Okolnost, že obviněná byla soudem určena jako výlučná nájemkyně bytu a jako členka družstva, nebyla zpochybněna (§705 odst. 2 obč. zák.). V rozporu s tímto závěrem a obsahem dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 15. 3. 2000, která byla uzavřena mezi obviněnou a poškozeným, není ani uzavření smlouvy mezi obviněnou a poškozeným, na základě níž měla obviněná poškozenému předat polovinu peněžní částky získané za převod členských práv a povinností v družstvu, včetně práva nájmu bytu, vzdá-li se užívacího práva k bytu bez zajištění náhradního bytu (aniž by mu byla povinna jej zajistit). Uzavření této smlouvy není v rozporu s bodem IV. dohody o vypořádání společného jmění manželů, podle něhož jsou jí mezi účastníky vypořádány všechny vzájemné závazky a pohledávky, včetně nároků souvisejících s platbami nájmu jejich dříve společného družstevního bytu, a podle něhož shodně prohlašují, že vůči sobě nemají žádných dalších nároků. Z obsahu dohody totiž vyplývá, že majetková hodnota odpovídající právu poškozeného byt užívat do zajištění náhradního bytu či majetková hodnota odpovídající hodnotě členského podílu její součástí není. Není proto vyloučeno, aby vypořádání těchto majetkových vztahů bylo učiněno mimo její rámec za dodržení zásady, že při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné (§149 odst. 2 obč. zák.).
Obviněná také namítla, že rozhodnutí soudu nemůže obstát, neboť dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, včetně práva nájmu bytu je absolutně neplatná proto, že jako převodce je v ní nesprávně uveden poškozený. Poškozený Mgr. F. M. byl skutečně jako převodce bytu uveden nesprávně, jestliže soud rozhodl tak, že jako člen družstva bude nájemkyní bytu obviněná. Nelze však pominout, že obviněná vybavila poškozeného „zplnomocněním na dojednání prodeje společného bytu“ ze dne 27. 1. 2001, tedy plnou mocí, která možnost dohodnout jím převod členských práv a povinností v družstvu, včetně práva nájmu bytu, založila. Potom jsou významné též další úkony dovolatelky, které spočívaly v převzetí části peněz složených do notářské úschovy za účelem úhrady dluhu na nájemném, v dojednání změny podmínek notářské úschovy z výplaty peněz v hotovosti na jejich převedení na účet obviněné a zvláště pak nutno vzít v úvahu prohlášení ze dne 14. 8. 2001, jímž souhlasila s převodem členských práv a povinností předmětného družstva s právem k bytu na RNDr. J. K., CSc., v plném rozsahu. Posloupnost těchto úkonů svědčí pro závěr, že obviněná projevila svoji vůli dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, včetně práva nájmu bytu realizovat, což dokládá též skutečnost, že si nechala převést částku odpovídající hodnotě členského podílu v družstvu na svůj účet. Jinými slovy, otázku určení skutečných subjektů dohody bylo možné na základě uvedených jednání řešit jejím výkladem, v jehož rámci závěr, že skutečným převodcem byla obviněná, obstojí.
Rozhodnutí soudů na nesprávném hmotně právním posouzení evidentně nespočívá. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková